Jmenuji se Láska

Dívka ruce vzpíná k nebi a utíká se k božským komnatám, tluče na bílá mračna a trochu pláče. Její jméno andělé na svých rtech každé ráno pomilují  při východu slunce.  Na sobě má jen trochu lidské látky, je tak krásná. Modlí se tiše a rozjímá nad spoustou zachycenou v labyrintu nedaleko rozkošné fontány obalené do listů Emofílie. Nerušme ji tedy, a posaďme se do prvních řád. Odtud uvidíme zázrak, jenž  se  po každé začíná v prvních vteřinách po rozbřesku.

Nebe bombarduje svou oponu do milionů bezprizorních kousků a Člověk pohlazením srdeční krajiny rozpoutává  dramatický festival nekonečné extáze. V jedné vteřině dosahuje lidská duše barevného závoje a těší se nad zlatou a kobaltově modrou, usmívá se do fenoménu jiskřivých možností. Život se stává Člověkem a intergalaktický soudní dvůr zahajuje řízení ve věci Člověk. Trubači a kolemjdoucí se spojí v jedno těleso, už není ta či on, jsou tu všichni, i ti, co nejsou vidět, protože umřeli pro sebe. Neustále probíhá sotva udržitelný proces mezi Dívkou a nebesy. Květy náhle zahalí stín pochybností. Proč? Otázka se ukazuje jako nebezpečná a nebeští soudci na sebe vrhají svá proletovaná čela uškvařená zaživa. Náhle začne velký liják. Ano, začalo to jako vyťukávání klaviatury máloletým  dítětem, pak se všechny tóny slily do jediného, do zvuku nezvuku. Pláštěnky z nepromokavého materiálu oblékly lidské momenty do suchých přístavů bez upřímné radosti, otrokářské společnosti tvořené výlučně aristokraty z dušičkových polí. Magórie, poradkyně nebeského soudu navrhla předsedajícímu ukončit   dusot koňských kopyt a obnovit jednání s Dívkou a celým světem, a to neprodleně. Blesky na nebi toho byly důkazem. I věštec z ostrova Luxos  je  ochoten posloužit jako překladatel evangelionu. Moudrý se však také příliš nezdá, požaduje výkupné v podobě jednoho a čtvrt lidského přání. Naléhal jako polétavý hmyz, jen ať někdo z lidí dobrovolně obětuje svou tužbu, pak že tedy úplně a dokonale přeloží znamení, která obyčejný smrtelník  není schopen přečíst ani s dioptrickými brýlemi věhlasné značky. Omezenost lidského pokolení je zřejmá a vzpírat se rozumovými experimenty není na místě, bylo by to hloupé, omezené a destruktivní. Není čas, je třeba obětovat věštci, aby mohl být obnoven proces modlitby, která se tentokrát nese ve znamení otázky, kterou nikdo na zemi, ani v podzemí, nečekal. Los padl na tu malou dívku sedící uprostřed cukrárny na Sladkém náměstí číslo 0. Nic netušící dívenka při procesu odnímání jednoho z jejích přání, rozpustila své jemné vlásky a korále, které na ní visely a bez  varování  se  proměnily v kov neznámého původu. Místo korálů, těžký řetěz, jako znamení oběti pro lidstvo, které se chce dotazovat bez ohledu na nic a nikoho. Lidé různých odstínů si všimli, že ta dívka pláče. Zdálo se, že její slzy jsou plné bolesti, ale tak to nebylo. Stará žena lidského rodu přistoupila k dívce a zeptala se jí: „Jsi ta, která se obětuje?“ „Nerozumím vám, paní“, odvětila dívka té, která se ptá. Při odpovědi se dívce začnou tvořit velké puchýře na celém těle a tvář se zakalí do vzpomínek na jadernou válku.  Všichni se na ni dívali jako by byla svatá a zároveň se utěšovali  jak jsou dobří a krásní, jak se nemusí bát o svůj čas, protože Ona je zachrání. Dívka se náhle vytrhla z gravitačního pole popsaného v tlustých knihách a vzlétla. Její oči  i tělo zářilo jako ten nejmocnější diamant, který kdy v celém vesmíru bytoval. Lid si zakrýval  své unavené křídlo  a tvář. Venku začalo těžce pršet, trvalo to asi pět pozemských minut. Čas v té chvíli už asi vůbec nebyl. Pak se vznesla nad prostor a její nevinné srdce mocným hlasem zaburácelo do celého světa:  „Jmenuji se Láska“. Každý do jednoho pokleknul a společně s dívkou prožíval její utrpení v modlitbě. Vzepjaté ruce tisíců se vznášely společně s dívkou k nebi a tuto informaci potvrdil i zaprodaný, laciný a smutný věštec. Oběť, kterou požadoval, byla splněna.

Proč volba padla na tu dívku z předměstí, která každý den chodívá do knihovny objevovat a hledat své lidství, svůj úkol, odpověď na požadavek dne? Ona se přesto všechno usmívá se, jakoby našla čtyřlístek. Věří, že srdce bez lásky není srdcem, život bez oběti není životem. Je šťastná, protože miluje. Vesmírné kamery zachytily Dívku v prostoru a ihned informovali kancelář nebeského soudu. Úředník Stelos tento poznatek neváhal pustit dál, vždyť to bylo poprvé, kdy Láska dostala své tělo. A už je tu soudní dvůr, který  nevěděl vůbec nic o úplatě, kterou si šarlatán vynutil na lidském pokolení. Princezna Magnólie pak v zápětí přijala vysvětlující zprávu od kouzelníka a vykladače lidských snů, předala ji lehkým úklonem soudcům, přičemž na sobě měla šat utkaný z červánkových nití, které se nosí jen ve výjimečných situacích jako je tato. Nebeští soudci, nejdříve rozrušení, pak však s povděkem  kvitovali tuto zprávu umožňující znovuobnovení soudního řízení s Člověčenstvím. Všichni se usadili do křesel a umělecký ředitel zaklepal třikrát palicí o stůl, aby celé tohle divadlo mohlo opět vyrazit na své turné. Lístky nejsou v předprodeji jako obvykle. Osady šílenců z různých nástupišť a  smetišť jsou přeplněna systémovou chybou. Nosí víno z chmelnic sesbírané, noc po dni nepřichází a strach je plně pod kontrolou psychofarmak. Dívka, která se obětovala, nebyla z papíru a přesto mnozí nemohli uvěřit, že se vydala do rukou toho, který nemiluje. Dobrovolně? Fámy a pomluvy neutichaly.

Když začal obnovený soud s Člověčenstvím, postupně přicházely na podatelnu různé důkazy pro i proti Člověku. Materiálu se nasbíralo opravdu hodně. Do důkazního řízení se také po určité době zapojila i žena, se kterou naposled mluvila ta Dívka. Láska ji totiž do rukou vměstnala svou první a jedinou báseň, kterou kdy napsala. Prý, aby si ji ta žena nechala na památku. Nikdy ji nikomu nepřečetla a protože obětovala svůj hlas pro všechny malomocné, už ji nikdo neuslyší. Možná. Ta báseň však nebyla vůbec jednoduchá a když měli úředníci udělat krátké shrnutí  pro soudce, nepodařilo se jim to. Proto předvolali ženu, kterou později nazvali Matkou Lásky.

„Jste ochotna předstoupit před nebeský soud ve věci Člověk a přednést báseň, kterou jste poskytla soudu jako důkazní materiál?“

„Ano, jsem…“

„Už je mi malá země, a skromný je i prostor/Soudobé zdají se být obrazy bez fantazie, pokryté prachem a špínou/Ukaž mi mou naději, novou vlast, to místo, kde chci žít a snít svůj/Nejkrásnější.“

Když dočetla tu báseň, Láska otevřela oči…