Lumpové a beránci

Poznámka redakce:

Následující článek je úryvkem z knihy Lumpové a beránci, ve které manželé Helena a Martin postupně odhalují prohnilost našeho politicko-ekonomického systému a ve fiktivním příběhu čelí ne příliš pozitivní budoucnosti Evropy v podobě řetězce událostí, které nakonec mohou způsobit dokonce rozpad eurozóny a další finanční krizi. Je však potřeba zdůraznit, že velká část predikcí knihy se již pomalu vyplnila, a že fiktivní příběh se občas až podezřele podobá realitě.

Pokud Vás zaujme článek, můžete autorku podpořit hlasováním v soutěži Magnesia Literatura (nutno hlasovat do 31. 3. 2015 v kategorii „Kosmas cena čtenářů“ a správně vyplnit údaje: Název knihy – Lumpové a beránci, autor – Šichtařová & Pikora). Knížku ke koupi pak naleznete zde.

EPILOG

Chro-chro-mň-mň-chr-mň…

Martin s trhnutím otevřel oči dokořán. Tma. Vypadá snad smrt takhle? Žaludek mu začala svírat panika. Potom uslyšel svůj chrčivý, hrůzou sevřený dech a došlo mu, že žije. Ale k vědomí se probíral jen malátně. Někde v jeho blízkosti chrochtalo cosi ne nepodobné podsvinčeti; a podsvinče v černé tmě kousek od vás obyčejně nevěstí nic dobrého.

Chrr-ň-ň-mň-mň…

Martinovy oči nedokázaly hutnou tmou proniknout. Co to k čertu je? Natáhnul ruku. Kousek od své hlavy nahmatal něco, co s vysokou mírou jistoty identifikoval jako polštář. A něco, co se stále s poměrně vysokou mírou jistoty rozhodl považovat za dlouhé vlasy. Ne, chlívek to nebude. Leží vedle někoho v posteli.

Mňň-chro-prsk…

Do háje. Takže oni ho už dostali? Martinova rozespalá paměť odmítala vydat jakékoliv indicie.

V tu chvíli si Martin uvědomil, že neuchopitelné zvuky ozývající se z druhého konce postele nejsou jedinými, které slyší. Z druhé strany slyšel něco, co nemohlo být ničím jiným než poryvy skučícího větru a bubnováním dešťových kapek na okno. „To je schíza,“ zabručel polohlasně sám k sobě. „Asi to tady někdo trochu přehnal s chlastem.“ Víc doufal, než věřil, že uslyší-li svůj vlastní hlas, probudí se z právě probíhajícího hororu. Poněkud ho překvapilo, že to skutečně zafungovalo. V hlavě se mu rozjasnilo.

„Ježišmarjá,“ zašeptal a vytřeštil oči. „Do hajzlu.“

FRANKFURT NAD MOHANEM, NĚMECKO, 14. února

Otto Kruspe si připadal jako jeden z rytířů u Artušova kulatého stolu, když přejížděl očima po každé z osmi dalších tváří ve strohé místnosti. Devět mužů v dokonalých oblecích, devět bojovníků za správnou věc.

Otto ovšem netušil, že muž po jeho pravici právě přemítal o tom, že kdyby bývalo těchto devět mužů mělo zařízení odlišující býky od volů, mohli do toho praštit už dávno a nemuseli tu teď dřepět.

Muž po Ottově levici by ovšem býval nesouhlasil ani s Ottem, ani s jeho sousedem vpravo. Momentálně se mu totiž chtělo strašlivě čurat a měl dojem, že už to nevydrží, a tak měl sklon posuzovat celou jejich záležitost jako poněkud beznadějnou a nepodstatnou.

A muž ještě dál vlevo si zase nebyl tak docela jistý, proč tu je. To ovšem bylo zcela normální a v pořádku, protože na svůj post byl dosazen právě proto, že si většinou nebyl jistý, která bije. Chápal však, že tohle jednání je velmi, velmi důležité. Ba dost možná zásadní pro další existenci jeho pracovního místa.

Otto si odkašlal a po krátké pauze se znovu chopil slova: „Pánové, tak tedy víme, co hrozí. Náš business trpí dlouhodobě, vláda v poslední době podniká doslova zběsilé tažení proti nám. A teď se to může ještě podstatně zhoršit. Všichni víme, že když ustoupíme jednou, budeme ustupovat už pořád. Tohle může náš business navždy změnit a nás provždy poškodit. Musíme se bezpodmínečně dohodnout na společném postupu. Nějaké návrhy, pánové?“

Ne, k Ottovu rozmrzení pánové návrhy neměli. Otto si zhluboka povzdechl. A s tímhle materiálem má pracovat. „Pánové, dejme si úkol. Ode dneška za měsíc se opět sejdeme. Zde, ve stejný čas. Během měsíce se nebudeme k ničemu veřejně vyjadřovat, zachováme zcela neutrální postoj. Za měsíc tu předneseme naše návrhy společného postupu, jak čelit této bezprecedentní hrozbě!“

Pánové souhlasili. Muž po Ottově levici souhlasil velmi intenzivně.

PRAHA, ČESKÁ REPUBLIKA, 28. února

K názoru, že všechny pracovní dny stojí za starou bačkoru, došla bankéřka Helena Stonová už dávno, ale tenhle den aspiroval na bezkonkurenčně nejpitomější minimálně za poslední měsíc. Aspoň posuzováno podle tohoto rána. Člověk by skoro řekl, že je-li vám třiatřicet, máte doma manžela, který vás zjevně miluje, (někteří) chlapi se po vás pořád ještě otáčejí jako ve dvaceti, jste úspěšným bankéřem, tedy vlastně bankéřkou, šéfujete celé divizi a vyděláváte jakž takž obstojný balík peněz, pak vám nic ke štěstí nechybí. Jenomže Helena byla toho názoru, že vstávat dřív než v devět hodin ráno je zločin proti lidskosti. A když musíte vstávat v sedm a ještě k tomu víte, že vás dneska čeká schůzka s těmi nejvýstavnějšími trouby, které znáte, je to prostě den na houby.

Martin Stone svou svéráznou ženu po čtrnácti letech společného života již dobře znal. Takže věděl zatraceně dobře, že to nejlepší, co právě teď může udělat, je vmáčknout jí do ruky dvojité espresso a pak se jí klidit z cesty. Její rozespalost první půlhodinku po probuzení může nebezpečně rychle přerůst ve zlost; zlost ve spršku jedovatých poznámek na kohokoliv, kdy by Heleně zkřížil cestu. Naposledy to nepěkně odnesl chudák pošťák, který zazvonil v příliš brzkou hodinu a následně dostal nakládačku jejími přesně vrženými domácími trepkami. Po půlhodince a dostatečné dávce kofeinu se ovšem šelma promění v beránka. Vždy to tak je.

Martin se domníval, že jeho žena je zatraceně sexy a rád jí to říkával. Obzvláště se mu líbil její velký zadek, který podle Martinova mínění zajímavě kontrastoval s úzkým pasem. Na Helenina věčně rozcuchaného ježka alá Halle Berry sice neměl jednoznačný názor, nicméně jeho nebankéřská sytě rudá barva mu připadala velice zábavná. Když se to tak vzalo kolem a kolem, je to vlastně skvělé, když vás i po čtrnácti letech rajcuje pořád stejná ženská, zvláště je-li i vaší manželkou, a to i když má svá rána, pomyslel si a obezřetně uskočil za stůl, když se Helena prohnala kolem a přitom bručela něco o jakési blíže neurčené „zatracené pakáži“.

Když za sebou Helena konečně práskla dveřmi, oddechl si, dal si opravnou kávu a zasedl ke klávesnici svého počítače. Má před sebou zhruba deset hodin práce, než se jeho ženuška, už v rouše beránčím, vrátí z banky. Pak by se mohl začít věnovat něčemu příjemnějšímu než práci. Třeba špásování se svou ženou.

***

Helena se chvíli rozmýšlela, zda nemá udělat výjimku a učinit veskrze prohnilý den aspoň trochu snesitelnější tím, že si od Martina půjčí na cestu z jejich pražského bytu do banky manželova starého, oprýskaného, červeného Mini Coopera, toho času již pomalu aspirujícího na titul veterán. Nicméně pak její racionálnější já zvítězilo a nasedla do své stříbrné služební Škody Superb.

Nikdy se jí nepodařilo tak docela pochopit, proč jí kolegové z banky její služební vůz závistivě nepřejí; svého Superba totiž považovala za ten nejohavnější a nejvíc asexuální vůz, jaký kdy řídila. (Což přesně zapadalo do toho, že podle kolegů byla Helena v některých ohledech „dost divná“, jak se v její nepřítomnosti vyjadřovali.) Ale současně jí připadalo docela užitečné své preference ohledně aut moc nezdůrazňovat, když si Superba před časem od zaměstnavatele přebírala.

Ostatně připadalo jí užitečné moc nezdůrazňovat víc věcí. Třeba že má úplně jiný názor na obezřetné investování banky než představenstvo. Nebo že šéfové v představenstvu banky, samí cizinci, nebyli z mateřské rakouské banky do Prahy posláni pro své mimořádné schopnosti, ale naopak za trest pro neschopnost. Nebo že nová asistentka generálního ředitele má víc pod blůzou než pod čepicí. Domnívala se totiž, že její místo šéfky oddělení dealing, tedy obchodně-investičního srdce jejich malé banky, je až moc dobře placené na to, aby se nutně musela s každým dělit o všechny své postřehy, nejsou-li zrovna k věci.

Jenomže ne vždy se jí dařilo tohoto kréda držet. Helena totiž vždy byla tím, kdo o věcech méně hloubá, ale o to rychleji jedná. Snad proto jí to tak dobře klapalo s Martinem, který se sice výrazně pomaleji rozhodoval, alternativně občas se pro jistotu nerozhodoval vůbec, zato víc věci analyzoval. (Přesněji řečeno, analyzoval věci naprosto geniálně, jak on sám rád věřil.)

Takže i ono malé procento postřehů, které Heleně bezděčně unikly nahlas, stačilo k tomu, že přímo nadřízený člen představenstva ji tajně vášnivě obdivoval, zatímco generální ředitel ji tajně a stejně vášnivě nenáviděl. Došla k názoru, že ani jedno z toho ji nemusí moc trápit.

Tohle ráno bylo stejné jako každé jiné: Od chvíle, než za sebou doběla rozčílená brzkou hodinou, ve kterou musela opustit postel, práskla dveřmi od bytu, do chvíle, než otevřela dveře od služebního auta zaparkovaného ve venkovní parkovací kóji, stihla polohlasně proklít souseda, levici, druhého souseda, pravici, manželku prvního souseda, celou vládní koalici i opozici a svého šéfa. A pak se její ruce dotkly volantu. Přestala nadávat. Volant byl pro ni tím, co pro kuřáky cigareta. Pro alkoholika sklenička. Impulsem k uvolnění.

Když na pražské magistrále energicky přibrzdila kvůli obligátní dopravní zácpě, začala si pohrávat s knoflíky od rádia. Po přepnutí několika stanic došla k názoru, že nejvíc jejímu rozpoložení i cíli jízdy vyhovuje svižná skladba Highway to hell od AC/DC.

Jen o pár minut později opět energicky zabočila do podzemní garáže v pražském Karlíně a podmračeně projela kolem vrátného. Věděla, že vrátného kynoucí ruka se změnila ve vztyčený prostředníček, jakmile jej minula a již ho nemohla vidět; už dávno si všimnula, že stejným způsobem se vrátný baví, když jej míjí jakákoliv žena. Helena si umínila při nejbližší příležitosti vyzkoumat, zda nějaké, případně jaké, gesto používá v případě projíždějících mužů. Ne že by jí do toho něco bylo. Ale Helena byla od přírody poněkud zvědavá.

Lehkým poklusem doběhla do své prosklené kanceláře přímo sousedící s dealingem, prostornou místností plnou řad počítačů. Dneska má co dělat. Před schůzkou s představenstvem ještě musí zkontrolovat prezentaci svého podřízeného. Mladý makléř Karel Václav byl snaživý. Na Helenin vkus ovšem byl snaživý příliš. Po pravdě řečeno Helena si nebyla jistá, zda jeho snaživost není spíš úlisností. A kromě toho ji velmi iritovalo, že si nikdy nebyla jistá, zda se mladík jmenuje Karel Václav, nebo Václav Karel. Každopádně si byla jistá, že rodiče se svému synovi takovým jménem dokonale pomstili.

***

Po přečtení prvních tří stránek prezentace, ze kterých vyplývalo, že oddělení dealingu dosáhlo během uplynulého měsíce úžasných výsledků díky úžasnému motivačnímu programu paní Stonové, měla Helena znechuceně jasno v tom, že nejde o snaživost, ale o úlisnost, která by měla být po zásluze potrestána. Broukajíc si Highway to hell rychle prolistovala zbytek prezentace, vyhledala řádek, kde se mluvilo o „korekci kurzu české koruny“, a slovo korekce přepsala na erekce. Na okamžik se zamyslela, nakolik je pravděpodobné, že bude její podvod odhalen, a s jakou pravděpodobností to posluchači prezentace připíší k tíži nesoustředěnosti Václava nebo Karla, a pak se rozhodla, že to za risknutí stojí. Prezentaci spěšně odeslala.

Za dalších pět minut už seděla v oválné zasedací místnosti a prohlížela si dalších deset přítomných mužů ve špatně padnoucích oblecích poněkud neidentifikovatelné šedočerné barvy a jednu skoro ženu. Helena se vždy domnívala, že šéfka oddělení controlling je žena jen napůl.  Nejen, že zásadně nosila pouze pytloidní šedý kalhotový kostým; také její vousky nad horním rtem vysílaly varovné signály o míře jejího ženství.

Helena se na své židli nervózně zavrtěla. Její černý kostým byl ve srovnání se svršky ostatních poněkud vypasovaný. Její sukně stěží zakrývající kolena byla poněkud krátká. Její vlasy byly poněkud ohnivě červené. A pokud zrovna nemlčela – a ona se posledních deset let mimo zdi domova vždy snažila mlčet, jak to nejlépe uměla, a vyjadřovat se pouze tehdy, dojde-li řeč na strategie obchodování s finančními deriváty – její slova byla poněkud upřímná. Cítila to vždy v této společnosti: Nikdy si nebyla docela jistá, zda do ní patří.

Ale současně také nikdo nemohl říct, že sem nepatří. Finanční výsledky banky v oblasti obchodování na finančním trhu se od okamžiku, kdy před rokem dosedla na svou židli šéfky dealingu, rapidně lepšily, a to navzdory hospodářské krizi. (O jiných výsledcích banky, zejména o úvěrových obchodech, se totéž už bohužel říct nedalo.) A svým ekonomickým vzděláním převyšovala všechny přítomné.

Ona sama přitom nezanedbatelnou částí svých kolegů hluboce opovrhovala. Něco jako přátelství v jejich bance menší velikosti neexistovalo. Existovalo jen zařazení do klanů. Kolik členů představenstva soupeřících mezi sebou o pozici generálního ředitele, tolik klanů. Helena s odporem vypozorovala, že čím výš na žebříčku skutečné či hrané loajality dotyčný v příslušném klanu stoupá, tím víc kopíruje nejvýš stojící hlavu klanu. Až po takové detaily, jako stejná značka košile. Nejfrekventovanější a nejkopírovanější značkou byla Armani. Jakmile si toho Helena všimla, důsledně se začala jakýmkoliv viditelně značkovým kouskům vyhýbat. Zvláště těm od Armaniho, vůči němuž si z nejasných důvodů vypěstovala obzvláštní averzi.

Ze zamyšlení ji v oválné zasedací místnosti vytrhlo až šumění přítomných mužů. Helena konstatovala, že se jí úspěšně podařilo několik minut nevnímat zhola zbytečnou prezentaci Karla nebo Václava, toho času nachově růžového a lehce rozrušeného. Vzápětí začala přestávka na kávu. Karel nebo Václav urychleně oválnou zasedací místnost opustil. Helenina nálada se opět zhoršila. Po přestávce přijde řada na ni.

Když si vzal slovo Manfred Hermann, rakouský člen představenstva a Helenin přímý nadřízený, o němž věděla, že ji vášnivě a tajně obdivuje, ještě jednou si připomněla, že bude mluvit pouze k věci a pouze bude-li tázána.

Manfred si odkašlal, pak ještě jednou. Ačkoliv banka byla vlastněna rakouským kapitálem, úřední řečí v bankovnictví vždy byla angličtina, a to dokonce i v rakouské bance fungující v České republice. Jenomže jak čeští řadoví zaměstnanci, tak rakouští šéfové byli bez výjimky všichni s angličtinou vždy trochu na štíru. Což se v praxi projevovalo jednak tím, že obě skupiny spolu zrovna moc nekomunikovaly (nebo to snad bylo víc tím, že šéfové a podřízení by spolu moc nekomunikovali ani bez jazykové bariéry?, chtěla někdy vědět Helena), jednak tím, že se v bance mluvilo velmi rychle. Ve vyjádření o kulometné kadenci totiž lépe zanikal veskrze německý přízvuk, i se lépe maskovala směsice česko-německo-anglických slov.

„Frau Stonová, naše banka nemá penzijní fond ve druhém pilíři penzijní reformy. Penzijní reformy se tedy jako instituce neúčastníme.“ Manfred si dával záležet na přednesu a teď se dokonce dopustil dramatizující pauzy. A Helena se usilovně snažila nehnout brvou, ačkoliv hlavou jí vrtalo, proč Manfred prokristapána tohle všechno vykládá, jako kdyby to snad všichni lidé v místnosti nevěděli. To by už rovnou mohl začít vykládat, že se právě teď překvapivě nacházíme v České republice, která se překvapivě nachází ve střední Evropě a překvapivě je členem Evropské unie – a všechny přítomné by to informačně obohatilo zhruba srovnatelně. Došla k názoru, že Manfred Hermann patrně sám sebe poslouchá ještě raději, než si až dosud myslela.

„Protože se však chceme aktivně účastnit aktuálních společenských trendů,“ pokračoval, „nabízíme konkurenční produkt, který našim klientům umožní vytvořit si úspory na stáří a své stáří následně důstojně prožívat.“

Probůh, zkrať to, zaúpěla v duchu, nebo z tebe vykvetu jak jarní louka. I záliba v sebeposlechu by měla mít své meze.

„Jak prosím, Frau Stonová?“

Helena se zarazila, zda některé ze svých myšlenek nevyslovila nahlas – to by ale znamenalo, že Manfred musí rozumět česky mnohem líp, než dosud dával najevo. Pak si ale řekla, že jí nejspíš jen uniklo zaúpění. „Já… mám alergii… a občas… vydávám takové zvuky. Nosem.“

„Aha. Takže Frau Stonová nám nyní sdělí, kolik již bylo za první dva měsíce uzavřeno klientských smluv pro náš produkt Zlatý obzor.“

„Dvě stě čtyřicet devět.“

„To je za jak dlouho? Za poslední týden?“

„To je za první dva a půl měsíce, co produkt existuje.“

„Jak prosím…?“

Helena se zhluboka nadechla, aby mohla artikulovat skutečně velmi zřetelně. „Dvě-stě-čty-ři-cet-de-vět. Za dva a půl měsíce.“ Přestože se dívala Manfredovi zpříma do očí, zachytila koutkem oka, jak se poloviční žena z controllingu i lehce prošedivělý šéf back office mírně přikrčili v očekávání výbuchu.

Výbuch přišel: „Za dva a půl měsíce…?“

„Ano. Dvě stě čtyřicet devět.“

„To si ze mě děláte legraci?“ Manfred viditelně zbrunátněl. „Dvě stě čtyřicet devět smluv na banku našeho formátu? A kde je chyba? Proč neprodáváme víc? Je špatný Vermarktung? Oder schlechte Verkäufer?“ Manfred přecházel z angličtiny do němčiny vždy při rozrušení. Nebo při improvizaci. Anebo o samotě se svou asistentkou.

„Dobrý marketing a dobří prodejci. Ale mizerný produkt.“

„Mizerný co?!“

„Produkt.“

Dlouhá pauza. Manfred Hermann to vstřebával. Mýlil se. Tahle ženská není hodna jeho tajného obdivu. Tahle káča to nemá v hlavě v pořádku. „Akcie jsou nejvýš v historii. Rostou už od roku 2009. Zlatý obzor umožňuje našim českým klientům investovat v eurech do nejbonitnějších evropských akcií na deset let! To je skvělý produkt, skvělý!“

„Pane Hermanne, náš produkt, mimochodem pojmenovaný velmi vtipně se smyslem pro ironii, investuje do akcií, v eurech a na deset let. Každé z toho smrdí jako čtyři dny uležená ryba. Jsou-li akcie výš než v roce dejme tomu 2010, ale svět je na tom hospodářsky hůř než v roce 2010, pak, pane Hermanne, pak to něco znamená. Znamená to, že je něco špatně. Znamená to, že akcie musejí jít dolů. A znamená to, že chytrý akcie prodává a hloupý nakupuje.  A, pane Hermanne, pak je tu ještě jedna věc. Když je česká ekonomika v prčicích, a eurozóna je ve dvou prčicích, copak se asi stane? Víte, to se pak přihodí taková nemilá věc, totiž že česká koruna k euru posílí. Ne třeba hned, ale do těch deseti let, po které mají naši klienti peníze v tom našem úchvatném Zlatém obzoru, posílí určitě. A to pak znamená co? To znamená ztrátu. Ztrátu pro naše klienty. Takže naši milí klienti mají ztrátu z akcií a naši milí klienti mají ztrátu z kurzu koruny k euru. A jedna velká ztráta plus druhá velká ztráta rovná se jedna mega ztráta neboli problém pro moje svědomí. A tudíž všichni naši prodejci mají naprosto jasné instrukce každému potenciálnímu klientovi ten náš produkt velmi srozumitelně vysvětlit. A pokud to nějaký vůl přesto nepochopí, pak dobře mu tak a ten svůj Zlatý obzor si za tu svou blbost zaslouží. Hergot, já husa.“

Poslední svou větu Helena nepronesla anglicky, ale česky, a neadresovala ji Manfredovi, ale sobě samotné. A pak se ozvalo ticho. Jen dva lidé oddechovali poněkud hlasitěji. Helena. A Manfred. Manfred Hermann usilovně krčil obočí a snažil se rozpomenout si, co znamená v angličtině „vůl“, „hergot“ a „svědomí“. Pak ho napadlo, že jeho zkrabatělý výraz by mohl prozradit, že netuší, o čem je řeč, a nasadil výraz, o kterém se domníval, že by mohl vyjadřovat shovívavost.

„Takže, Frau Stonová, bude třeba změnit obchodní model. Naši akcionáři si žádají výsledky. Naši prodejci budou nadále vysvětlovat všechny výhody našeho produktu natolik srozumitelně, že do měsíce musíme zvýšit výsledky alespoň na tisíc smluv. Pro začátek. Tomuhle projektu jsme věnovali velké náklady.“

„Pane Hermanne, tolik volů mezi klienty nenajdeme. A kdybychom je snad omylem našli, osobně se postarám o to, aby jim bylo poskytnuto alespoň tak základní vysvětlení, aby pochopili, o čem tenhle prašivej produkt je.“

„Chcete říct…?“

„Chci říct, že je tady vedle našeho zisku ještě lidský rozměr. Náš zájem zjevně je… ehm, tedy měl by být, v rozporu se zájmem našich akcionářů. Tenhle produkt našim klientům přinese ztrátu. Pod to se nemohu podepsat.“

Tentokrát Manfred Hermann chytil slova všechna. A nelíbila se mu. Nikdo v oválné zasedací místnosti nepromluvil. Deset párů očí zarytě zíralo do desky stolu. Jeden pár zíral na Helenu. A Helena zírala z okna kamsi do dálky. Pak její oči zachytily na protější straně ulice o tři patra níž jakousi ženu se psem a kočárkem. Chvíli ji sledovala. A pak – poprvé od dob, kdy před deseti lety oblékla bankovní kostým – jí oči nejprve zčervenaly a pak se podivně zaleskly.

Ticho trvalo už tak dlouho, že se stalo poněkud tíživým.