Lidská situace

Všechno, co se má stát se stane, říká se. A někdy se to opravdu podaří, všechno nebo jenom půlka se opravdu stane skutečností. Jak je to ale s minulostí? To už bylo, říká se. A my lidé tomu moc dobře rozumíme. Je to ta chvíle, která právě skončila, je to pocit, který právě dozněl, je to chuť na patře, která právě vyprchala. Je to čas, který už není a přece byl. Je to jako by se chtělo říct něco jiného nebo víc, něco dalšího udělat nebo nedělat vůbec nic. Pořád tu bytuje sloveso co dává celý lidský svět do pohybu. Ono pohybování lidskou myslí stává se mnohdy časem veselým, to když to bylo moc hezké a my jsme se usmívali, pak se budeme usmívat i při vzpomínce na ten zvláštní, hranicemi obepnutý svět. Když jsme hodně plakali a duše nám těžkla v náručí, pak budeme těžcí i při opětovném rozbalování toho co bylo, co nás kovalo ke skalám a odpadkovým košům, co nás zadupávalo do země, co nás zasypávalo jen tak náhodou. Stalo se to vůbec někdy? Nebo je to jen další výlet bez cestovní kanceláře? Nechodíme tam, abychom  vzpomněly na své první lásky, na takovéto tulení uprostřed horké letní přírody. Nestojíme frontu do televizního studia, abychom si tam přede všemi vylévali svá ubolená srdéčka plná nízkých tónů z oprýskaných židliček. Všude se objevuje minusové znaménko a my ho vidíme, ukrajujeme si ze své vlastní přítomností, dobrovolně. Při dobré vůli pokoušíme osud a mlsně pozorujeme obrazy své vlastní duše, zvláště ty, které nás uvádějí do minulých karetních her, kdy jsme možná vítězili a taky jsme možná prohrávali a někdo to natáčel a my jsme to netušili. Byli jsme to my sami, točili jsme svá vlastní utrpení z lehkého papíru i radosti z těžkých pláten ušitá na míru. A jestli to někdy sedělo trochu víc nebo trochu míň nám bylo jedno, protože i v tuto chvíli je to pořád to stejné vyhýbání se životu a zodpovědnosti za něj. Vidím malého žáčka jak je zkoušen z dějepisu. Stojí tam a trochu se bojí. Má obavy, jestli o tom co se stalo bude něco vědět. On tam stojí a za chvíli bude zkoušen z minulosti, protože to tak musí být, není tam svobodně, musí podat zprávu o historii, kterou on sám neprožil, nebyl u ní ani na sto metrů, cosi o tom slyšel, pak se to doma naučil, protože potřebuje známku. Učitel se ptá a dítě školou povinné opakuje naučenou minulost, jako by tam stálo, jako by tam trpělo za tu věc, jako by z té události vytěžilo pro sebe a své blízké. Zkoušející mu věří a tak mu dá známku nejvyšší. Pochvala za řeči rozumné o věcech minulých stává se vítězstvím ono konkrétního dne, kdy chlapec či dívka nervózním hlasem odříkává všechno co se stalo. A pak, když usedá do lavice, v tu chvíli je tu zase jen ta přítomnost, to těšení se na odpolední vycházku a hry, co nikdy neskončí. Děti ještě neví, že jednou vše skončí a proto se těší. Minulost k nim nepatří, ta patří dospělým. A vůbec neškodí, když dospělý něco ze svého vnitřního dítěte uchovat si ráčí. Vždyť minulost je tu přítomná pořád, i teď, když píšu tyto řádky. Každé písmeno, které vyťukám do klávesnice se stane a na věky zaboří se do běloby papíru, bude tam, dokud já budu chtít. To je má víra, má touha, můj lidský úděl.

Každý z nás je ve své lidské situaci fenomenální. Co to značí? Lidská situace je vždy chodící, protože gravitační síly jsou natolik silné, že nelze jinak. A právě v onom rozpoložení sil si klademe tu a tam lehké či závažnější otázky, na které bychom chtěli najít tu správnou odpověď. Odpovědi neexistují, nevyskytují se v prostoru. Když tě matka porodila, vstoupil si do světa, ve kterém už není možné obyčejným pohledem vidět všechny ty atomy a molekuly. Prostě očima tu svou pravdu neuvidíš. Tu si možná zahlédl, když si pobýval v říši dokonalých jsoucen, jak o tom jednou vyprávěl Platón. On se nedíval do země, zdvihal svou duši do jiných míst, a my jsme na něj zírali a říkali si, co tím vlastně sleduje. Bylo to pokaždé velmi zvláštní setkání, ale on tušil, že jsme především duchovní bytosti, a že nás to bude „bavit“ jen tehdy, když si přiznáme chvilkovost, která nám byla darována. Protože teprve tehdy  budeme směřovat svou mysl do těch správných otázek, které se nehroutí po prvním zemětřesení. Porovnávat stav své duše s vnějškovými projevy jiných lidí je jako obdělávat půdu, která je předem ztracená. Starořecká zkušenost je aktuální, protože nutí člověka k usebrání, které nikdy nekončí a stává se životním stylem. Proč dělit čas na ten který byl, je nebo bude? Vždy jsi člověkem a toto je třeba mít neustále na paměti, která nestárne. Teď a právě teď a ještě zase a znova to máš ve svých rukou, respektive ve své hlavě, která tvoří obsah tvých budoucích činů. Když budeš někdy parkovat, tak zaparkuj jen to auto. Doufám, že je to jasné, protože ty nejsi auto, ani žádný předmět. Nezpředmětníš svého Boha, slyšíme z úst židovské víry. Je na tom cosi těžkého, je to ta nebezpečná manipulace s ohněm, který nás tolik vábí a přitahuje. Nezraňuj sám sebe kvůli lidem, kteří škrtají ve tvém deníčku. Jsou to tvé dny a ty je obejmi svým srdíčkem, najdi ho. A když vyjde slunce, tak ho pozdrav, zamávej mu. Slunce nikdy nikam neodešlo, je to máma, která člověku pomáhá, osvětluje přírodu i města, tvůj byt i kancelář. A když mluvíš s někým, kdo ti rozumí a tvá duše rozkvétá, pak mu poděkuj za sdílený pokoj. Tam, v parku smíření je taková malá něžná fontánka. Smutní lidé ji lehce přehlédnou, dívají se totiž do země, hledají jádro, se kterým by splynuli, ačkoli moc dobře ví, že přestane řeč, kterou můžou vést jen s druhým člověkem. Ty si však jako obvykle odplivneš, odhodíš na chvíli svůj pocit povinnosti a setkáš se s vodou, která prýští do oblak. Vidím tě a mám z toho velkou radost, chvíli tě pozoruji a potom na tebe zavolám: „Haló, ty jsi člověk?“ A ty se zamyslíš a pozveš mě na zmrzku. Pořád se něco děje, něco se píše, mluví a pak přijde ten okamžik, kdy si budeš čím dál tím více uvědomovat svou jedinečnou krásu a to, jak bys ji mohl využít ve prospěch celého lidstva, přírody a vesmírného panoptika.

Jsou to jen další větičky, které kdosi s darem myslet a psát, vypudil do světa, aby zazářil? Vždyť tomu nebude rozumět půlka světa. A tak tato minulost bude opravdu jen historkou, kterou si v hospodě štamgasti po jedenácté vyprávět budou. Všude bude nakouřeno a pivem načichlý vzduch vítat bude solené brambůrky. Na druhý den se kluci sejdou na rybách a všechno si to znova povědí. Opět tu bude ta pachuť, i když budou v přírodě a nic jim nebude bránit zakoušet nový vzduch. Pořád budou mít ten pocit, že zítra bude taky, že to nikdy neskončí, že jejich osudem je neustále dokola opakovat ty staré věci a klonovat vzpomínky, aby se na ně nezapomnělo. Ale to všechno není vůbec podstatné a oni to ví, jen se před sebou schovávají, dávají si na čas, odsuzují se do věčné minulosti a přitom sbírají body za prostořekost, která hraničí s vulgárním projevem na ochotnickém divadelním představení. Hlavně nevzdychat, když přijde na přetřes samotná realita, to k ničemu neslouží. Je to jen vypuzovaný oxid uhličitý, nikomu nepomáhá, ničí všechno dobré a krásné, nevytváří, boří a doutná jako zapálený stoh někde v daleké stepi, o které vyprávěl starý voják, který se vracel z druhé světové vojny. Prý ji viděl tak čistě jako já vidím obrazovku svého notebooku. Vzpomněl si také na liščata, která během svého pobytu potkal, byla prý jiná. Mluvil o tom všude možně, vracel se do těch míst, protože nic jiného nepoznal. Říkal, že lidé, které potkal na své cestě životem, snad ani lidmi nebyli. Prý se jen otáčeli za sluncem jako ta květina, o které se zpívá v té písni. Všichni ji známe, dokonce ve filmu se zahrála, bylo to moc pěkné podívání. Bylo tam trochu lásky, trochu zla, trochu pýchy, trochu dobra a hodně přírody. Mnoho umělců vystoupilo v tom kulturním pořadu. Takhle o výsledku kinematografického průmyslu vyjadřovala má babička, milovala obrázky. Nikdy předtím totiž neviděla živé lidi na plátně, viděla je pouze tak, že se jich mohla dotknout a dokonce některé cítit. Dědečkovi dávala i pusinky. Vzpomínání na minulá políbení ji dodávala odvahu k výletům do budoucnosti. Starší ročníky rády otevírají starý svět, ten co už není vidět, protože už jednoduše není, byl, je tu ta minulost, ta snůška příběhů, jenž si mohou vyprávět po večerech, aby brzo usnuli, protože stále věří na zítřek, který jim přinese nový příběh, hodný duševního zaznamenání. Snění je zajímavou kombinací všeho možného? Chytrá věta s cizím slovem nemůže proniknout do pocitu, který každá duše prožila. O těch mikrosekundách v lidské mysli to všechno je. Taková malá výzva, nebo otázka. Jestli si myslíš, že jsi žil poctivě, na sto procent, že jsi využil svých lidských darů k dobré věci, pak si nasaď batůžek a vydej se to těch strání. Je velmi možné, že na svém výletu do minulosti potkáš sám sebe.