Mistři nebes

Je to už dávno, co mi někdo řekl, že nad naší pozemskou plání létají andělé, aby naší zemi žehnali klid. Těžko něčemu takovému věřit. Jenže ten starý muž, který se podobal  Mágovi, mi k tomu všemu ještě kladl na srdce, že přijde čas a mé obrazy promluví.  Že jejich hlas bude tišší než tlukot mého srdce, ale že jej uslyší každý, kdo dokáže své zemi naslouchat.

Tenkrát jsem byl ještě příliš mlád  nato, abych něčemu takovému uvěřil.

Pravda…občas jsem nějaký ten obraz namaloval. A i když jsem pracoval jako dřevorubec, to proto, že jím byl můj děd a později i můj otec, mé tahy štětcem jsem vnímal jako souznění citů v nichž jsem nacházel odevzdanost i něhu, kterou mnozí muži zakrývali jen proto, aby navenek vypadali jako ti největší drsňáci. Možná bych se jím stal také. Vždyť ti, s nimiž jsem pracoval v lese, byli opravdu tvrdí chlapi, ale malování mi poskytovalo možnost být alespoň na chvíli někým jiným. Anebo jsem právě před plátnem byl sám sebou? To jsem tenkrát ještě nevěděl.

Jednoho dne pozdě k večeru, odešel jsem z domu. Dělával jsem to tak přes celé léto, kdykoli jsem potřeboval být sám.

Už po půl hodině stanul jsem na Božím kopci kousek za městem, na místě, kde se za dávných časů, kdy ještě rozumu vládlo srdce, scházeli lidé ze všech koutů mé rodné země.

Poutníci, říkávalo se jim, a že prý žádný z nich odsud nikdy neodešel s prázdnou. Vyměňovali si tu mezi sebou různě malované obrázky, korále a výšivky a taky ručně opracované kameny. A ti, co ničeho neměli z chudoby alespoň dobrých rad nabízeli. Všichni si tu byli rovni, všichni tu nabízeli jen to, co měli. Když ne nějaké to zboží, tak třeba jen i dobré srdce.

Každý rok docházeli sem ti, co nešetřili slovy díků za boží přízeň, bez níž by jak pravil můj děd, nebývalo úrodných polí, zelených luk, které mohl spásat dobytek až do časů podzimních chmur, ani dešťů, jenž plnily studny až po okraj.

Tak vnímali dříve lidé svůj život i svět kolem sebe.

Přestože jsem na Boží kopec nepřicházel jako poutník, pokaždé jsem tu zažíval pocit, že bych měl být vděčen svému životu, vděčen za to, že mohu být člověkem, vděčen za tento nádherný kousek Vesmíru, který mi každý den ukazoval svoji duši a nabízel v ní neuvěřitelné zážitky. Jeden z nich jsem zaznamenával při západ slunce, po němž jsem toto místo také vždy opouštěl. A právě zde jsem toho večera potkal Mága, neznámého muže, jemuž dnes vděčím za to, že jsem tenkrát z Božího kopce rozhodně s prázdnou neodešel. V rukách nenesl jsem nic, zato v srdci zůstala mi jeho slova, o nichž jsem pak den co den přemýšlel.

„Tvé obrazy jednoho dne promluví“, říkal mi.

„Jejich hlas uslyší každý, kdo své zemi naslouchat umí.“ Ale co tím přesně myslel?

Na plátno jsem vždy maloval jen portréty žen. Obličeje, do nichž byl vepsán jejich vlastní život, někdy i krásu jejich duše, abych mohl zobrazit podstatnou část ženského půvabu.

Občas jsem ale namaloval jen samotné oči posazené do modré oblohy, jindy zase jenom ústa promlouvající k půlnočnímu tajemství hvězd. Měl jsem rozmanitou představivost a má ruka pokaždé pracovala tak, abych mohl být se svým dílem spokojený. Neříkám, že jsem byl dokonalý, ale od všech žen se mi dostalo jen samé chvály.

Na Boží kopec jsem začal chodit čím dál tím častěji a snažil se přijít na to, co by měly mít mé obrazy společného se zemí, s lidmi, kteří jí dokážou, jak pravil Mág…naslouchat.

Ač jsem věděl, že tajemství ženského půvabu dokáže říci mnohé, jakákoli souvislost mezi ním a slovy onoho muže mi stále unikala. Dalo by se říci, že jsem nakonec začal i pochybovat

o tom, zda maluji to, co bych doopravdy malovat měl.

Až jednoho dne.

Znovu jsem se vydal na Boží kopec a v tichu své mysli pozoroval západ slunce. Úžasná podívaná, při níž jsem myslel na to, že člověk se stává bezbranným až tehdy, začne-li se domnívat, že je pánem tohoto světa, aniž by byl ochoten připustit, že nad ním je ještě cosi, čemu můj děd říkával, boží ruka.

Tenkrát jsem ještě netušil, co tím přesně myslí, byl jsem ještě dítě, ale toho večera se mi dostalo cti porozumět nejenom jemu, ale i mému životu, Vesmíru, jenž mi otevřel novou cestu poznání. Tu, o níž mluvil záhadný Mág.

Pomalu se začalo stmívat, již jsem byl na odchodu, když tu se na obloze objevilo cosi podivného. Mohl jsem jen těžko rozeznat co to vlastně je. Neustále se to přibližovalo. Zvětšovalo. A pak.

„Mimozemšťané…!“, bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Ale žádné osvětlené monstrum, žádný kosmický koráb nic z toho mé oči neviděly. O to více jsem začínal být napjatý a snažil se přijít na to, co se to vlastně děje. To neznámé cosi se

ke mně blížilo stále stejnou rychlostí a já stál jako kůl v plotě a ani mě nenapadlo, že bych měl raději zmizet, než se tu vystavovat možnému nebezpečí.

Umíral jsem strachem a zvědavostí zároveň. Poprvé v životě jsem zažíval pocit, který se žádnými slovy popsat nedá. Srdce mi sice bušilo jako zvon, ale duše…duše byla kupodivu v naprostém klidu. Snažila se mi říci…přicházejí přátelé. Není se čeho obávat.

Touha poznání ale střídala i jistá bezmocnost a já sám na Božím kopci byl jsem tím, co hleděl do očí neuvěřitelné věci.

To, co se mi zprvu jevilo jako osvětlené těleso a nebylo jediné, změnilo se po několika minutách v lidské bytosti.

Byli tři a pozvolna sestupovali k zemi. Mistři nebes….jak jsem se později dozvěděl. Zíral jsem jim do tváře…skutečně zíral, srdce mi stále bušilo jako zvon, ale strach pomalu měnil se v obdiv, v úžasnou podívanou, nad kterou zůstával můj rozum stát. Nikdy jsem nic takového neviděl a poté co se jejich průhledná těla dostala až nad moji hlavu, rázem jsem pocítil obrovský příliv energie, s níž bych možná dokázal i vzlétnout, tak jako oni.

Nějakou dobu si mě prohlíželi zrovna tak, jako já je. A přitom jsme si byli tolik podobni.

Ruce, nohy i obličej….jen jejich schránka byla místo orgány vyplněna pouze jakousi bílou tekutinou, neustále dokola kolující. Něco jako krev v mých žilách.

Začínal jsem mít dojem, že se snaží přijít na to, kdo vlastně jsem. Zda vůbec dokážu přistoupit na to, co mi Vesmír v tu chvíli nabízel. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi chtějí cosi sdělit.

A pak…nevěděl jsem odkud, ale náhle jsem zaslechl hlas Mága, který se mi znovu snažil radit.

„Nebraň se. Budeš-li teď srdcem naslouchat, tvé obrazy nebudou nikdy zapomenuty.“

Nikde jsem ho neviděl, ale ten hlas…ten hlas nedal se přeslechnout. Zřejmě jsem byl vyvolený…pomyslel jsem si. Byla to odvážná myšlenka, přesto jak se zdálo, nebe si vybralo právě mě, obyčejného člověka, dřevorubce a já dál jen čekal a čekal. Boží ruka byla nad mojí hlavou a víc než kdy jindy uvědomil jsem si svoji bezmocnost.

Byla to jedna z nejdelších chvil v mém životě, jedna z chvil, v níž jsem k tomu všemu zažíval i pocit osvobození od všeho, co mě spojovalo s mým světem.

Najednou jsem byl schopen připustit, že můj život nikdy a nikde nekončí a že moje duše bude vždy existovat, ať už bude kdekoli. Mimo to jsem začínal brát v úvahu i to, že každý den, který mohu na této planetě strávit, prožít ho po boku svých nejbližších, s těmi, které jsem měl tolik rád i s těmi, kteří měli rádi mne, je něco úžasného, dar jen málo lidmi doceněný, pocta, které se mně dostalo, aniž by mě to k čemukoli zavazovalo.

Přišel jsem na to, že i když jsem jen dřevorubcem, jsem hlavně člověkem, v tuto chvíli nade vše šťastným. Ta pokora co mnou teď protékala, když pohlížel jsem na strážce boží ruky, mi později dovolila změnit celý můj život a věřte nebo ne, přivodila mi i slávu, na níž jsem nikdy ani v duchu nepomyslel. Teď ale Mágův hlas utichl a já byl konečně připraven vyslechnout pravdu, před níž nelze jen tak uniknout, neboť právě ona dala zrod mé duši, lásku srdci a život tomu s čím jsem na tento svět přišel.

Jejich přívětivé pohledy mě utvrdily v tom, že jsem zřejmě jako vybraný objekt obstál. Ano…měl jsem to být já. Anebo to všechno byla jen náhoda? Byl jsem v nesprávný čas

na nesprávném místě nebo ve správný čas na správném místě? Ale byl tu přece i Mág. Mluvil ke mně, i když jsem ho nikde neviděl. Byl zase se mnou a mluvil o mých obrazech. Mohl si přece vybrat kohokoli jiného. Nebyla to náhoda. Byl jsem ve správný čas na správném místě. Ovšem už jsem neměl čas dál o tom všem přemýšlet.

Slétli k zemi a jeden z nich se postavil přímo přede mne.

„Jsem mistr moudra“, promluvil.

Chtěl jsem se pokusit říci alespoň něco, něco jako vítám vás, je mi ctí vás poznat, jsem Deril Mooren, ale nevydal jsem ze sebe jedinou hlásku. Možná že jsem měl ústa dokořán, ale to bylo asi tak všechno.

Mistr se nedal odradit mojí nerozvážností a pokračoval. I když přece jenom na můj vkus dost neobvykle.

„Upouštím na zem svoji mysl
pověz všem lidem,
ať činí jen dobro
jen to co pro ně má doopravdy smysl,
ať se veselí, ať chrání si svoji svobodu
protože jak to vidím já
věř, že umírá šlechetnost vašeho původu.“

Tak skončil a já jen přikývl. Pochopil, že rozumím. Stále jsem nevěděl co říci. Kdyby tu byl alespoň Mág.

Odstoupil o pár kroků dále a místo něho přede mnou stanul mistr rovnováhy. Tak se mi představil. Mluvil podobně jako mistr moudra. Jen mě upozorňoval na něco zcela jiného.

„S ranní rosou upouštím k zemi
ten nejvzácnější květ,
řekni lidem, ať činí tak
aby mezi nimi nebylo žádné nadvlády
aby i příroda mohla tu mít svůj vlastní svět.“

I tentokrát jsem přikývl. Nebylo slova, kterému bych nerozuměl.

Poté přistoupil třetí mistr, mistr sebepoznání. Na srdce mi kladl.

„Kdo určí správně, co má dlaň k zemi upustí
může věřit, že mu Bůh vždy jeho hříchy odpustí,
protože perlou celého Vesmíru je láska
nad níž nikdo žádné moci nemá
zle vede se jen tomu
kdo tajemství mé dlaně nezná.“

Poklekl jsem. Tahle pravda měla svoji skutečnou cenu. Cenu, kterou nelze ničím převýšit, neboť láska je k nezaplacení.

„Vstaň“, pobízel mě mistr a podával mi ruku. Byl jsem dojat. Jeho dotek byl jako sama láska, jako pocit obrovské něhy, v níž se rozplýváte, tajete a znovu se cítíte dětmi s tou nejčistší duší, s tím nejupřímnějším srdcem. Bylo to poznání nesmírné úcty, pokory před tím, co všechno vám může Vesmír nabídnout. Rozhodně se tak neděje každý den.

Východ i západ slunce, jenž jsem tolik obdivoval, je jev každodenní. Snad proto ho mnozí už ani nevnímají. Ale tohle….tohle bylo něco zcela výjimečného, neuvěřitelného, řekl bych

i těžko pochopitelného.

Mistři nebes tu teď stáli vedle sebe a zdálo se, že stále ještě na něco čekají.

Nebo na někoho?

Začínal jsem být tak trochu nesvůj. V duchu jsem volal Mága, jistě nebyl daleko a taky dost možná jsem se nechoval tak, jak se ode mne očekávalo. Ale co víc jsem mohl udělat, mě v této chvíli nenapadalo. Obavy ze mě spadly až tehdy, když jsem na obloze uviděl to, co jsem vídával ve starém chrámu na zvlhlých zdech.

Přilétali andělé. Živí a skuteční andělé. Úchvatná podívaná na bytosti s křídly, na něco co mi doslova bralo dech. V ten okamžik jsem na Mága zcela zapomněl. Bylo jich několik, ale jen tři slétli postupně k zemi.

Než tak učinili, první ještě před tím zavlažil svými slzami naši zem a teprve poté stanul

přede mnou a pravil.

„Před láskou boží
ať každý z vás své srdce do života vloží,
ať zhyne zloba co se mezi vámi tolik šíří
ať se raději jeden s druhým
v naději tu přežít—sblíží.“

Hned nato….druhý anděl rozfoukal na zemi tisíce bílých kvítků a pak stojíc přede mnou i on pravil.

„Pokořte se sami před sebou i před svým srdcem
dbejte na to, abyste každý každému nebyli vůdcem,
porozumění chraňte jako oko ve své hlavě
nečekejte už na nic
jděte a zničte všechny ty nesmyslné zbraně.“

Věděl jsem, že válka je to nejhorší, co může kdy lidstvo potkat. Byl jsem šťastný, že jsem nic takového nezažil a věřil jsem, že ani nezažiju. V mé zemi byl mír, i když v jiných koutech světa se neustále jen válčilo. Byl jsem přesvědčen, že ti, co v bojích umírají, jsou jen nevinné oběti těch, co se bojů nikdy neúčastnili, protože oni drželi v rukou moc nad osudy těch statečných ubožáků, co se za ně museli bít, aby se pánům dostalo všeho, po čem kdy zatoužili. Nenáviděl jsem ty, co nelitovali prolít krev svého národa, protože nikdy nešlo o nic jiného, než o moc nad ostatními o blaho těch co měli neustále všeho málo.

Třetí anděl zakroužil nad mojí hlavou a pak vystřelil k zemi amorův šíp. Dopadl těsně vedle mně. Byl jsem vyděšen, ale nic hrozného se dál už nedělo. Předstoupil přede mne a řekl jen:

„žádný boží trest není
je jen láska, co vás i tenhle svět změní.“

Přitom se na mě díval jako bych byl ten největší hříšník na celém světě. Uráželo mě to.

Ale pak jsem si řekl, že tak jako lidé, ani on o mně nemůže vědět vše. K ženám jsem se vždy choval s úctou, protože kdo jiný než ony by mohl na tento svět přivést potomky mého člověčího rodu.

Byl to skutečný zázrak a každé narození dítěte pro mě znamenalo nové semínko z Vesmíru, které přináší naději na novou lásku. Anděl ale zřejmě nemyslel jen na ženy, protože láska je všude a ve všem a tam kde není, naše cesty končí.

Ještě chvíli se na mě zaujatě díval, ale když mistři nebes pokynuli rukou, vzlétl i s nimi

a společně se pak ode mne začali pomalu vzdalovat.

Trochu jsem si oddychl. Už toho na mě bylo přece jenom moc. Ale když pak byli tak daleko, že jsem je viděl už jen jako malé tečky na nebi, upadl jsem do hlubokého smutku.

Byl jsem svědkem osudové události, o které jsem se nikomu nemohl ani slovem zmínit.

Anebo mohl, ale věřil by mi to vůbec někdo.

Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že mi bylo předáno poselství, které bych měl teď zřejmě šířit dál, aby se celé lidstvo změnilo k lepšímu a to v mnoha směrech. Má země nebyla nikdy chudá, ale ani nijak zvlášť bohatá. A i když se mi o tom těžko mluví, lidé si tu záviděli kde co.

Stačilo mít kočár s koňmi, pozemky úrodných lánů, stádo dobytka, dobře placenou práci, ale

i lásku a šťastné soužití v manželství a závist byla na světě. O nenávisti ani nemluvě. Byl jsem hrdý na to, že se o mém lidu říkalo, že má zlaté ručičky a šikovnost už od kolébky. Jenže tyhle zlaté ručičky byly ke všemu ještě tak hbité, že dokázaly ukrást vše, co nebylo přikováno k zemi. Obhájit tu čest a bránit poctivost jiných, bylo téměř nad lidské síly.

Soudy pracovaly naplno, ovšem spravedlnosti se dočkal jen málokdo.

Ti, co se jí nakonec přece jenom dočkali, přišli o nehorázné částky peněz, na které korupce čekala jako na boží smilování. Zda se Bůh opravdu smiloval, nikdo nevěděl.

Jediné, co mě na mé zemi fascinovalo, bylo to, co stvořila sama příroda. Ale i tady zasahovala lidská ruka. Lidský rozum nebo spíše nerozum. A téhle zemi já měl pomoci. Tomuto lidu měl jsem promluvit do duše.

Proboha!

Jak se něco takového vůbec dělá?

Bylo mi jasné, že každé stádo ovcí potřebuje dobrého baču. To jsem věděl už jako malý kluk. Ale částečně byl jsem teď právě tou ovcí. Poslušný a spokojený s tím co jsem měl. Alespoň do onoho večera. Už příštího rána jsem v práci vypadal, že nejsem svým duchem přítomen. Nebyl jsem si toho vědom, jenže tvrdí muži mě na to upozornili.

Při kácení stromů je třeba být neustále ve střehu. I když víte, kam přesně určený strom dopadne, všechno může nakonec skončit zcela jinak. Takovou situaci jsem už zažil a právě

při ní jsem přišel o svého nejlepšího přítele. Nikdy jsem nepochopil, proč právě on. Byl tak mladý, pracovitý, o své srdce neochuzený. Avšak dnes, až po dvou letech, přišlo mi na mysl, jak nešťastný člověk to musel být, když ho jednoho dne otec kvůli jiné ženě opustil. Zůstal pak sám s matkou, a jak jsem tak vypozoroval, život ho pomalu přestával bavit.

A vzpomněl jsem si ještě na něco.

Kdykoli jsem mu vyprávěl to, s čím se mi svěřoval můj děd, byl jsem pokaždé jakýmsi terčem výsměchu a zarputilého tvrzení, že lidé si Boha vymysleli jen proto, aby tím mohli ostatní zastrašovat. Bůh vše vidí, Bůh trestá zlé činy, Bohu se bude jednou každý z nás zodpovídat, jen Bůh nám může vše odpustit.

Teď jsem ale už věděl, že boží ruka existuje, ale když jsem si znovu vzpomněl na soudce spravedlnosti, musel jsem mu dát alespoň v něčem za pravdu. Na druhou stranu…proč trestat soudce za to, že brali nemalé úplatky, když  jim je lidé sami podstrkovali. Největším trestem pro člověka nebyla boží ruka, ale sám člověk.

Odešel-li můj přítel z tohoto světa, pak jedině proto, že to byla jeho svobodná vůle. Oproti němu, já měl svůj život rád.

Musel jsem přestat myslet na mistry nebes i na anděly a plně se soustředit na svoji práci. Čas ubíhal pomaleji než kdy jindy a mě najednou přišlo nesmyslné kácet všechny ty stromy,

i když jsem věděl, že v mnoha směrech se člověk bez dřeva neobejde.

Stále častěji jsem přemýšlel, jak asi mohu být světu užitečný, když se vědomě podílím na ničení této země.

Na Boží kopec jsem začal docházet den co den a uvažoval o svém poslání, o tom co mi bylo sděleno a jak takový člověk jako jsem byl já, může ovlivnit celý svůj národ. Možná to byl přece jenom úkol nad mé síly a možná si boží ruka nevybrala toho pravého.

Ale pak jsem si vzpomněl na to, co mi jednou řekl můj děd.

Povídal mi: „chlapče…každý z nás je vyvolený. Proto tady jsme. Ale jen ten, kdo se přes své srdce boží ruky dotkne, ten může světu přinést novou naději.“

A já se jí přece dotkl. Utvrdilo mě to v tom, že setkání s božími bytostmi, o nichž jsem stále ještě nikomu neřekl, nebyla jen pouhá náhoda, pouhé štěstí, které potkalo zrovna mně.

Byl to jistý záměr. Z jednoho prostého důvodu. Když jsem poprvé vstoupil na onen kopec, mé srdce rázem ožilo. Přes všechny starosti běžného života…tady jsem cítil neuvěřitelný klid

ve své duši. Měl jsem dojem, že alespoň na chvíli mohu být sám sebou, přijímat myšlenky, že jsem to jedině já, kdo má právo řídit si svůj život a že není třeba zavděčit se druhým, ale že jediné co musím dělat, žít tak, abych byl sám se sebou spokojený. Tohle bylo natolik osvobozující, že jsem tu kolikrát strávil i celé hodiny. A pokaždé, když jsem tu přehodnocoval svůj život, měl jsem pocit, že tu nejsem až tak zcela sám. Mluvil jsem sám se sebou a taky si povídal s těmi, co se skrývali za modrou oblohou. Občas jsem míval obavy, zda jsem se tu nepomátl na rozumu. Ale ne. Nápady na mé obrazy, na nezvyklé ztvárnění ženské krásy jsem si odnášel právě z Božího kopce. Byl jsem za ně tomuto místu vděčen.

Jenže teď jsem stále nepřicházel na to, jak své poslání lidu předat.

Výřečný jsem nikdy moc nebyl a jediné co jsem uměl, bylo kácet stromy. Já, pro kterého příroda znamenala vše.

Mág se neozýval a ať jsem se kolem sebe rozhlížel sebevíc, nikde jsem ho ani okem nezahlédl.

Domníval jsem se, že od něho se mi už žádných rad nedostane a že jsem na všechno zůstal zcela sám.

Mohl jsem se s tím vším svěřit svému otci, nebo matce, ale oni na Boha nikdy nevěřili. Nic bych tím nezískal.

Jen můj děd. Kdyby ještě žil, určitě by to pro mě bylo teď mnohem snazší.

Musel jsem se rozhodnout. Buď dál žít svůj klidný život, nechat se unášet západem slunce a mezitím ničit duše těch nevinných stromů nebo přijít na to, jak předat miliónům lidí vzkaz, jenž jsem celou tu dobu nosil ve své hlavě.

Místo toho se ale stalo něco, s čím jsem ve svých představách zrovna teď nepočítal. Před dvěma měsíci jsem maloval ženu bohatého statkáře a dnes mi právě on přišel sdělit, že mé dílo je skvostné, přímo dokonalé a že musím namalovat ženy i ostatních zbohatlíků a že jejich portréty pak budou vystaveny v místní galerii. Který z těch obrazů získá ocenění nejvyššího, ta žena stane se perlou našeho městečka a její portrét zůstane tak navždy viset mezi těmi, jejichž autoři byli již dávno uznávanými malíři. Pro mě pak bude odměnou zasloužilý obnos peněz.

Dal mi na to pouhý měsíc. Jen jeden měsíc na dvanáct obrazů. Ještě než odešel, zeptal se, kdy mohu začít.

Byl jsem takovou nabídkou natolik zaskočen, že jsem řekl: „třeba hned pane.“

Ale jen co z našeho domu odešel, začínal jsem mít pochyby, zda jsem na něco takového měl vůbec přistoupit. Dvanáct portrétů za tak krátký čas. Vždyť jsem se mnohdy vracel z práce až pozdě k večeru. Moc volného času jsem tedy neměl.

Přesto jsem nakoupil za své ušetřené peníze plátna, barvy a štětce. Nakonec jsem se rozhodl svoji práci opustit, alespoň prozatím a vyměnit ji za dvanáct bohatých žen. O tom, co se mnou bude dál, až své dílo dokončím, jsem v tuto chvíli už dál nepřemýšlel.

Ženy začaly docházet tak, jak jsem si je jednu po druhé zval a každá byla nakonec s malbou svého portrétu nadmíru spokojena. Říkal jsem si, že lépe jsem se rozhodnout nemohl. Byla to pro mě velká čest. Všech dvanáct děl jsem dokončil ve smluveném termínu. Pořádně jsem se u toho zapotil, ale zbohatlíci našeho městečka byli nadšeni a s velkou slávou vybrali vítězný obraz.

Žena bankéře se pak dočkala velkého uznání za to, co jí příroda nadělila a já za to, že jsem všechny její nedostatky, včetně černých pih, proměnil v dokonalost samou.

Už jsem nemusel kácet stromy. Obnos peněz byl skutečně nečekaně velký a navíc se ke mně začaly hrnout ženy i z okolních osad a měst a každá chtěla být podobna ženě bankéře, přinejmenším alespoň části dokonalosti, s níž jsem častokrát měl opravdu nemalé problémy. Ale konec konců, každá chce být krásná. Díky tomu jsem poznal myšlení žen. Měly jednu jedinou představu. Budou-li krásné, pak budou i dokonalé. A dokonalost má přece vždy svoji cenu. Ale pro mě byla dokonalá jen příroda. Od narození byla sama sebou, a jestli potřebovala v něčem zušlechtit, tak pak jen proto, že si člověk její dokonalosti nevážil.

Po dlouhé úvaze jsem dospěl k tomu, že ženy jsou sestry přírody. I ony byly od chvíle, kdy přišly na tento svět naprosto dokonalé. Tak jako každý jiný. Včetně mužů. Ale málokdo si všímal toho, co nosí uvnitř sebe. Každého spíše zajímalo jen to, co bylo vidět na první pohled. Proto chtěly být ještě dokonalejší. Mnohdy však zcela zbytečně. Není-li nic uvnitř, nemůže být nic ani na povrchu. I kdyby byl malíř tím nejlepším mistrem svého díla.

Zdálo se mi, že čas začal ubíhat zase o něco rychleji a ač jsem se ze dne na den stal pro mé městečko uznávaným malířem, k úplné spokojenosti jsem měl stále ještě daleko.

Čím dál tím víc cítil jsem se unavený a cosi uvnitř mně, uvnitř mé duše, vzdorovalo tomu, neustále jen malovat portréty žen. Celý rok jsem na Boží kopec nezašel. Ztrácel jsem se mezi paletami barev, mezi dnem i nocí, mezi vším co mi zajišťovalo bohatou budoucnost.

Pak jsem si ale uvědomil, že jediné co pro sebe mohu udělat, je být zase šťastný a k tomu jsem potřeboval nebýt pod tlakem a začít zase malovat skrze své srdce, na které jsem přitom všem tak trochu zapomněl.

Byla to rychlá změna v mém nitru, která mě opět dovedla na posvátné místo, kde jsem převzal zodpovědnost nejenom sám za sebe, ale i za svůj národ.

Byl jsem tam a znovu se nechal unášet západem slunce. Cítil jsem, že v tu chvíli žiji, že dýchám čistý vzduch, že mé oči naplňují obrazy, které budu malovat v co nejbližší době a že možná mnohé i zklamu, ale zato budu mít sám ze sebe ten nejlepší pocit.

Přišlo mi na mysl, že jsem opět svoboden a že jedině jako svobodný mohu vzkaz, který jsem stále chránil jako oko v hlavě, předat tak, jak si to mistři nebes přáli.

Věděl jsem, že nebude jednoduché zobrazit vše, na co mě ty úžasné bytosti upozorňovali. Jenže časem jsem zjistil, že má ruka maluje, jakoby ji kdosi vedl. Bez větší námahy jsem maloval vše, co jsem nosil ve svém srdci. A oni byli u toho. Neviditelní, vzdálení a přesto v našem světě.

Musím říci, že anděly jsem rozhodně nešetřil. Byli na mnoha mých obrazech a každý přinášel v očích nebeskou perlu. Byli i na válečném poli s mnoha zabitými vojáky, co jim krev prosakovala uniformami, mezi mrzáky, co tyhle nesmyslné války přežili, i tam kde byl slyšet pláč vystrašených a osamělých dětí. Všichni začali nad mými obrazy kroutit hlavou.

Po čase jsem dokázal vnést na plátno i zlobu a nenávist, lakotu a bezohlednost, dokonce i úplatkářství a nakonec i hlas přírody, který nikoho zrovna moc nezajímal. Bylo toho ještě mnohem více, ale jediné čeho jsem se vzdal, bylo zviditelnit mistry nebes. Domníval jsem se totiž, že lid by mě mohl začít považovat za blázna.

Nakonec jsem i bez toho byl všem jen pro smích.

Chtěli, abych znovu začal malovat ženskou dokonalost, bohyně, které nadevše obdivovali.

Nemohl jsem.

Ženy pro mě byla minulost. Přestal jsem být ovcí obrovského stáda a rozhodl se, být sám sobě bačou. Ale nic nebylo tak, jak jsem si představoval. O mé obrazy přestal být zájem a galerie zakázala má díla vystavovat.

Byl jsem zdrcen.

Nedokázal jsem předat nebeský vzkaz, nesplnil jsem to, co se ode mne očekávalo.

Společnost byla zatvrzelá, přesvědčena, že v životě jde jen o jedno. O bohatství, kterého tu lze získat i na úkor druhých. To, co má země potřebovala ze všeho nejvíce, tu zajímalo jen málo koho. Vlastně jsem ani nikoho takového neznal.

Přesto jsem ve skrytu duše stále ještě doufal, že alespoň někdo mým obrazům porozumí.

Nestalo se.

Každého zajímalo jen to, co bylo na první pohled dokonalé, ne příliš zodpovědné, pokud možno velmi výhodné, lehce dostupné.

Začal jsem uvažovat, zda můj život má ještě nějaký smysl.

Od chvíle, kdy mi bylo souzeno poznat, že lidé nejsou jedinými obyvateli Vesmíru, uplynuly téměř tři roky. Za tu dobu jsem se snažil zavděčit kde komu a když jsem se pak rozhodl žít pouze sám za sebe, všichni kromě mého otce a matky, se ode mne odvrátili. Oni jediní stáli při mně, když jsem začal malovat obrazy, kterým nikdo moc nerozuměl, lépe řečeno…raději ani rozumět nechtěl.

Namaloval jsem vše, co mi má duše radila, vše co mé srdce cítilo jako zlo. Bylo mi pětatřicet, ale mé tělo se cítilo na mnohem více. Vzdal jsem boj proti mému lidu, boj, v němž nikdy neukápla jediná kapka krve, zato mé oči byly plné slz.

V té době jsem se rozhodl po dlouhém čase znovu zajít na Boží kopec.

Po dlouhém čase jsem se také setkal se svým starým známým, s Mágem. Seděl tam ve svém černém plášti a nechal se unášet západem slunce.

„Buď zdráv“, promluvil, aniž by se ohlédl a viděl, že za jeho zády stojím právě já.

„Hledal jsem vás. Potřeboval jsem s vámi mluvit“, odpověděl jsem mu tímto na pozdrav

a přijmul místo vedle něho, když mi na to řekl jen: „posaď se.“

Stále se díval směrem k obloze, upnutý na čarovné kouzlo slunce a ještě dlouho mlčel. Už jsem to nemohl vydržet, mé trpké zklamání chtělo ven a tak jsem promluvil.

„Nejsem hoden svého poslání. Lid zapomněl naslouchat své zemi a já nemám síly je to znova naučit. Vrátím se ke své práci a již nikdy nenamaluji jediný obraz. Neměl jsem připustit…neměl jsem ani doufat…pomyslet na to, že bych právě já mohl být vyvolený. Až příliš jsem si věřil.

„A učinil jsi správně“, zněla jeho okamžitá odpověď a konečně se na mě podíval. Usmíval se. Netušil jsem proč.

„Koupil jsem od galerie pár tvých obrazů“, pokračoval.

To mi vyrazilo dech. Neměl jsem slov. Sedm mých obrazů se prodalo. To ano. Ale nikdo mi nedokázal říci, kdože byl ten muž, co o ně tenkrát projevil zájem. Viděli ho poprvé v životě, moc nemluvil a od té doby se ve městě již neobjevil. A teď tu sedím vedle Mága a vlastně ani nevím, co bych mu nato řekl.

„Nejsi rád?“, zeptal se, jakoby čekal, že mu skočím kolem krku.

„Nevím. Proč jste to udělal?“, zeptal jsem se čistě jen ze zvědavosti.

„Zaslechl jsem hlasy tvých obrazů. Nemohl jsem odolat. Nedalo mi to, abych nepřišel a nevyslechl si to, co jsi do nich uložil. A kupodivu, rozuměl jsem všemu, o čem mluvily.“

Lichotilo mi to, ale zároveň…k čemu to?

„To jste asi jediný“, řekl jsem zklamaně, místo toho abych byl rád, že právě takovýto člověk nelitoval utratit peníze za něco, co ostatním přišlo naprosto zbytečné. Jeho vědomí bylo zcela jistě na mnohem vyšší úrovni, než vědomí lidí, které jsem znal. Přesto jsem žádné radosti necítil. Ani jsem mu nemusel dál říkat proč tomu tak je. Řekl to za mě.

„Vím, že jsi chtěl, aby se tvé obrazy prodávaly. Chtěl jsi předat poselství bohů a obětoval jsi pro to vše. Dokonce jsi opustil i svoji práci. A teď si myslíš, že jsi zklamal nejenom sám sebe, ale i božího ducha.“

Jen jsem přikývl. Opravdu jsem takový pocit měl. Už jsem si nevěřil. Nevěřil jsem už vůbec ničemu. Hledal jsem nový smysl života, ale místo toho jsem byl jen zoufalý, netušíc co se mnou bude dál.

Mág se stále jen usmíval, ale pak řekl něco, co mě v okamžiku postavilo na nohy.

„Pravdou zůstává, že ne celý svět přišel o zrak a že tvé obrazy musí navždy zůstat jen v jedné jediné galerii.

Co to říká?  Kde by mé obrazy měly ještě být?;“ zajímalo mě.

„Projel jsem země, kde rozumu ještě vládne srdce. Tam jsem tvé obrazy vystavil, tam jsem je také zpeněžil. Za mnohem větší částku, než kterou jsem tady za ně galerii dal. Budeš se muset vrátit ke své práci. Namalovat jich mnohem více, než jsi dosud namaloval.“

„Více? Ještě více?;“ polil mě studený pot.

„Ano. Uspokojil jsem jen hrstku z těch, co na tvé obrazy čekají.“

„Děláte si srandu?“

„Ne. Ptali se mně, kdože je ten muž, který dokáže přenést hlas svého srdce přímo na plátno.“

„Skutečně? Opravdu se jim tolik líbily?“, vyzvídal jsem a nemohl uvěřit, že v jiném koutu světa jsou lidé mnohem chápavější, přístupnější změnám, které na lidstvo čekaly.

„Líbily“, odpověděl a chytl mě kolem krku zrovna tak jako to dělával můj zesnulý přítel. Cítil jsem slzy v očích, obrovský vděk za mágovu pomoc. Měl jsem pocit, že se radostí zblázním. Zároveň s tím jsem si uvědomoval obrovskou zodpovědnost, která na mně ležela od chvíle, kdy jsem se na tomto místě stal vyvoleným. Znovu jsem tomu uvěřil. Mé obrazy poputují daleko od mé rodné země. Tam, kde mě lidé ani neznají, kde nemají o mém poslání ani potuchy.

Jenže…mé konto zřelo prázdnotou.

Tedy…naděje se v zápětí na to znovu rozplynula.

„Nemám už žádné peníze“, řekl jsem Mágovi.

Nato abych namaloval další obrazy, potřebuji nakoupit plátna, barvy a štětce. Bez toho……“

„Proto jsem tady“, skočil mi do řeči.

„Na“;  pobízel mě a podával mi tlustou ruličku peněz.

„Polovina je má a polovina tvá. Tak ber“, nutil mi je.

„To nemůžu!“, odmítl jsem poněkud rázně.

„Jsou tvoje. Jsou to peníze za tvé obrazy“, přesvědčoval mě.

„Tolik peněz? Za pouhých sedm obrazů?“, ptal jsem se poněkud nevěřícně.

„Ano. Tolik sis už vydělal.“

„Pane bože! Je to vůbec možné?“

„No tak! Vezmi si je!“, naléhal, držel je před mýma očima a já poprvé v životě viděl takový balík peněz. Stále jsem se však nemohl odhodlat vzít si od Mága to, co mi, jak on tvrdil, právem náleželo.

„O čem ještě přemýšlíš? Vezmi si je všechny. Tu druhou polovinu mi vrátíš, až své dílo dokončíš.“

Teď už se neusmíval a vypadalo to, že to myslí smrtelně vážně.

Díval se mi do očí a já si uvědomil, že tenhle člověk je ochoten změnit celý můj život, aniž by si od toho cokoli sliboval. Ale aby se tak stalo, musel jsem přijmout skutečnost, že i Mág bude zřejmě jeden z vyvolených.

Vyvolený k tomu mi pomoci, abych mohl naplnit své poslání.

Nakonec jsem souhlasil. Vzal jsem si jednu polovinu peněz. Bohatě mi postačila na nákup všeho potřebného a ještě mi pár drobných zbylo. Začal jsem malovat jeden obraz za druhým. Už žádné zlo a utrpení, ale vše, co se týkalo perly Vesmíru. Lásku všude přítomnou, to co svět potřeboval ze všeho nejvíc.

Maloval jsem šťastné lidi na Božím kopci, poutníky co sem přicházeli se slovy díků, s úctou k božímu světu. Rozesmáté tváře dětí, jejich bezprostřednost, za níž se nemusely před nikým stydět, protože právě ona byla v tomto světě tou nejčistší láskou, které jsme se mi dospělí už dávno vzdali.

Začal jsem malovat i stáda ovcí svobodně pobíhající po lukách, neohrožená srdce uprostřed

Vesmíru obklopena květy radosti, bez níž by v našich duších byla jen širá temná noc. Kreslil jsem ovocné sady s včelími úly, kostelíky a kapličky, u nichž se lidé scházeli bez rozdílu

na to, kdo kým byl, večery na pláži u moře, kam přilétali andělé, aby naší zemi žehnali hojnosti a taky delfíny, jejichž řeč byla mnohdy srozumitelnější než ta naše.

Maloval jsem od rána do večera, den co den, zatím co Mág odvážel mé obrazy do jiných koutů světa a za pár měsíců je znala téměř celá Evropa.

Stal jsem se uznávaným malířem, umělcem jehož kombinace barev a různě sladěných odstínů brala lidem dech. Ale to, na co jsem celou tu dobu čekal, nato, že zaslechnou hlasy své země, se stále míjelo s účinkem mého poslání.

Občas mi přišlo na mysl, že bych o tom všem mohl i napsat. Nebo být více výřečný a k lidu promluvit. Možná bych to měl opravdu udělat.

Ale také je dost možné, že nejenom můj národ, nýbrž celý svět přišel za ta celá staletí

o vědomí, že toto místo ve Vesmíru je naprosto dokonalé a že jen nedokonalost našeho vědomí, nás může přivést do záhuby.

Smích….

Nejsem dokonalý. Jsem přece jen člověk. Přesto…na mistry nebes jsem nikdy nezapomněl.

Mága si nakonec odvedli andělé a místo něho jsem poznal ženu, jejíž hlas srdce byl mnohem silnější, než hlasy mých obrazů.

Rozhodli jsme se spolu zestárnout. Společně teď nasloucháme své zemi, společně docházíme na Boží kopec a obdivujeme to, co jiní dosud ještě neobjevili. Zázraky dokonalosti této planety.

„Zázrak jménem Život.“