Jsme skutečně odlišní?

„I když zavážeš stovku uzlů -provaz zůstane jeden.“ Džaláluddín Rúmí

Rozličné, často při střízlivém pohledu iracionální, bezdůvodné či neopodstatněné, falešné, umělé nebo vykonstruované, nadsazené a přehlížené; i takto je možno definovat společenské vztahy, jenž se skrz všechny generace dostávají napovrch ve stále se zrychlující době. Avšak prostoru pro kritiku má každý občan libovolné množství, naopak zde máme jen úzký, stísněný prostor pro vykrystalizování pozitiv, jenž z těchto intergeneračních vztahů vyplývají. Stále existují hluboce zakořeněné hodnoty jako úcta k starším a s tímto související vykání, nebo v minulosti zavedený patriarchální řád odrážející se v základních strukturách rodin, avšak i přesto jakoby docházelo postupně k čím dál většímu rozpadu odlišných, generačně tvarovaných společenských identit. Soudobé trendy jako jít s dobou, mít dítě až v středním věku, tvářit se v dětství dospěle a naopak ve stáří se cítit nebo alespoň navenek působit mladě, doprovází stále se oddalující důchod a přibývající spoluobčané pracující i za hranicí důchodového věku. Najednou už není uchopitelné jistoty, jestli jsme si zvolili správnou roli, nebo se jen každý přibližuje univerzálnímu ideálu nezávislém na našem věku.

Důležitým bodem pro uvědomění zákonitostí odrážejících se v našem chování vůči lidem s razantním věkovým rozdílem se musíme vrátit zpět do doby, kdy jsme byli pouhým bodem, právě narozeným dítětem s očima mimozemšťana. Neexistovalo nic, co bychom považovali za vlastní – proces osvojování teprve započal. Najednou máme kolem sebe obruč, za jejíž hranicí se vyskytují lidé nemající s naším životem nic společného, obsah obruče jsou naší nejbližší, které časem pojmenováváme nálepkami jako máma, táta, strejda, babička a tak dále. Nezbývalo nám, než vnímat tyto lidi jako nedílnou, bezprostřední část našeho života. Díky osvojování jejich světů se zbavujeme rolí mimozemšťanů a získáváme právoplatné místo pro naší existenci. Věkem se hranice přidělené obruče stávají subtilnější, a formovatelnější, až nakonec máme jen vlastní obruč opracovanou dle našich individuálních specifik. Avšak nespoluutváříme také obruč, jejíž hranice již nejsou na první pohled tak zřejmé, jakoby neobjímala pouze nás, ale přesahovala naši individualitu? Neutváříme obruč nezávislou na našem věku spojující osoby všech generací?

I když to zní absurdně, tato neegoistická obruč částečně spojuje všechny občany. Základním principem její existence je vztah odrážející se z vzorců převzatých z primární rodiny, jakožto například chování k vlastní babičce můžeme v mezích aplikovat na jakoukoliv babičku, vztah se strýcem či tetou může metastázovat naskrz celou střední generací společnosti – častokrát je v dětství oslovením „strejdo“ označována i osoba nemající s naší rodinou nic společného. Vidíme, že obruč, do které jsme se narodili, je pouze základem jediného korálku celospolečenského náramku – stavebním kamenem funkčnosti mezigeneračních vazeb. Nezanedbaná výchova je poté celospolečenským vodítkem vytvářejícím správnou vnitřní koherentnost individuálních obručí pro vznik intergenerační nadindividuální obruče či náramku, v jehož rámci se uskutečňují společenské vztahy nadřazené jednotlivým aktérům. Nedostatečnou výchovou dochází u jednotlivých korálků k deformaci, ať se toto tvrzení týká tvaru, nebo postavení.

Dítě deprivované nedostatečnou péčí je jako scvrkávající se korálek, jelikož nemá dostatečný prostor pro svůj vlastní rozvoj, a tudíž i pozice na celospolečenském náramku se stává neosvojenou. Takový jedinec je poté jako ozubené kolečko hodinek, které ať se točí jakoukoliv rychlostí či směrem, nikdy se správně neparticipuje na stabilním chodu času. Podobným způsobem vznikají i odchylky v mezigeneračních vztazích, jenž se metamorfují z nedostatečné výchovy ve společenské rozpory, na které se jako na lavinovou kouli vážou další neshody do té doby, než se jedinec přijatelně nepřizpůsobí dráze náramku a tím zalepí mezeru, přes kterou docházelo jako z fontány k prosakovaní podmětů k nespokojenosti. I přesto, že není výchova jediný prvek formující mezigenerační vztahy, touto cestou jsem chtěl poukázat na důležitost lidské tolerance a přizpůsobivosti, jejíž nedostatek nám braní k maximálnímu stavu společenské harmonie.