Malí hrdinové (ne)všedních dní – Dokud se nesejdeme

Jmenovala se Viktorie. Byla to elegantní, atraktivní pětatřicetiletá lékařka. Pracovala na kardiochirurgii na přední klinice. Přednášela na univerzitách u nás i v zahraničí, věnovala se výzkumu, byla vyhledávanou osobností v oboru. I přes svůj věk tolik úspěšná. Nádherně hrávala na housle, postavu měla udržovanou sportem, ve volnějších chvílích se odreagovávala jako lektorka jógy. Dokonale moderní žena dnešní doby. Měla všechno, sama to říkala, stanovovala si vysoké cíle a dosahovala jich. Její vůle a píle jí hnaly dál. Nic jí nechybělo. A přesto… Z nějakého důvodu mě, terapeutku, navštěvovala.

Poprvé za mnou přišla, když jí na sále zemřelo roční dítě. Byla nesmírně rozrušená, ale i tak dokázala velmi dobře pojmenovat, co se stalo, proč mě vyhledala. Věděla přesně, co jí pomůže, co potřebuje. Vlastně jsem měla pocit, že nepotřebuje mě. Proč taky. Věděla, že jako lékařka se podobným věcem nevyhne. Přijala to jako zkušenost. Já jsem však na ní viděla něco jiného. Byla svým způsobem obdivuhodná, ale jakoby něco chybělo. Jako by za laskavým a vznešeným vystupováním bylo něco, co jí bránilo v tom být doopravdy šťastná. Byla spokojená, to ano, ale ne šťastná. Na konci sezení jsem se zamýšlela nad tím, zda si je toho vůbec vědoma. Nebylo to předmětem návštěvy a zdálo se to jen jako drobný postřeh, nebylo třeba se ptát, nebyl důvod ani profesionální zakázka.

Můj dojem se však naplnil, jednou za čas mě navštěvovala, a i když se zdálo, že je to naprosto netypický klient, který vlastně efektivně zvládá svůj život, vyčkávala jsem.

Asi na čtvrtém sezení došlo na rozebírání jejích partnerských vztahů. Nic neobvyklého, lidé řeší hlavně vztahy, protože v nich neumějí žít, často o nich alespoň mluví. Viktorie mluvila o své první velké lásce, kterou poznala v šestnácti letech. Ve dvaadvaceti se vzali. Manželství jim vydrželo tři roky. Tento vztah jí velmi poznamenal, bylo řečeno a spácháno mnoho zlého, jak sama říkala. Když se mi tak zpovídala ze svých skutků a myšlenek, vůbec mi to k téhle elegantní a sebevědomé ženě nesedělo. Když už nevěřila, že potká někdy lásku svého života, zamilovala se v sedmadvaceti znovu. Pohledný, bohatý a láska na první pohled. Pohádka se stala realitou. Ale po dvou letech skončil znenadání i tenhle vztah. Viktorie byla tehdy zlomená a léčila se z nešťastné lásky další dva roky. Do současné doby měla jen mnoho milenců, kteří posloužili svému účelu, ale nikdy jim ze sebe nedala víc, než sama chtěla. Tehdy můj profesionální zájem zesílil. Začala jsem tušit, co je to, co v ní vidím. Nebo spíš to, co nevidím. Tu podivnou prázdnotu za dokonale zamaskovaných vzhledem. Stále ještě to však nebylo vůbec nic výjimečného. Lidé mají často strach ze vztahů. Lidé se často sami vzdají schopnosti milovat.

Viktorie však věřila na lásku. Ale už nevěřila, že je nějaké láska pro ni. I když to nikdy neřekla, podezírala jsem ji, že ve skrytu duše touží ještě zažít ten pocit naplnění, tu pohádku, tu pravou Lásku. Ona však, prakticky založená, preferovala vztahy, bez zbytečných žárlivých scén a s jasnou vizí, vždy věděla, kdy vztah raději ukončit, než v něm bezmyšlenkovitě pokračovat na úkor trápení a zbytečného soužení.

Asi tak po roce, co jsme se vídaly, mě přestala navštěvovat. Až o další rok později jsem si jí všimla v jedné kavárně, kde jsem seděla nad oblíbenou kávou a knihou. Nejprve mě však zaujal její společník, který vešel jako první. Urostlý, ušlechtilých rysů. Jeho pohled byl jasný, bystrý a přímý. Ale jeho pozornost patřila jen Viktorii. Sundal jí plášť, přisunul židli, jemně se dotkl její ruky. Byl na ně zvláštní pohled, ale poutali pozornost. Byl to jako obrázek ze starých časů. Viktorie byla odraz všech ušlechtilých ženských vlastností a její společník byl dokonalým gentlemanem. Oba dali jas tomuto místu, jako by jejich přítomnost rozzářila celou místnost, snad celý svět. Bylo v nich něco opravdového, něco tak vzácného.

Na kratičký okamžik jsem pocítila palčivou žárlivost a snad i tak nízký pocit, jakým je závist. Kárala jsem sama sebe. Všechno tohle však zastínil vzápětí úplně jiný pocit, když oba dopili svou kávu, muž zaplatil, pomohl Viktorii vstát ze židle, podržel jí kabát a lehce jí urovnal dlouhé vlasy přes límec. V tom gestu bylo něco podmanivého a vznešeného. A byl to smutek, který se dostavil, když oba opouštěli útulnou kavárnu. S nimi odcházelo něco mnohem víc. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, co to bylo.

Po několika týdnech se u mě najednou objevila. Byla jiná. Krásnější, jemnější a snad, je-li to správné vyjádření, také jaksi křehčí.

„Víte, já nevěřila, že je to ještě možné. Málem jsem zapomněla, jaké to je“ říkala mi a zpříma mi hleděla do očí.

„Co se stalo? Povězte mi o tom, prosím,“ můj profesionální zájem o tuhle klientku se zvolna, aniž by to ještě sama tušila, měnil v zájem osobní.

„Jmenuje se Erik, známe se už asi dva roky. Jeho maminka byla mou klientkou. Dlouho jsem brala náš vztah jako profesionální, doprovázel svou matku na řadu vyšetření. Ale když nad tím přemýšlím, od počátku, od prvních slov, které jsme spolu promluvili, se vlastně náš vztah logicky ubíral tam, kde je nyní.“

Usmívám se při jejím použití slova „logického“, v tomhle Viktorie nikdy nezklamala, její život měl řád, a i když brala věci tak, jak byly, vždy je musela nejprve řádně prožít a pak nezbytně logicky uchopit rozumem, aby o nich mohla mluvit a pojmenovat je. Tak se zdály i ty nejnebezpečnější problémy řešitelné.

„Gratuluji vám, Viktorie, mám z vás radost,“ usmívám se, „chcete mi o tom říct víc?“

V nastalém tichu tuším nejistotu, která mou klientkou cloumá.

„Nevím, vlastně, jestli je co víc říct. Víte, já bych si ho nikdy nevybrala a myslím, že on mě asi taky ne, kdybychom o tom rozumem uvažovali. Ještě mu nebylo třicet a je to voják z povolání. Jezdí na mise do zahraničí, žije neuspořádaným životem, sám tvrdí, že nemá nic, co by mohl své polovičce nabídnout. I když má kolem sebe spoustu žen, žije ve skutečnosti sám. Ani jeden se pro vztah nehodíme, víme to. Ani jeden se nejspíš nehodíme pro toho druhého a přesto…“ Viktorie zaváhá a vidím, jak znejistí, jak netypické u člověka vždy tak klidného a sebejistého, „přesto, i když to zdánlivě nemá žádný důvod, nás život svedl dohromady a ukázal nám, jaký smysl pro humor někdy má. Víte, pár měsíců jsem udržovala vztah s jedním právníkem, zdálo se to tak v pořádku, líbil se mi, nějak to fungovalo. I když byly věci, které mě rozčilovaly. Jen těžko jsem ho dostávala na nějakou kulturu a někdy se zdálo jako nepřekonatelný problém, že bydlím přes celé město. Myslela jsem si ale, že to nějak bude fungovat, měli jsme společné přátele, přes které jsme se poznali. Jenže do toho se v pozadí nenápadně a jen velmi pomalu rýsovalo něco, co mě v mnohém přesáhlo. Byl to můj vztah s Erikem. Jednou jsme se potkali na vernisáži, kde jsem byla čestným hostem. Zůstali jsme spolu do ranních hodin. Nic fyzického se mezi námi nestalo, jen jsme mluvili. Ale mluvili jsme o všem. Od té doby jsme zůstávali v kontaktu. I přes jeho kratší misi v zahraničí. Stále jsem si tvrdila, že je to jen přátelský vztah, co na tom, že jsme spolu dokázali mluvit i hodiny po telefonu. I když jsem věděla, že oceňuje můj vzhled a já jsem ho sama považovala za velkého sympaťáka, rozhodně jsem se nechtěla utvrzovat v myšlenkách, že je v tom něco víc. Pak mi po jednom dlouhém telefonátu oznámil, že se za pár dní vrací do Čech a že mě chce vidět. V tu chvíli pro mě nebylo nic lepšího, než slyšet právě tohle. A tak jsme se potkali, přijel za mnou ze světa a ještě málem přes půl republiky, abychom spolu strávili dva dny a jednu noc. Ne, nic mezi námi nebylo, protože já, jindy tak bezprostřední, jsem se zbaběle držela stranou, nevím vlastně ani proč,“ Viktorie sklonila hlavu a odmlčela se.

„Co se stalo, proč vás to tak trápí?“

„Víte, já… Ještě když jsme se loučili, šlo mi hlavou, je to přece tvůj bývalý klient, jsi na tenkém ledě. V tu chvíli jsem si zoufale nechtěla připustit, že už dávno celou tuhle věc nemám pod kontrolou. Bránila jsem se vlastním myšlenkám. Ale náš kontakt se prohloubil. Co na tom, že jsme se jeden druhému tři dny neozvali, nebylo to potřeba, vzhledem k naší vytíženosti, nevadilo to, oba jsme věděli, že není potřeba se malicherně utvrzovat v tom, co jsme věděli, jen jsme to ještě nedokázali vyslovit. A nakonec jsme ani nedokázali odolat tomu, abychom se znovu nepotkali. Tentokrát jsem si našla důvod k návštěvě já. Do té doby nemyslitelné se stalo, vzala jsem si několik dní volno a přijela jsem za ním. Trápila mě palčivá otázka, co se to vlastně děje, co bude s námi. Věděla jsem, že za měsíc odjíždí na dlouho misi do zahraničí. Netušila jsem, co to se mnou udělá. Mně nabídli angažmá na soukromé klinice, znamenalo to ovšem ztrátu již tak drahocenného osobního času. V ty dny nám to ale bylo jedno. Nemysleli jsme na nevyhnutelné, byli jsme spolu. Víte, ať vám teď řeknu cokoli,“ obrátila se Viktorie přímo na mě, “nedokáže to vystihnout nic z toho, co k sobě navzájem chováme za city. Znáte knihu od Groultové Koráby lásky? Je tam úryvek, kdy se setkává hlavní hrdinka se svou životní láskou Gauvainem, se kterým jí život mnohokrát rozdělí a zase svede dohromady. Zní nějak takhle:

„Jaká slova by ostatně mohla vyjádřit pocit, který nás zaplavil a který byl ve skutečnosti zcela nevhodný a absurdní? Pocit, že se naše těla poznávají a že naše duše – protože to nebyly naše mozky – touží po spojení bez ohledu na všechno, co by nás mohlo na tomto vezdejším světě rozdělovat. Vytušila jsem, že Gauvaina zachvátilo stejné okouzlení, bez jakýchkoli zábran. Takové pocity nevznikají nikdy izolovaně.“

Viktorie se odmlčela a já jsem neměla odvahu cokoli říct. Ta žena přede mnou zažívala něco moc důležitého, něco, co možná většina nás nikdy nezažije, nikdy nepocítí. Najednou jsem jí v nejniternějším skrytu své duše záviděla.

„Já mám strach. Takový strach. Z toho, co by tomu řekli přátele, rodina. Tohle se nedá pochopit, tohle nikomu nelze vyprávět. Lidé na tyhle věci už nevěří, zmanipulování romantickými idejemi, které se jediné zdají být správné, podléhají emocím a chtíči, který je pak zrazuje a rozum přichází ke slovu příliš pozdě. Ale je to prosté. Jediné, co se od nás chce je, abychom žili, abychom cítili a procítili vše, co přijde. A pak je tu druhé klišé. Stále se jen mluví o tom, jak bychom moderně měli potlačit svůj rozum a dát slovo srdci. Cvičme jógu, naslouchejme duchovním učitelům, komerčně předraženým a najděme v tom sami sebe. Ale co je mnohem těžší, to je najít svého učitele uvnitř sebe sama. Víte, já si myslím, že vyvstání hormonů, které tak velkoryse nazýváme zamilovanost, má za následek pobláznění a následné příkré vystřízlivění, které nás stojí někdy mnoho sil. Myslím, že skutečné umění je vyvážit rozum a cit. Že bychom měli nechat přemýšlet srdce, která nás nezklame, protože v rovnováze s rozumem jsou oba dva dobrými rádci. Spojí-li se v jedno, pak jsou hlasem intuice, která nás může provést životem. Ta intuice nás vede k tomu nejvyššímu, co lze v tomhle světě nalézt. Lásce. A pokud neposlechneme, nebo jedno z těch dvou upřednostníme, tak často sejdeme z cesty a jsme raněni. Ne lidmi, které jsme takzvaně milovali, ale sami sebou, protože ta skutečná, ta hluboká láska je v nás po celý náš život, my jí jen musíme v sobě najít a probudit. A pokud jí probudíme a neposlechneme, pak nás může krutě vytrestat. Jak rádi pak svalujeme vinu na jiné a nevidíme jí v sobě, to nás trýzní ještě víc. Víte, vždycky jsem si myslela, že bych si nikdy nevybrala o tolik let mladšího partnera, ale není to věk, co nás rozděluje. Je to strach. Strach z toho, že nám na někom bude záležet víc, než bychom si byli přáli, strach z toho, že někoho zklameme, že nedokážeme vyhovět jakýmsi požadavkům, které ale na sebe nakonec klademe jen my sami. Víte, za tu krátkou dobu, kdy jsem byla s Erikem, za těch pár dní jsem se o sobě něco dozvěděla. Dozvěděla jsem se, jak moc tomuhle strachu podléhám. Netušila jsem to, myslela jsem si, že můj klid a zdánlivé smíření s životem je vrchol toho, co můžu dokázat. Že má skvělá kariéra je to, o co mi celou dobu jde. Že tak jsem nejšťastnější. Jak moc jsem se spletla. Jak velkou službu mi jen on prokázal.“

Viktorii se zaleskly v očích slzy, ale pohled měla jasný.

„Řekla jste mu, co pro vás znamená,“ ptala jsem se své klientky.

„Je pryč, odjel před třemi týdny. Mnoho jsme si řekli, ale já mu neřekla, jak moc mi na něm záleží, jak moc ho miluju. Nechala jsem ho jít, bez závazku, bez slibu, rozešli jsme se. Jen čas ukáže, co bude dál. Teprve až se znovu sejdeme, doopravdy zjistíme, jestli se něco změnilo. Ale já tuším, že nás nerozdělí ty dlouhé měsíce, že nás nerozdělí mnoho hranic mnohých zemí. Nedává to smysl a možná jej to ani dávat nemá. Kdo ví? Nezjistíme to, dokud se nesejdeme. Pokud se ještě někdy sejdeme.“

Nastalo ticho. Netušila jsem, co říct. Viktorie mě nejspíš opravdu nepotřebovala, ale možná já jsem potřebovala někoho, jako byla Viktorie. Možná, že já jsem tohle potřebovala prostřednictvím jí zažít, abych si uvědomila, jakým prázdným životem vlastní vinou žiju. Zamýšlela jsem se nad tím, čeho všeho jsem se v životě vzdala kvůli vlastnímu strachu. Přála jsem si tuhle ženu podpořit, přála jsem si jí říct něco, aby se už nikdy nemusela bát, aby jí už strach nikdy nezastínil její cestu, aby dokázala jít tam, kam se spousta z nás kvůli konvencím a mylným přesvědčením neodváží jít.

Viktorie se na mě usmála. „Děkuji vám, děkuji, že jste mne vyslechla. Je to jistě jen jeden z mnoha, které slýcháte a není ničím výjimečný.“

„Ne, Viktorie, to si nemyslete, každý příběh a každý člověk je výjimečný, pokud si takový opravdu přeje být.“

„Pak vám tedy děkuji i za tahle slova.“

Viktorii jsem už neviděla. Nevím, zda vzala novou práci na klinice a nevím, jestli se setkala znovu s Erikem. Napadá mě jen, kolik takových Viktorií a Eriků jen chodí po světě, těch, kteří se v tomhle životě opravdu najdou a kolik z nich má tolik odvahy, aby dali přednost Lásce před vším ostatním. Že je to klišé? Snad. Ale kdo z nás to může s čistým svědomím říct? Kdo z nás neměl nikdy strach?