Máme Skype, ICQ, Facebook, mobilní telefony, e-mail. Opravdu tak máme k sobě blíž?

Cink! Pípne mi upozornění z internetového prohlížeče, kde mi bliká okénko facebooku a hlásá „Michal píše!“.

Kvak kvak! Zvoní telefon a na rozsvíceném displeji telefonu svítí oznámení, že mám novou zprávu od Lenky.

Žbluňk, Žbluňk… Na Skype mi volá sestra z Ameriky, abychom si mohly povídat, protože telefonovat ze Spojených států je velmi drahé.

Ding, dong! Zvoní u domovních dveří pošťák s dopisem, na který jsem se dychtivě těšila. Těšila se na to, až ho otevřu a co v něm najdu.

Miluju kouzlo dopisů. Dopisy si posíláme s přítelem, který ode mě bydlí přes dvě stě kilometrů, a vídáme se jednou za dva týdny. V mezičasí si posíláme milostné dopisy, v kterých si sdělujeme zajímavé události a informace kterých jsme se účastnili nebo v nich dominovali. Kam zmizelo to kouzlo? Kouzlo nevědomosti, kdy jste nevěděli, jestli očekávaný dopis je na cestě, nebo je právě psán. Kouzlo vůně inkoustu a starého papíru, jak tomu bylo v dřívějších dobách. Když milostné dopisy psali tak velcí muži, kteří se nebáli citů jako Beethoven nebo Napoleon, proč lidé od tak krásného způsobu vyznání citů a splínů upustili?

Dopisy nahradily otřepané textovky, místo slov stačí poslat nějakého smajlíka, který nabízí sociální sítě, a vůbec, v této době si můžete stáhnout do svého ultra chytrého telefonu s velmi velkou pamětí jakoukoliv aplikaci pro tyto účely.

Už v dřívější době jsem byla nucena přemýšlet nad tím, jakou výhodu mají sociální sítě a elektronika, kterou každodenně používáme a v tom nejhorším případě s ní i usínáme. Následkem je neklidný spánek, bolesti hlavy a zad a různá chronická onemocnění. Ale tím trpí jen lidé, kteří s počítačem jsou nuceni pracovat v zaměstnání nebo teenageři se závislostí na internetovém připojení. Jisté výhody to přináší. V mém případě komunikace se sestrou přes skype, která je za oceánem ode mě 6, 384 kilometrů. V tomto případě jsem za tento program s možností využití video hovorů nesmírně vděčná.

Ale potřebujeme tyto vymoženosti nutně? Jistě. Bez emailu bych nedostala zadání na tuto slohovou práci. Bez facebooku by člověk přišel o nejnovější drby, které se sdílí mezi okruhem přátel.

Ale proč se nevinné psaní s přáteli zvrtlo v soupeření o to, kdo bude mít více „olajkovanou“ fotografii nebo příspěvek který přispěl na svůj profil a doufá ve větší ohlas než u přítelova příspěvku? Proč se obyčejný facebookový profil osoby stal terčem posměchů, kyberšikany a v jistých smutných případech i inspirací pro pány, kteří si zakládají falešné účty, aby ukojili své tužby a fantazii?

Udělá se mi smutno při této myšlence. Vám ne? Stojí za to, vystavovat děti takovému nebezpečí? Nebylo by lepší, kdyby děti místo sezení u telefonu, tabletu nebo počítače šly hrát hry s kamarády ven? Co třeba se jich zeptat na jejich názor, který je stejně důležitý jako Váš, můj nebo lidí, kteří moderní vybavení nezažili a spokojili se s posíláním dopisů?