Kašlu na rácio, jedu metafyziku!

„Já už kašlu na rácio,“ říká mi kamarád, „Já už teďka jedu jenom metafyziku.“ Když jsem tento výrok zaslechl poprvé, celkem mě to pobavilo. Ovšem, když se nad tím zamyslíme trochu do hloubky, je to výrok se kterým by v podstatě souhlasilo mnoho lidí a mnoho se jich podle něj chová. Vždyť už reformátor Martin Luther nazval rozum děvkou ďáblovou, které je třeba se zbavit, protože „ve věcech duchovních nikdy na pomoc nepřijde.“ A nejen ve věcech duchovních.

Člověk, tvor příběhový

Hippolite Taine ve svém úvodu k Dějinám anglické literatury zcela v souladu s duchem své doby napsal, že dobrý historický román zachycující určitou událost je kolikrát lepší než odborná historická kniha na dané téma. Jistě, lidé si rádi vyprávějí příběhy a dobré vyprávění má svoje zákonitosti. Musí splňovat určité normy, aby bylo zajímavé, napínavé, aby se líbilo. A skutečný tok historických událostí mnohdy tato pravidla nerespektuje.

Teď jenom hypoteticky: Romeo a Julie by se rozhodně nestali nejpopulárnější mileneckou dvojicí, kdyby vyšlo najevo, že Julie se nechávala vydržovat starším bohatým mužem, šňupala kokain a trpěla nadváhou a Romeo měl kromě ní rozjetých pár bokovek dealoval kokain (!) a trpěl meteorismem. Za takových podmínek by ta jejich láska už tak nevinně a upřímně nevypadala.

Historická realita je kolikrát nezáživná a nezajímavá, případně příliš složitá. A tehdy přichází vypravěč-spisovatel, který ji učeše. Jasně stanoví, kdo je dobrý a kdo zlý, a daným postavám vykreslí patřičné atributy. Trochu zdramatizuje celý děj, takže pyrotechnik deaktivuje bombu jednu sekundu a ne 40 minut a 26 sekund před výbuchem. Je třeba dodat té scéně trochu napětí, ne? Trochu se vyretušuje to, co se nehodí nebo není příliš podstatné. Něco jiného se zvýrazní, případně se do příběhu dodá něco, co se vůbec nestalo a máme příběh, který je sice historické události na hony vzdálený, ale zato tak pěkně vykreslený, že samotná historická událost se před ním může jít vycpat.

A tak se například místní syn tesaře a náboženský blouznivec Ješua ben Josefi, co někde někoho pobuřoval svými řečmi o věcech duchovních, neustálým převypravováním postupně změní v kosmického spasitele celého lidstva disponujícího magickou mocí zbavovat lidi hříchu, ať už to znamená cokoliv. A tohle se lidem líbí víc, než chudák Ješua, co žvanil blbosti tak dlouho, až ho nechali popravit.

Lidi totiž nechtějí slyšet, co se skutečně stalo, ale co si přejí, aby se stalo. „Kašlu na rácio, jedu metafyziku, vole.“

Člověk, tvor důvěřivý

Skutečnost je nejenom kolikrát nezajímavá, ale taky příliš složitá k pochopení. Existuje důvod, proč není v silách každého z nás pracovat ve vědeckém výzkumu kmenových buněk, nebo dělat částicovou fyziku. Člověk musí být ochoten věnovat mnoho let svého života k pochopení toho, jak tyto věci fungují. Abychom mohli létat, musíme umět nejprve vstát a chodit. Jenomže to je pro mnoho lidí příliš obtížné, a tak se v této posloupnosti – vstát,chodit,létat – snaží najít nějakou zkratku, aby mohli létat hned.

Stát se fyzikem, biologem, lékařem či astronomem, to vyžaduje mnoho let intenzivního studia těchto oborů. Ovšem být intuitivním léčitelem, který čistí lidi od špatných energií, harmonizuje jejich čakry, otevírá jim třetí oko, je velice snadné. Stačí si přečíst pár knih, mít trochu osobního kouzla a být dostatečně přesvědčivý. A hle: najdou se lidi ochotní platit za setkání s vámi, za vaše přednášky a workshopy, kde se na ně budete usmívat, říkat jim, jak je všechno fajn, dávat jim jenom tak z luftu různé rady a případně provedete nějaký ten rituál, aby nabyli pocitu, že se účastnili něčeho velice důležitého a zázračného a že je to činí lepšími lidmi než jsou ti ostatní, co se toho nezúčastnili.

Lidé totiž nechtějí vědět, jak věci fungují, čím je tvořen svět, který je obklopuje a jaké má zákonitosti. Lidé chtějí věřit tomu, co se jim líbí – barevným proudům energií, zázračným schopnostem krystalů, posvátné geometrii, komunikaci s bohy, anděli, mimozemšťany pomocí channelingu. Protože když se nám něco moc moc líbí, tak tomu moc moc věříme a to je přece to samé, jako kdybychom to věděli.

A přece, existují dobré důvody, proč v nemocnicích pracují lékaři a nikoliv léčitelé, výzkumem vesmíru se zabývají astronomové a nikoliv astrologové a složení látek a jejich chování zkoumají chemici a nikoliv alchymisté.

Protože kupříkladu znát konkrétní povahu konkrétní nemoci, její vliv na chemické prostředí v těle, stanovit přesnou diagnózu a na to nasadit příslušnou metodu léčení, to je příliš složité. Dokonce tak složité, že slovo „chemie“ je dnes pro mnoho lidí synonymem všeho jedovatého, toxického, toho, co ubližuje a škodí. Přitom podle těch samých zákonitostí formulovaných v chemii se chovají látky v organické přírodě, kterou tito lidé považují za a priori dobrou. Protože, „kašlu na rácio, jedu metafyziku, vole.“

Člověk, tvor domýšlivý

Všechno, co se děje, má nějakou příčinu. Taková je naše zkušenost. Pustím sklenici, ta spadne na zem a rozbije se. Trvalo tisíce let, než byla odhalena gravitace – příčina tohoto triviálního jevu, který se většině lidí někdy v životě přihodí. Do té doby si lidé tento jev vysvětlovali všelijak. Ale až s Newtonovou formulací gravitačního zákona se podařilo objasnit nejen tento ale celou řadu dalších jevů, na základě kterých dnes můžeme létat letadly, sledovat kosmická tělesa a vysílat rakety na oběžnou dráhu kolem naší planety.

Ale opět, něco takového je pro mnoho lidí příliš složité. Odmítají připustit, že neznají skutečnou příčinu daného jevu. A odmítají připustit, že abychom mohli odhalit příčinu nějaké věci, nemůžeme se spokojit s jakýmkoliv vysvětlením, které nám přijde na mysl. Lidská touha po rychlém a snadném vysvětlení různých jevů pak vytváří velmi rozsáhlé konstrukty, které v praxi nikomu k ničemu nejsou, ale uspokojují mnoha lidem jejich potřeby.

Tak vznikají různé mýty o stvoření světa během šesti dnů, konspirační teorie o židovském spiknutí, illuminátech, zednářích, popírání holocaustu, hnutí proti očkování, chemtrails, pozorování UFO, kruhy v obilí a podobně. Člověk odmítá připustit, že jeho vysvětlení nemusí nutně být správné, že se může mýlit. Jemu se jeho vysvětlení líbí, „dává mu smysl“ a proto ho považuje za dobré a je mu jedno, že nemá dostatečnou vypovídací schopnost. Ocitají se v podobné situaci jako Mila Jovovich coby filmová Johanka z Arcu, která nalezne meč v poli. A přestože se meč na pole může dostat mnoha různými způsoby, její zfanatizovaná náboženská mysl volí jasně: je to znamení od boha, meč jí na pole snesl sám bůh z nebes. Protože „kašlu na rácio, jedu metafyziku, vole.“ A vůbec, pojďme si to pustit: