Lidé si nejsou rovni. Rovnost neexistuje. Díkybohu.

„A každý, kdo káže opak, je buď hlupákem, demagogickým populistou, osvíceným idealistou nebo naivním filozofem…“

Genetické předpoklady, biologické znaky, sociální prostředí, individuální aspirace, vlohy, inteligence, zkušenosti aj. To jsou všechno aspekty určující jakýsi lidský kapitál, který je naprosto individuální a originální. Na světě neexistuje jeden člověk, který by se rovnal druhému. Všichni jsme svým způsobem jedineční. Nerovnost je něco, co je nejenom naprosto přirozeným stavem, nýbrž i něco, co pohání společnost vpřed.

Začněme třeba u zvířat, neb lidé velmi rádi zapomínají na to, že jsou stále specifickým typem zvířete.  Veškerý základní princip evoluce – selektivita – , který je zároveň hlavní premisou vývoje, si zakládá na nerovnosti, protože rovnost se dá lehce chápat jako stagnace, konec vývoje, cesta, po které nemá smysl jít dál, neb nikam nevede. Silnější, resp. lépe adaptabilnější druh přežil – vyvinul se. Slabší vyhynul. Souboj mezi druhy však neprobíhal pouze na rovině otevřeného závodu ve zbrojení, nýbrž i v rovině vnitřní, během které se utvářel poklad každého úspěšného druhu – jeho genofond. Člověk, specifický typ zvířete, však obrátil veškeré konvenční metody vývoje. Nejenže se jeho hlavní zbraní stala inteligence, ale dobrovolně si postupně deformoval svůj poklad. A právě tehdy se vytvořil jeden z mnoha aspektů lidskosti – nazvěme jej třeba sociální solidaritou. Slabší a méně schopní jedinci tak přežívali a rozmnožovali se. Otázka, zdali se takováhle lidskost může stát naší hlavní slabostí, není na místě, protože by nabádala k zapření veškerého našeho kulturního dědictví. Humanismus vyvrcholený v něco, co postmoderní společnost často charakterizuje pseudohumanismem, je cesta, kterou jsme si vybrali již několik tisíc let zpátky. Bohužel tenhle pseudohumanismus namísto pocitu solidarity vytváří iluzi rovnosti.

Jednička se nerovná dvojce. Chytrý člověk se nerovná hlupákovi. Nemocný se nerovná zdravému. Muž se nerovná ženě. Bohatý se nerovná chudému. Teoretik se nerovná praktikovi. Důchodce se nerovná člověku v produktivním věku. Introvert se nerovná extrovertovi. Středoškolák se nerovná vysokoškolákovi. Rybář se nerovná zedníkovi. Brunetka se nerovná blondýnce. A mohl bych pokračovat do nekonečna.

Rovnost výsledků i rovnost příležitostí je pak přirozenou odezvou na iluzi rovnosti. Nehleďme teď na oblíbenou problematiku komunismus kontra kapitalismus. Rovnost výsledků je absolutním koncem vývoje – stagnací (viz výše), zatímco rovnost příležitostí je biologicky vyvrácena už jen genetickými predispozici. Obojí jsou utopické vize společnosti, druhá teorie však nabízí alespoň relativní svobodu a možnost výběru.

Pokud bez předsudků přistoupíme na hru (resp. život)  typu „slabší máte padáka“, naskýtá se pár znepokojivých otázek. Když neexistuje rovnost lidí, znamená to, že cena lidského života je proměnlivá? Odpověď je bohužel, či bohudík, záporná. Cena lidského života není stejná – ne každý výběr je Sofiinou volbou – Co se stane, když umrzne bezdomovec? Nebude po vás nikdo žebrat dvacet korun na autobus cestou parkem? A co se stane, když zahyne hasič? Co když Vám shoří dům a vy skončíte na ulici?

Každý má svou cenu a každý je nahraditelný.  Je to hnusné, je to nelidské, ale je to tak. To, co dělá společnost lidskou, proto není rovnost, nýbrž solidarita.

Rovnost neexistuje. Lidé si nejsou rovni. Rovnost je jen často zaměňována se solidaritou, což vytváří nebezpečné iluze, neschopnost pochopit společenský vývoj a samozřejmě také velmi vhodné populistické prostředí. Nazývejme proto pojmy pravými jmény, a jestli se v téhle tezi bude solidarita jevit v pejorativním světle, musím podotknout, že kromě toho, že je to část naší lidskosti a kulturního dědictví, v rozumném množství je to i velmi silná evoluční zbraň. A proto bychom na ni neměli zapomínat. Ba co víc, měli bychom o určitou míru solidarity dokonce i usilovat.

Zkuste si, jen tak na závěr, představit, jaké by to bylo, kdybychom si byli všichni rovni. Nebudu mluvit o známém konceptu rovnosti, jež popsal George Orwell ve své knize Farma zvířat, který krásně začínal v idealistické vizi, že „jsou si všechna zvířátka rovna“ a vyvrcholil v „ale některá jsou si rovnější.“ Budu psát o konkrétních „zvířátkách“. Začněme genetikou a dejme tomu, že bychom zachovali základní pohlavní bipolární nerovnost. Všichni bychom se rodili stejní, naprosto identičtí s totožnými schopnostmi, cíli a tužbami. Pokračujme třeba přes sociální prostředí až k inteligenci. Nejenže bychom byli všichni vychovávání v jedněch velkých jeslích a studovali bychom stejný obor na škole, ale dokonce bychom si tajně všichni psali do deníčků, že bychom chtěli býti třeba kosmonauty. Kdo by pak byl tím výjimečným filozofem, nepřekonatelným vynálezcem, šíleným vědcem či senzitivním umělcem? A kdo by se stal tím důležitým popelářem, užitečným truhlářem a nezbytným kopačem kanálů? Hloupost, že ano?

Poznámka autora:

Když text vyšel na mém blogu (30.8.2013), vyvolat debaty a očekávané reakce. Nejčastější reakce namítala, že si pletu stejnost a rovnost, případně, že nechápu rozdíl. Stále si však stojím za svým, i když jsem si takhle zpětně vědom, že některé fráze či srovnání k takovým úvahám svádějí. Lidé nejsou stejní, to je logické. Takhle nestejnost je však základem nerovnosti. Ač tohle tvrzení zní radikálně, domnívám se, že je to jen logické konstatování faktu, které si lidé z osobních důvodů nechtějí připustit. Samozřejmě lze namítat, že v určité metafyzické rovině zahrnující jednotné jsoucno jsme si všichni lidé (a v vlastně i všechny živé bytosti či dokonce neživé předměty) rovni, nicméně v běžném životě tak, jak jej chápeme, jak na něj nahlížíme a především, jak jej žijeme, to neplatí. Díkybohu…