Kněžská identita a manželství

Kněžská identita

Nad tématem kněžské identity v dnešní době často přemýšlím, ale málokdy nacházím uspokojivé odpovědi. Přijde mi, že povolání kněze má v dnešní době blízko k dvěma jiným povoláním.

Prvním je lékař. K lékaři jdeme, když máme zdravotní problém, se kterým si nevíme rady. Lékař zjistí, co nám je, a má nástroje, jak nám pomoci – ať už skrze nějaký zákrok, nebo skrze léky. Podobně je to u kněze. Lidé přicházejí za knězem s problémy na své duši. Kněz se snaží dopátrat, kde je zakopaný pes, a má nástroje, jak pomoci. Svátosti bychom mohli přirovnat k lékům a různé obřady, které kněz vykonává, bychom mohli přirovnat k lékařským zákrokům. Cíl je stejný – pomoci nemocnému člověku.

Druhým povoláním, ke kterému má kněz blízko, je učitel. Kněz je ten, kdo učí o Bohu, vypráví o tom, jak ho poznávat a jak se s ním setkávat. Aby mohl učit, musí se sám vzdělávat. A proto ne všechna činnost kněze musí být vidět navenek. Dobrý učitel musí být čas od času v ústraní, promýšlet své úvahy a doplňovat své znalosti. Jinak jen přežvýkává to, co je napsáno v učebnici. Stejně jako z vyhořelého kněze se stane jen mechanický reprodukovatel toho, co je napsáno v katechismu. A to je málo.

Kdybych měl vyjádřit, jak se obě povolání stýkají v osobě kněze, asi bych řekl, že kněz je především mistrem duchovního života. Odborník na to, jak svůj život žít s Bohem, jak se dotýkat skutečností, které nás přesahují. To je alfa a omega jeho kněžství, to je podstata jeho povolání k Boží službě.

A tak bych chtěl poděkovat vám všem, kteří nám kněžím pomáháte, abychom se právě tomu duchovnímu mistrovství mohli věnovat. Protože kněz musí být také opravářem, manažerem, odborníkem na památky, ekonomem, úředníkem, diplomatem a kdoví čím ještě. Proto patří velké díky vám, kteří z nás alespoň trochu snímáte tu tíhu starostí o opravy a administrativu, abychom se my kněží mohli věnovat tomu, k čemu na nás biskup kdysi vložil ruce. Tedy abychom byli odborníky na duchovní život.

A ještě větší díky patří vám, kteří od nás kněží požadujete právě toto. Díky vám, kterým nestačí, že občas zajedeme s dětmi na výlet a s důchodci na pouť. Díky vám, kterým nestačí, že vymalujeme kostel, opravíme kapličku v poli nebo vyměníme okna na faře. Díky vám, kteří se nás ptáte na to, jak se modlit a co dělat, abyste mohli Boha zakoušet ve svém životě.

A možná největší díky patří za vaši upřímnou snahu žít svůj život s Bohem poctivě. Díky za vaše svědectví, za vaši vytrvalost, do které můžeme občas nahlédnout při zpovědích nebo duchovních rozhovorech.

Díky tomu všemu zase my kněží zakoušíme, že naše kněžství má smysl a že všechno, čeho jsme se pro svou službu namáhavě vzdali, nebylo nadarmo.

Manželství a kněžství

Je zasvěcený život něco víc než manželství? Tato otázka je zvláště v poslední době v církvi hodně diskutovaná. Má pro Pána Bohu větší hodnotu kněz, který sice vykoná své nejnutnější povinnosti, ale jinak si žije poklidný staromládenecký život, než manžel, který poctivě vychovává své děti k víře a pravdivosti?

Můžeme říci, že zasvěcený člověk, který se nemusí starat o životního partnera a děti, se o to více může věnovat službě Bohu ve světě – a činí tak jak svým charitativním posláním, tak i svou hlubokou modlitbu, ke které má příležitost. Naproti tomu člověk žijící v manželství žije život, tak jak jej Bůh ustanovil. Vydělává peníze, vychovává děti a snaží se jim předat dobré životní hodnoty. Tak jako je manželství Bohem chtěné a potřebné – jinak by lidstvo vyhynulo – tak je i potřeba lidí, kteří by celý svůj život zasvětili Bohu a tím i ostatním lidem. Ale nelze říci, že jedno nebo druhé povolání je lepší. Každé představuje jinou životní cestu.

Z Ostravy do Prahy se dá dojet buď autem po dálnici, nebo pendolinem po železnici. Obě cesty mají své výhody i úskalí a nejde říci, že jedna z nich je lepší. Maximálně můžeme říci, že jedna z nich někomu lépe vyhovuje. Stejně tak i naše životní cesty mohou mít různou formu, ale důležité je, že směřujeme ke stejnému cíli a tím je Bůh.

Není potřeba do nekonečna rozebírat, co je víc. Důležité je, abychom to povolání, jehož cestu jsme nastoupili, dobře naplňovali a došli až do cíle. Poctivý kněz s nasazením může vykonat mnoho dobra stejně jako poctivý a obětavý otec rodiny. Na druhé straně není v pořádku, když si manžel udělá z manželky jen objekt sexuálního uvolnění, dětem dává peníze, ale jinak se o ně vůbec nestará a žije si svůj život. Stejně tak je smutné, když si kněz jezdí po drahých dovolených po světě a ve farnosti se věnuje jen několika vyvoleným.

A co nesmíme zapomenout – kněz jako i člověk v manželství – směřují k ideálu, který nastoupili. Každá žena po určité době v manželství prozře, že její muž není ideální. Stejně tak ani kněz není bezchybný, že by se nikdy nerozčílil nebo udělal něco nevhod. I kněz má usilovat o ideál kněžství, ale on sám nikdy ideální nebude.

Podívejme se na to, co všechno musí kněz zvládnout: musí především budovat hluboký vztah s Bohem díky modlitbě a studiu, jinak se jeho kněžství sesype; musí umět pracovat se všemi věkovými kategoriemi – tedy být schopen vyprávět dětem o Bohu téměř pohádkovým způsobem, musí umět zaujmout dospívající různými akčními výlety, musí vycházet se střední generací a rozumět jejím problémům, měl by být vlídný ke starým a nemocným a dodávat jim chuť do života. Kromě toho musí být dobrý hospodář a ekonom, aby farní majetek co nejefektivněji sloužil farnosti, nesmíme opomenout, že by také měl být zručný úředník, aby jako statutární zástupce farnosti před státem dbal na dodržování všech předepsaných norem, které se k farnímu majetku vážou, a také by měl být kněz dobrým diplomatem, aby uměl kličkovat mezi různými skupinami ve farnosti, a nenechal se ani jednou z nich zmanipulovat.

Už jen z toho, co jsem nyní stručně vyjmenoval, vyplývá, že kněžství není vůbec jednoduché, protože musí v sobě zahrnout velmi široký rozsah činnosti. Nicméně to, že je náročné, ještě neznamená, že je lepší, nebo dokonce že má tento způsob života před Bohem větší hodnotu.

„To, že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu, to je mi uloženo jako povinnost“ (1 Kor 9,16), říká svatý Pavel. To, že se někdo stal hlasatelem evangelia, neznamená, že by byl lepší nebo měl před Bohem nějaké výhody. Hlásání evangelia je jeho povinnost.

A tak nezbývá než dodat prosbu: Mějte prosím k nám kněžím a zasvěceným lidem pochopení. Náš život je v mnohém vyčerpávající a snaží-li se jej člověk žít upřímně, musí zápasit s nejedním protivenstvím. Modleme se za nová kněžská povolání, ale také nezapomínejme sami zpytovat svědomí, jak se chováme k zasvěceným osobám – jestli jim spíš házíme klacky pod nohy, anebo jim podle svých možností pomáháme.