Materialismus kontra syslení
,,Vše, co skutečně potřebujeme, můžeme celkem levně koupit, jen zbytečnosti jsou drahé. Opravdu krásné věci se neprodávají vůbec. Denně můžeme hledět na východ a západ slunce, na oblaka plující po obloze, na květiny u cesty. Také do síně noci osvětlené pravými hvězdami se žádné vstupné neplatí.“
Axel Munthe
Kdysi jsem na internetu narazil na zajímavou prezentaci. Jakási facebooková stránka sdílela fotoreportáž člověka, který prošel spoustu čínských provincií a požádal tamní občany, jestli by se nechali vyfotit před svými příbytky s veškerým svým majetkem. Jaký byl výsledek?
Nevím, jestli tohle dělal i u jiných zemí a národností, ale všichni Číňané měli jen televizi, několikery boty, pár skříněk a drobností včetně nádobí. Zkrátka, vystěhovat všechny věci z domácnosti byla práce na cca 20 minut.
Nadpis článku se ptal, zda nejsme trochu příliš materialističtí. Formulací otázky osobně nesouhlasím, ale je fakt, že narazila hřebíček na hlavičku. Nejsem si stoprocentně jist, v jakých všech významech se dnes slovo materialismus používá. Tipoval bych ale, že je hlavně užíváno negativně jako výčitka těm, kteří se snaží o nějaký ten blahobyt nebo prosperitu.
Materialismus jako myšlenkový směr (aspoň podle wikipedie) je prosté přesvědčení, že hmota je základem všeho a je skutečná, tedy nejde o žádnou iluzi, ať už jakkoli vytvořenou. Pokud je dnes někdo označen za materialistu, je v toma ale spíše spíše tón pejorativní v tom smyslu, že si příliš dává záležet na svých věcech a příliš na nich lpí.
A tenhle pohled už se trochu přibližuje tomu, co měly fotografie z čínských domečků ukázat a co je skutečně jedním z velkých problémů současné společnosti. Tedy syslení věcí.
Ono na tom něco mít samozřejmě není nic špatného. Ale člověk by se neměl stávat otrokem těchto věcí. Z každého rohu a každého okna obchodu na nás koukají zářící reklamy, které vybízejí ke koupi tuny věcí. Ovšem 90 procent z toho člověk nepotřebuje.
Proč si vlastně člověk denně kupuje tolik blbostí? Ano, blbostí. Samozřejmě, že určitá část věcí je skutečně potřeba nebo se minimálně hodí. Ať jde o sezónní věci, sportovní vybavení, nebo náhradu toho, co už doma neslouží. To má jistě smysl. Ale ruku na srdce, kolikrát si kdo kupujeme stejnou blbost každý měsíc, aniž bychom jednali s minimálním rozmyslem? Buď se necháme někým přesvědčit, nebo nás zaujme ve výkladu nebo na stránce obchodu a„prostě ji musíme mít“.
Vidím tu hlavně jeden psychologický problém, který se pak projevuje i v jiných oblastech. Necháváme se totiž ovládat a určovat tím, co vlastníme, místo abychom my byli pány těchto věcí. Projděte si svůj byt nebo dům a zkuste spočítat věci, na které se práší, které jste více jak dva roky neměli v ruce, protože jste si je opatřili se slovy, že se to,,někdy“ bude hodit.
Přátelé, ,,někdy“ je synonymum pro nikdy, stejně jako když vám dívka řekne, že ,,někdy“ někam zajdete na kafe – ověřeno několikrát v praxi.
K takovým věcem, které se nám jen hromadí, zabírají místo a nedovolují člověku se ve vlastním domově nadechnout, se pak nabaluje další řádka věcí. Jsou to nedokončené projekty z práce i koníčků, neuskutečněná přání, nenaučené jazyky a neučiněná rozhodnutí. Ty věci vám nedovolí se pohnout dál.
Člověk si takhle barikáduje sebe sama, stejně jako v případě, kdy připojíte k počítači najednou deset různých zařízení a divíte se, že to všechno jde strašně pomalu.
Můj oblíbenec Leo Babauta, kterého sem si zamiloval ihned po přečtení knížky Zen a hotovo, nenapsal jen tento svazek. Před asi dvěma týdny jsem dolouskal jeho Sílu jednoduchosti, aneb 6 klíčových principů efektivity, které změní váš život. Přístup byl stejný jako u Zen a hotov, jen z trochu jiného pohledu.
Hlavní myšlenkou knihy je zbavování se zbytečností. Byl jsem ještě inspirován kamarádkou, která dělala také výřad. Zeptala se mě, jestli ji s tím můžu pomoct, tak jsem souhlasil. Po pár dnech jsem se takhle procházel po vlastním pokoji a kladl si stejnou otázku – Kolik toho sakra opravdu potřebuju a co se mi tu jen bezúčelně válí? Tak jsem začal třídit. Už před několika lety jsem částečně probral knihovnu, poslušen vlastního pravidla, že co jsem víc jak rok neměl v ruce nebo nemá opravdu nadčasovou hodnotu, není potřeba.
Samozřejmě, že člověku bude pak líto, že dal některé věci pryč. Ale ten pocit, když sedíte u čistého stolu a můžete se pořádně soustředit na věci aktuální, aniž by se vám pořád něco pletlo do zorného pole a přímo vysávalo vaši pozornost, ten je k nezaplacení.
Nechci nikoho odrazovat od opatřování si věcí. Také mám dost těch, které prostě pryč nepůjdou. Ale u každé mám důvod a ta věc tu má svoje místo. Jen se vždycky zeptejte sami sebe, jestli se k tomu, co vás teď tak zaujalo, vrátíte ještě třeba za tři měsíce.
Zveřejněno na webu autora.