Měli se více učit, nebo se lépe narodit?
Článek Saši Uhlové v Respektu č. 21 mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl k tomu něco dodat. Ekonomické těžkosti, se kterými tolik lidí dnes zápasí, a to i přes zdánlivé bohatství naší společnosti, je téma, které mě vždy zajímalo a poněkud trápilo, ačkoliv naštěstí nemohu říct, že jsem se v podobné situaci někdy ocitl.
Nemůžu si pomoci: pokaždé, když jdu do supermarketu a vidím ty beznadějné výrazy pokladních, které to vzdaly a automaticky jenom vykonávají celý den stejný úkon jako stroj, nebo když vidím chlapy makat venku v horku nebo za deště na asfaltu nebo na stavbách, tak vždy cítím nespravedlnost. Když jsem byl malý kluk a ještě jsem neznal nemilosrdná pravidla volného trhu, tak jsem nemohl přijít na kloub tomu, proč někdo mohl pracovat pohodlně v kanceláři, kdežto někdo musel tvrdě makat venku.
Dnes již ty důvody znám, ekonomii jsem studoval, nějakou dobu dokonce jejím zákonům uvěřil, ale přesto mi to stále nedává smysl. Tito lidé dělají práce, které nikdo dělat nechce, berou za to mizerné peníze, jsou neustále pod tlakem vyhazovu, protože jsou snadno nahraditelní, živoří na nejnižších příčkách sociálního žebříčku, a k tomu všemu si ani nezaslouží trochu soucitu těch, kteří se mají o dost lépe.
Ano, možná je pravda, že se měli více učit, že se měli více snažit, ale copak my víme o podmínkách, v jakých vyrostli? Každý dobře informovaný člověk – jak se tito vševědoucí soudci tváří, že jsou –, dnes ví, že schopnost člověka se učit, zajímat se o svět kolem sebe závisí do značné míry na sociálním prostředí, ve kterém vyrostl, na podnětech, které dostal, když byl dítě a vytvářel svá přesvědčení o tom, jak svět funguje a co dává smysl dělat nebo nedělat. Takže asi spíše než se více učit, měli se lépe narodit, narodit se do stejně dobrých rodin jako ti, kteří je tak snadno odsuzují.
Přesto samá potřeba nějak odůvodnit jejich stav rozsudkem stylu „já se snažil, oni ne“ svědčí o, z psychologického hlediska, prosté věci: pocit viny a rozpaků z potíží druhých. Je to potřeba utišit hlas svého svědomí očerňováním druhých, aby se tak ospravedlňovaly jejich potíže, jejich bolest. Ani ne tak dávno je elity měly za otroky, čili předměty, věci, které nemají city, a o jejichž štěstí se nemusíme starat. Dnes tomu tak již naštěstí není, ale stejně je někdo potřebuje shazovat a odsuzovat, aby mohl vysvětlit, proč se má lépe než oni. Přitom, kdyby nevědomě v tom taky nevnímal jistou nespravedlnost, tak by ani necítil potřebu najít nějaké odůvodnění toho, že on je nahoře a druhý dole.
A to vychází z jasné věci: hluboko v nás máme zakořeněnou pravdu, že jsme si všichni rovni, a to i přes, nebo lépe řečeno, díky našim rozlišnostem, které sečteny dohromady vytvářejí krásnou a pestrou komunitu lidských bytostí schopných dokázat leccos. Uvažovat o lidech čistě jako o bezvýznamném článku výrobního procesu, který si zaslouží jen tolik peněz, kolik mu Mr. Volný trh přizná, je barbarství, na které se za několik let budou dívat naši potomci se stejným údivem, jak se dnes díváme na otroctví našich předků.
Tím nechci nijak podceňovat motivační prvky vyššího výdělku u intelektuálně náročných profesí, kde člověk potřebuje dlouho studovat, než dosáhne jisté úrovně prospěšnosti pro společnost. Z druhého hlediska společnost, která toleruje takové obrovské rozdíly mezi příjmy vyšších vrstev a almužnou těch nejnižších, je společnost, která se řití špatným směrem a to z několika důvodů. Kromě důvodu etického, který jsem výše nastínil, je tu štěstí: taková společnost uznává jako hodnotu jedině peníze a přehlíží prospěšnost dané práce pro celek a štěstí jednotlivců nemůže dopadnout dobře, protože ať se nám to líbí nebo ne, peníze jsou jen (velmi užitečným) lidským výtvorem, naopak to neplatí. Jak nám legenda Golema vysvětluje, když se prostředek stane mocnější než jeho stvořitel, tak to nemůže dopadnout dobře.
Další důvod je čistě ekonomický a Keynes to pochopil velmi jasně: ekonomie je založena na spotřebě, čili na kupní síle milionů jednotlivců, kteří svými malými nákupy hýbou celou ekonomikou. Není založena na poptávce podniků, do kterých můžete nalít veškeré dotace, ale zcela zbytečně, pokud po jejich výrobcích/službách není poptávka, tedy pokud drobní spotřebitelé nebudou mít peníze na jejich výrobky a služby. To je jasné jako facka, pochopilo by to i šestileté děcko, ale špatně se to poslouchá těm, kteří jsou nahoře a kteří jen chtějí akumulovat a k tomu vytvořili od 80tých let patřičnou extremistickou ideologii s heslem „brát chudým a dávat bohatým“. Ti pak svými obrovskými příjmy maximálně potěší nějakou tu cizí značku luxusních aut nebo nějaký ten odlehlý nejen daňový ráj, kde stráví dovolené za své „těžce“ vydělané peníze.
Ztratili jsme cit pro obyčejnou solidaritu, přičemž žijeme ve společnosti, kde každý z nás má kolem sebe jen potenciální soky. Dnešní spolupracovník může být zítra našim soupeřem. Tak si namlouváme, že kdo je na tom špatně, zavinil si to sám, abychom od sebe zahnali strach, že bychom se jednou do podobné situace mohli dostat i my. Přitom kdokoliv četl příběhy lidí, kteří se dostali na dno, dobře ví, jak snadno a rychle se to může stát. Mluvit o vině těchto lidí svědčí o přílišném zjednodušení komplexnosti lidských životů.
Další trapnou mantrou je, že měli studovat něco užitečného. Takže pokud je někdo nezaměstnaný a někde je vysoká poptávka po svářečích, tak je to jeho vina, měl se vyučit svářečem, teď by měl práci. A co když klasická montovna zavře a přemístí se dál na Východ? No tak přece měl studovat více a nespokojit se učňákem na svářeče. Přece každý moudrý člověk ví, jak to chodí v průmyslu. A tak dále… Vždy můžeme hledat vinu těch, kteří jsou nezaměstnaní, abychom se ujistili pocitem, že my jsme v bezpečí, my přece studovali a shodou okolností studovali zrovna to, co trh poptává. To vše do té chvíle, než se trh změní s takovou rychlostí, se kterou nebudeme schopni se „přenaučit“, a pak už se nám snad věci budou zdát o dost složitější.
Článek byl prvně publikován na autorově blogu.
Každý může svůj život změnit, když je nespokojený. Já jsem byla 15 let v jedné firmě, pak jsem dostala výpověď a nedokázala jsem si představit, že bych se měla začleňovat v novém kolektivu. Když jsem se oklepala z prvotního šoku, tak jsem začala zjišťovat svoje možnosti. Obrátila jsem si život vzhůru nohama a rozhodla jsem se pro založení s.r.o. . Děti už byly větší, dokázaly se o sebe postarat, manžel mi se vším pomohl, tak mám teď rozjetou firmu, do které bych chtěla časem přibrat i svoje děti. zajistila bych jim tím pohodovou práci do života, takže by nemuseli řešit zaměstnání jako dřív já.
Myslím, že tohle přehazování odpovědnosti na „společnost“ je nesmysl. Protože pokud za sebe nejsou odpovědní chudí lidé, nejsou za sebe odpovědní ani bohatí a nejsou za sebe odpovědní ani lidé, kteří ty chudé soudí. Proč by vůbec mělo cenu cokoliv takového řešit, kdybysme přijali premisu, že nás utváří společnost, tak přece nikdo za nic nemůže a nikdo za sebe není zodpovědný?
Já to beru tak, že naprosto drtivá většina lidí je schopna nějak poznávat svět a v určitém věku je schopna si uvědomit, že si na sebe budou muset v budoucnu vydělávat. A pak by logicky měla přijít snaha nějak vylepšit svoji pozici na trhu práce – tedy např. nejít studovat archivnictví, historii, nebo filosofii, ale třeba strojařinu, IT, nebo něco podobného, co si najde uplatnění. A nebo netrávit střední léta po hospodách a barech a užívat si života na úkor své budoucnosti. A v této situaci pak lidem začít říkat , že vlastně za nic z toho nemůžou, a že se prostě jen špatně narodili, to považuju za alibismus, výmluvu jak přehodit zodpovědnost za vlastní život na ostatní.
A co se oblíbené solidarity týče – já slýchám opravdu často, že solidarita je potřeba a že z naší společnosti mizí a podobně. A slýchám to od tak velkého počtu lidí, že mám pocit, že kdyby oni sami byli skutečně solidární, tak není žádné bezdomovectví. Tak proč to neudělají? Kdo dnes komu brání v tom být solidární?
Máte pravdu, že tyhle myšlenky mohou vést k alibismu. Stejně jako myšlenky opačné – za vše si můžeš sám. Tohle je otázka atribucí a toho, jakými příčiny si člověk odůvodňuje skutečnost. Dost možná je to zásadní rozdíl mezi levicí a pravicí. Jedni totiž vidí problém v sobě, druzí ve společnosti. Je statisticky prokázáno, že první skupina bývá v profesním životě úspěšnější. Moc o fungování společnosti a psychice to však nevypovídá. Osobně si myslím, že je důležité uvědomovat si obě atribuce – je to z části má chyba, z části chyba společnosti. Tento text, tento nadpis, ve mě evokuje jednu odpověď – Měli se nejenom více učit, ale i lépe narodit.
Je to trochu jako spor o tom, jestli jsme jsme Tabula rasa nebo ne. Spor racionalismu a empirismu Dnes se nám tento spor jeví směšný, protože víme, že částečnou pravdu mají oba a nejvíce se pravdě přiblížíme, pokud je zkombinujeme. Myslím si, že jsme tak trochu v dalším takovém sporu, jenom nám kontext a nedostatečný odstup nedovolí si to uvědomit. 🙂
Určitě je něco na obou pohledech. Jenže pohled „levicový“ podle mě vede ke stagnaci a jakémusi pocitu, že se mají přece postarat ostatní, zatímco pohled „pravicový“ vede k vlastní odpovědnosti, snaze a motivaci. Proto je podle mě rozumnější řídit se spíš tím „pravicovým“ pohledem a přijmout odpovědnost za svůj vlastní život.
Emil Zolla se ve svých dílech vyjadřuje, že sociální prostředí a jiné různé aspekty vedou člověka k tomu, aby neměl sebemenší šanci ovlivnit svoji situaci, byť by byl ctižádostivý. Jak jsou na tom dnešní výzkumy netuším, ale je pravděpodobné, že sociální prostředí člověka, ve kterém vyrůstá, jeho citové vazby k rodině, pocity v prenatálním věku určují jeho úspěšnost v životě. Nemyslím si, že když se někdo narodí s nízkým koeficientem IQ a jeho rodina nemá sebemenší zájem jeho inteligenci rozvíjet, že takovýto člověk bude mít schopnost dosáhnout vysokého vzdělání svou vůlí a usilím. Pokud v něčem selhává společnost, pak je to v tom, že tyto případy dostatečně nezkoumá, nehledá a nenabízí jim to, co jim chybí doma (například vzdělávací instituty, atp.). Společnost v tomto směru nechává zodpovědnost za dítě na rodičích a pokud selhává rodič, selhává i dítě. Například školy se odvolávají na to, že pokud to nefunguje u dítěte doma, oni ho změnit nemůžou. A odovolávají se na to zejména proto, že mají vlivém státu svázané ruce stejně jako třeba sociální pracovníci. Takže já osobně si myslím, že společnost selhává.
Zda selhávají i jedinci, není vždy možné zjistit, protože jaksi nedostávají příležitost usilovat. Člověk sám od sebe nezačne někam směřovat, pokud mu není určen směr. Nenaučte dítě návykům lidské společnosti, bude z něj zvíře a nebude usilovat o to stát se člověkem.
A taky si myslím, že společnost musí přejímat zodpovědnost. Samozřejmě je tvořena jedinci, ale pokud se jedinci cítí, že nemají zodpovědnost za celé společenství, pak společnost upadá a spěje k zániku.
Nevím přesně, jaký článek máte v první větě na mysli. Nicméně v Respektu z minulého týdne (č. 42) je moc pěkný článek o tom, jak se žije lidem z minimální mzdou od Lucie Kavanové. Při jeho čtení jsem měl pravděpodobně stejné pocity, jako jste měl při čtení článku paní Uhlové Vy.
S úvahou naprosto souhlasím a přidám odkaz na úvahu další, která řeší, co by dnešní společnost možná potřebovala – postmaterialismus a seberealizaci. Úvaha jde trošku jiným směrem, souhlasit s ní možná nebudete, nicméně jsem přesvědčen, že má podobný základ (a poněkud idealistický rámec). https://www.kzamysleni.cz/co-potrebuje-spolecnost-postmaterialismus-a-seberealizaci/