Malí hrdinové (ne)všedních dní – Příběh Klaudie

Dnes se s vámi podělím o příběh jedné mé malé svěřenkyně, holčičky Klaudie, která je mou osobní hrdinkou. Tedy – i já jsem měla být ten, kdo odsouhlasí, že se nechová zcela přijatelně, že něco není v pořádku, že asi není „normální“. Krom toho, že má klientka má dětskou mozkovou obrnu, má také poněkud zvláštní myšlení. Je… jiná.
I když, možná ani ne tak zvláštní myšlení, jako opravdové. Způsob, jakým nahlíží na svět, byl nejspíš vlastní nám všem. Kdysi dávno… Vzpomeneme si ještě?

Je blázen. To se nehodí, ať to nedělá. Co to říká? Ale to ne!

A další věci slýchám. Tedy, oni si myslí, že to neslyším, že to nevnímám, asi že jsem moc malá, nebo hloupá, ale já dobře vím, že mluví o mně. Nerozumím tomu. Je mi teprve pět let, ale myslím, že rozumu mám dost. Vždyť co já pamatuji, mamka mi říkala – zdrav lidi na ulici, když jdeme ven, je to slušné. A tak to dělám. Bydlíme v jedné menší vesnici, která prý už patří k našemu největšímu městu. Nu a jednou si tak  s mamkou popojedeme autobusem dál do toho našeho největšího města. Jmenuje se Praha. A to je něco jiného, vážení. To nejsou tiché a klidné uličky, tam je věcí, ruchu a lidí – no to bych se musela uzdravit. Prostě to nestíhám. A pak, vidím pána, co klečí uprostřed rušné ulice, kde je tolik lidí. Nedívá se na lidi kolem sebe, jen klečí a před sebou má hrneček. Lidi se na něj taky nedívají, jen kolem něj chodí, skoro o něj občas zakopnou. Nechápu, kdyby takový pán byl u nás na vesnici, určitě by mu někdo pomohl, aby mohl zase vstát na nohy, nebo by mu aspoň nalili do hrnečku třeba teplý čaj, to dá rozum, vždyť už opadává ze stromů listí a je chladno, za chvíli bude zima. Když s mamkou procházíme kolem něj, dívám se na něho a říkám dostatečně nahlas, aby mě přes ten šrumec slyšel: „Dobré dopoledne!“ Pán zvedne oči a usměje se na mě.
Jasně že je dopoledne, protože ještě nebyl oběd, jen malá svačina. V tom mi ale mamka stiskne ruku a táhne mě pryč.

„Nemůžeš takhle zdravit každého. Lidi na tebe nejsou zvědaví!“ hubuje mi maminka.

„Jak to, že nemůžu? Vždyť jsi mi říkala, že mám zdravit na ulici každého.“ Pohotově jí odpovídám já.

„To jo, ale jen u nás na vesnici. Jen lidi, co znáš a co znají tebe.“

„Ale takhle to přece není,“ nezdá se mi, „vždyť lidi u nás na vesnici jsem začala zdravit ještě před tím, než jsem je poznala, to jsem byla úplně malá a oni mě taky neznali a teprve potom, co jsem je zdravila, jsem je mohla lépe poznat a oni poznali mě. Proč bych neměla zdravit lidi, které potkáváme tady ve městě? Já bych je taky ráda poznala a oni by určitě rádi taky poznali mě.“

„Ne, to takhle úplně není, ne každý je na tebe zvědavý.“ nesouhlasí se mnou mamka. „ Když se na každého budeš usmívat a všechny zdravit, budou si o tobě myslet… No, budou si myslet, že neposloucháš a jsi zlobivá. To chceš, aby si mysleli?“

„Ne… Ale ten pán, co je na zemi, je smutný, a když jsem ho pozdravila, tak se na mě usmál. Ten si určitě nemyslí, že jsem zlobivá. Kdyby si to myslel, tak by se na mě neusmíval. Na zlobivé děti a zlobivé lidi se přece nikdo neusmívá.“

Maminka se už ale zlobí: „Už si nepřeji, abys zdravila všechny na ulici! Vypadá to hloupě a já pak vypadám také hloupě.“

Tohle dítě jsem s jeho prostou logikou nemohla poslat do říše bláznů, i když mě na chvíli napadlo, zda tam by se neměla lépe, než u mě v poradně…
Ale kdepak, má malá hrdinko všedního dne, na tebe já dám pozor. Ty mě můžeš ještě hodně co naučit…