Kultura a intuice aneb posvítit si vlastním zadečkem

Zešeřilo se. Podél horizontu se objevila zvláštní oranžově rudá záře, která pomalu jeho okraje roztavila v tmu. Nastala noc.

Už dlouho čekám, až uvidím podobný rudý prstenec tavit tu přílišnou jasnost naší kultury, až se vznítí ten apollónský opar rozumnosti a logiky, který ji obestírá. Většina volá po osvětě, vývoji, pokroku, dokonalejších znalostech a dokonalejší technice a já potají provolávám slávu opaku. Nemíním tím, že bych přála naší kultuře úpadek a zmar a schvalovala bolestné jevy jako bídu, nemoci a války. Jen bych ráda zředila srozumitelnost a vědění kapkou tajemství a nevědomosti, racionální uvažování iracionalitou a obrazotvorností a nezdravý egoismus bych vymáchala ve vodě úcty a spolupráce.

Dnešní západní kultura je doslova zatížena přístupem ke světu založeném na logice a raciu. Platnost a hodnotu má to, co je rozumem postižitelné, nebo spíše postižené. Z tohoto zdroje pramení také šálivá říčka, ze které napít se znamená vyřešit pomocí logických postupů všechny problémy všedního života, se kterými se člověk potýká. Ne náhodou se v poslední době vynořily příručky, které radí, jak se stát bohatým a úspěšným, jak se stát nepřekonatelným milencem, jak se naučit řeči žen a mužů, nebo jak se vaří dobrý partnerský vztah. Škoda, že tolik dvojic přehlíží svého přirozeného průvodce a hledá v knihkupectvích jízdní řád, podle kterého je vlak doveze do stanice Dokonalost. Tato stanice je důsledkem, který vyplývá z posedlosti lineárním vývojem, ale připusťme si slova zenového mistra Osha, že všichni děláme vše proto, abychom dosáhli vytčeného cíle, bojujeme, obětujeme se, jsme frustrovaní, ale nakonec se budeme v cíli rozhlížet jako blbci s myšlenkou „Co teď?“.

Za přirozeného průvodce, který by vedl jednotlivce i celou společnost poněkud méně neurotickým způsobem považuji intuici a obrazy naší představivosti. Lidé se ale bojí důvěřovat něčemu tak neuchopitelnému jako jsou sny a fantasie, přestože se jimi každý den nevědomě řídí. Z iracionálních vláken je totiž možná v naší kultuře utvořeno hustší a pevnější předivo sítí, než ze všech jejích norem, schémat a pravidel. Jako záhadná Sfinga, která má moc ve svých přivřených očích, pronikáme každý den za běžnou logiku věcí svým intuitivním pohledem. Schopnost bychom měli, jen jako každá správná schopnost je i tato následována také strachem, co díky ní objevíme. Tento strach je podobný strachu ze smrti a konce, protože jakmile vkročíme temným průchodem do snové iracionální říše, je to pro naši logiku, pro našeho věrného společníka, smrtelným zraněním.

Snivá vlna, na kterou tímto způsobem nasedneme, může zničit město z písku, které jsme si pečlivě vystavěli na důvěře k rozumu. Je to ale tatáž vlna, která dokáže zaplavit živou vodou bolestně prázdné jeskynní prostory našich potřeb, o kterých neměl bazilišek rozum ani potuchy. Ale riskovat ztrátu přehledných schémat a jistot, to může jen velký odvážlivec, nebo blázen. Nejsem si jistá, jestli se někdy tyto dva termíny k smůle dotyčného nezaměňují, ale pravdou je, že odvahu dělat nerozumné věci má dnes málokdo.

Nechat se unést tužbami a obrazy je jako vdechnout silné opium – není tu žádné místo pro sebekontrolu. Jenže vláda kontroly je možná tam, kde existuje rozlišení na správné a špatné, a to v potemnělé sféře představivosti a snů neexistuje, zde je vše originálem, vše je původní a jedinečné, bez hierarchií a žebříčků. Sice to zní trochu chaoticky, ale taková zmatená pralesní existence je zmatenou do té doby, než všechna zúčastněná zvěř zjistí, že se může orientovat čichem, fylogeneticky nejstarším smyslovým orgánem. Mám zkrátka dojem, že intuitivní nahlížení světa je člověku daleko bližší a přirozenější než rozumové.

Současná západní civilizace mi připomíná rozžhnuté světlo, ke kterému se my, broučkové, slétáme v naději, že ve světle více uvidíme. A tak poté poloslepí zapomínáme, že to, co hledáme, leží opodál v šeru, ve kterém si můžeme posvítit naším vlastním zadečkem!