V obou případech pak musí přetrvat hluboká víra v to, že nastavený systém je správný, a proto asi objektivně nelze rouzsoudit, který z těchto dvou je „lepší“. Subjektivně to však rozsoudit lze a protože demokracie klade mnohem větší důraz právě na subjektivitu a individualitu, je právě z pohledu „osobních svobod“ přínosnější. Autoritářství pak individualitu potlačuje, tudíž je nesporně výhodnějším pro ty, kterým o projevy individuality primárně nejde, i když se k němu lze přiklonit i z důvodů jiných. Vzpomeňme třeba britského filozofa Hobbese, který tyranii považoval za mnohem lepší politický systém než jakýsi přirozený stav společnosti, v němž by bez politického uspořádání probíhal konflikt všech proti všem.

Krize důvěry v současné společnosti je tedy vynikajícím mementem toho, jak vratkým systémem demokracie ve své podstatě je. Je to právě špatná nálada lidu, která je vládu lidu nejúčinněji schopna svrhnout. Nastolení jednoduchých řešení, nad nimiž není nutné dlouze hloubat a kdy se jedinec jednoduše zřekne zodpovědnosti ve prospěch všemocného vládce, je pak velmi blízko.

Důvěra v polickou reprezentaci, byť stále chybující a klestící si tak cestu k demokracii zase o trochu lepší, musí existovat. Zároveň tato důvěra nesmí být úplně pošlapána, což se v krátké historii českých vlád stalo už několikrát, naposledy samozřejmě minulý rok. Pokud však připustíme možnost, že zástupci lidu jsou zároveň jeho jakýmsi odrazem, pak je krize naší společnosti mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Vůle odolat krizím a brát je jako hnací motor pro zlepšování společné věci se pak nenávratně ztrácí.

Nejzajímavější na tom je, že se dostavuje jakési přesvědčení, že demokracie stejně není tím, čím je, tedy demokracií, ale právě vládou úzké skupinky autorit, ať už jsou to lobby, vlády zemí, šedé eminence v pozadí vlád, velmoci světa, apod. S tím se zároveň rodí přesvědčení, že ať děláme co děláme, „stejně nelze nic změnit“, a tím se vlastně zříkáme vlastní zodpovědnosti, na níž demokracie stojí. Je tedy s podivem, že jakási úzká skupinka lidí nese zodpovědnost, jež v demokratické společnosti ve skutečnosti leží na každém jednotlivci. Společnost si obrazně „ukřižuje svého Ježíše“, který pak nese vinu všech ostatních.

Na povrch tak vyplouvá základní paradox demokracie, který si každý jednotlivec musí přebrat sám pro sebe. Ten spočívá v touze po uspořádání, které je vždy nedokonalé a ve vývoji, u nějž vystupování „proti systému“ je vlastně jeho budováním. Demokracie do určité únosné míry podporuje změnu sebe samotné. Naproti tomu autokracie nabízí tu nejsvůdnější formu vzdání se zodpovědnosti ve prospěch absolutního a neměnného systému, který se cítí ohrožen vším cizím a jemu neznámým a proto taky aktivně potlačuje všechny, kteří proti systému vystupují nebo se jakkoli jinak projevují.

Protože ani demokracie není absolutně immuní vůči všem projevům vůči ní, je nutné i tento systém bránit, neznáme-li žádný jiný, který by byl tak ochoten snášet vědomé vzpoury vůči sobě samému a dávat tak průchod svobodným projevům. Jinak je v záloze vždy připravena ona možnost tak dobře viditelná u režimů pevné ruky, kdy každý vědomý výstup buď uspěje a stane se tak novou absolutní mocí, nebo je briskně a krutě potlačen.