Kyberkultura a svoboda

Digitální technologie se dnes vyvíjejí překotným tempem a každým rokem se tak náš svět zásadně mění, jsme tak svědky vzniku kyberkultury a fenoménu, který nazýváme digitální revoluce se všemi jejími klady i zápory, jak kulturními, sociálními tak environmentálními. Jednou ze zásadních otázek je i otázka svobody jednotlivce a jeho chování v kyberprostoru. 

„Kyberprostor zaujímá systém systémů, ale tím se stává systémem chaosu“

(P. Levy)

Historie kyberkultury jako společenského fenoménu, započala v šedesátých letech 20. století v akademickém prostředí amerických univerzit, kde vládl svobodný a technooptimistický duch z objevu nových technologií, které měly rozvíjet lidský potenciál a rozšířit jeho možnosti do budoucna. Nejdůležitějším milníkem se stal však až rok 1989, od kdy se začala masově šířit revoluční technologie World Wide Web. Tehdy vznikla celosvětová informační síť – Internet, která měla propojit svobodnou lidskou imaginaci a inteligenci do jedné globální platformy neomezené časem ani prostorem. Spolu s ním vznikly v rámci binárního kódu jedniček a nul entity kyberprostor a datasféra.

Toto virtuální prostředí, původně obývané převážně různými počítačovými geeky a nerdy, hltající kyberpunkovou literaturu, která další vývoj kyberkultury anticipovala, se stalo postupně příbytkem pro masovou migraci lidské populace do světa „za zrcadlem“. Na internet se přesunuly téměř všechny možné aktivity od zábavy, umění, obchodu až po vzdělávání. Globální konektivita kyberprostoru, ať se dnes zdá být jakkoliv samozřejmá, je svým způsobem „zázrakem“ lidské kreativity a důmyslnosti a propojila tak celý svět do „globální vesnice“ a vytvořila jakousi „kolektivní inteligenci“ či „centrální mozek lidstva“. Dle posloupnosti – vize – iluze – deziluze, která definuje vztah člověk a technologie však kyberkultura přinesla s sebou i mnoho průvodních negativních jevů.

Kyberprostor tak lze metaforicky nazvat „virtuální Babylonskou věží“, kde dochází k zmatení pojmů a jazyků, které se vzájemně prolínají, překrývají a multiplikují, ale také generují sociální bubliny nebo kybermanipulaci, která může prohlubovat určitý pocit zmatenosti z fluidní povahy současného světa, kde blízkost se vzdaluje a dálka se přibližuje. Na jedno kliknutí se může uživatel internetu dostat téměř k jakékoliv informaci od vědeckých prací, přes recept na guláš až po pornografii. Je však na svobodné vůli jednotlivce, jak bude vzdorovat nástrahám nekonečného hypertextového labyrintu a dokáže ho selektovat. Informační gramotnost však zdá se být dnes už nezbytností.

Tím jak je dnes internet všudypřítomným, stal se však zároveň neviditelným. S vývojem mobilních technologií má dnes internet k dispozici téměř každý ve své kapse. Málokdo tak může říct, že mu nezměnil život nebo alespoň jeho každodenní zvyky a návyky. Zda k lepšímu či horšímu je pak věcí dlouhodobé analýzy a osobního přístupu. V zásadě však digitální technologie nelze redukovat na patologický jev, který musí nutně vést k „digitální demenci“, nicméně v krajních případech se tak stát může. Záleží k jakým účelům a jak často jedinec tyto technologie používá a jak jejich vliv dokáže integrovat a kompenzovat ve fyzické realitě.

Internet, původně svobodné, seberegulující se prostředí, nerespektující hranice států ani kultur, byl z počátku mimo dosah a kontrolu a mohly se na něm šířit jakékoliv informace bez cenzury a ideologické perzekuce, což dnes už zdaleka neplatí. Určitým bodem obratu byl vznik sofistikovaných vyhledávacích platforem, sociálních sítí a prodejních portálů jako je Google, Facebook nebo Amazon, jež se dají pokládat za současné (nejen) internetové mocnosti, které určují směřování dalšího světového vývoje v používání technologií a tím uvažování lidí a vytváření norem jejich chování.

Vlády a nadnárodní korporace jsou si dávno vědomy obrovského potenciálu virtuální sítě. Vznikla tak nejen kontextová reklama reagující na každý náš klik a nabízející nám ihned adekvátní nabídku výrobků a služeb, ale také nová forma internetové politické propagandy, která používá různých forem šíření své ideologie od těch běžných až po šíření dezinformací v podobě hoaxů, fake news, jak vidíme v případě Ruska, Číny nebo nedávno Islámského Státu. V rámci demokratických zemí sice vládne v rámci kyberprostoru stále relativní svoboda slova a šíření informací, ale nyní již „pod dohledem“. V jiných autoritativních režimech již „Velký Bratr“ slídí po síti jako „Oko Saurona“ a hledá své oběti.

Překotným rozvojem internetu se tak dostáváme do doby postfaktické, kde k šíření informace stačí zacílit se na emoce, i za cenu lživého obsahu, nikoliv na podložené, ale pro mnohé „nezáživné“ informace. Člověk na internetu pouze „skenuje“ obsah. Zajímá ho především šokující headline. Samotný obsah už není tolik důležitý. Tam se upíná pole působnosti jak reklamy, tak politické propagandy. Na internetu je tedy víc než kdykoliv jindy potřeba kritického uvažovaní a ověřování relevantních informací z ověřených zdrojů, ne jen bezmyšlenkovité sdílení informačního balastu. Dnešní doba se tedy stala obětí své rychlé a instantní dostupnosti k informaci a jejich rychlého šíření, ale i zapomnění.

Vycházíme-li z premisy, že člověk je součástí přírody, pak i jeho výtvory jsou v určitém slova smyslu její součástí také. Ostré hranice mezi přírodním a umělým tedy zřejmě neexistují. Přesto je nutné hledat určité východisko mezi těmito pomyslnými protiklady, aby technologický aspekt nepřevážil a nezavinil tak nezvratnou devastaci přírodního prostředí, na kterém je lidstvo biologicky závislé. Bude tedy nutné, čím dal většího využití obnovitelných zdrojů pro výrobu nových technologií a jejich rozumnější a šetrnější využívání, ne jen pro ekonomický zisk menšin a akceleraci spotřební společnosti. Na dnešním internetu by tak víc, než kdy jindy by mělo platit heslo: „Mysli globálně – jednej lokálně“.

Otázkou také zůstává, jestli je virtuální svět pouhou abstraktní nápodobou reality v podobě simulaker, nebo prodloužením evolučních procesů ve vývoji člověka a jeho emancipace. Jedná-li se o přechod lidstva jako živočišného druhu do „světa za zrcadlem“ – Matrixu, či je jen slepou vývojovou uličku, která ničí tradiční lidské vztahy a ustálené kulturní zvyklosti, ukáže budoucnost. Každá revoluce však mívá i své oběti a svět nebyl nikdy statickým místem bez rizik. Každopádně nelze kyberkulturu jen tak smést ze stolu. Pierre Levy kdysi napsal: „Kyberprostor zaujímá systém systémů, ale tím se stává systémem chaosu“

Kyberprostor se tak stal novým spektáklem, kde se postupně ustanovují pravidla, a tento stav nese i mnohá rizika s tím spojená. Negativními průvodními jevy jsou tak i black „hacking“ kyberšikana a kyberterorismus. Násilí a kriminalita jsou však nedílnou součástí lidské kultury od pradávna. Je tak potřeba mít na paměti, že jakoukoliv informací na internetu zanechává po sobě jedinec digitální stopu, která se dá kdykoliv znovu dohledat, i když je zdánlivě smazána. Je tedy na místě obezřetnost, nikoliv paranoia. Technooptimismus však u mnohých pomalu střídá technopesimismus.

Součástí kyberkultury jsou však i různá hnutí či aktivity, které se snaží veřejně hájit původní svobodu, decentralizaci a volný pohyb informací a názorů na internetu, bez zbytečného zpoplatnění autorských práv, cenzury či státní manipulace. Mezi ně patří například Pirátské strany, které jsou dnes součástí oficiální politiky a jsou zastánci tekuté demokracie a otevřeného autorství, dále internetový hacktivisté, od kontroverzních „bílých“ hackerů Anonymous až osvětové aktivity Institutu pro výzkum kryptoanarchie, tedy šifrované P2P komunikace – Paralelní polis sídlící v Praze. Jsou to i nevládní informační aktivity, jako je Wikileaks dodnes stíhaného Juliana Assange, který zveřejňující různé dokumenty, které mají být před občany utajovány, či osobní aktivita politického uprchlíka Edwarda Snowdena, který zas zveřejnil informace o tom, jak CIA nelegálně sleduje a kontroluje soukromé účty a profily miliónů lidí na celém světě. Ambiciózními projekty, poskytujícími relativně svobodný prostor na internetu je i paralelní šifrovaná síť Darknet, neregulované kryptoměny jako Bitcoin nebo světoobčanská platforma Bitnation.

Kardinální otázkou svobody na internetu či svobody vůbec tak zůstává, zda jejím základem v rámci demokracie je transparence či anonymita. Jinými slovy zda v plně demokratické společnosti se člověk nemusí bát veřejně napsat či vyslovit svůj názor, aby nebyl pronásledován či si raději vše nechat v okruhu svých známých a snažit se být na veřejnosti „bezproblémovým“. Pak ale pomalu směřujme k paranoidní atomizované společnosti, kde by se každý měl střežit každého, jako v dobách tuhého komunismu či v literárních dystopiích.

Appendix:

Kyberprostor se tak stal jistým prodloužením našeho vědomí a může být zrovna tak dobrým pomocníkem, jako zlým pánem. Záleží na jeho použití, využití či zneužití. Rozhodujícím tak může být i další vývoj a zdokonalení rozhraní mezi člověkem a strojem a rozvoji umělé inteligence – moderního Golema. Pokud je však člověk z teologického hlediska obrazem Boha (Imago Dei), proč by virtuální realita nemohla být výtvorem k obrazu člověka se všemi důsledky z toho vyplývající?

Publikováno na webu Manipulátoři.cz.