Ježíšova morálka

„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“, říká Ježíš v horském kázání (Mt 5,17). Ideál morálky, který nám Ježíš představuje, tedy nespočívá v doslovném a mechanickém plnění Božích přikázání, ale v naplnění jejich smyslu. Je zvláštní, že toto pravidlo řekl Ježíš už před dvěma tisíci lety, ale mnoho lidí jej stále ignoruje.

Mezi nejčastější „problémy“, které lidé ve zpovědnici řeší, patří: „nebyl jsem v kostele, protože jsem byl nemocný, říkal jsem jméno Boží nadarmo, nesoustředěně jsem se modlil (nebo nemodlil jsem se)“ a samozřejmě staré známé masíčko – omylem konzumované právě v pátek.

Usuďte sami, zdali se jedná o snahu naplnit smysl Božího zákona, anebo jen mechanicky dodržet Desatero. Nejít v neděli do kostela kvůli nemoci není hřích. Křesťan by neměl přemýšlet, jestli do kostela musí, ale měl by se vážně zamyslet nad tím, proč do kostela jde – jde tam z povinnosti, ze strachu z Božího trestu, anebo z lásky, z touhy načerpat od Boha sílu…?

Říkat jméno Boží nadarmo je zlozvyk. Zlozvyky se dají odnaučit – pokud chceme. Můžeme si vymyslet jinou slovní hříčku, kterou řekneme, když se nám něco nepodaří. Někdo se třeba místo „Ježiš Marija“ naučí říkat: „Ježkovy oči!“ Je to lepší, než zbytečně a bez úcty vyslovovat Boží jméno. Ale myslím si, že daleko větším zneuctěním Božího jména je, když si ho bereme jako okrasu svých plánů. Nutit vnoučata, aby šla k prvnímu svatému přijímání, a babička se pak mohla dívat na dojemné fotky, i když dopředu ví, že děti dále do kostela chodit nebudou, to je podle mě daleko větší hřích, než občas omylem vyslovit Ježiš Marija. Protože tehdy si Boha bereme jako okrasu své slávy, nebereme ho vážně jako Pána svého života.

To, co uděláme omylem, to nemůže být hříchem. Hřích je vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona. Proč místo planého naříkání nad kouskem požvýkaného masa v pátek se raději nezamyslíme nad tím, jestli je pro nás pátek postním dnem, a jestli naplňujeme smysl postu? Domnívám se, že daleko užitečnější, než se v pátek trápit kouskem masa, je navštívit někoho, kdo je sám, pomodlit se za někoho, s kým si hodně nerozumím anebo zavolat někomu, komu by to udělalo radost, aniž bych z toho něco měl.

Naplnit smysl Božích přikázání není snadné. Chce to přemýšlet, chce to se občas poradit. Říkám si, že kde jinde než ve zpovědnici bychom měli tuto radu hledat. Kde jinde než v rozhovoru, který je vázán svátostným tajemstvím, bychom měli hledat odpovědi na to, jak ve své konkrétní životní situaci konkrétně naplňovat ideály, ke kterým nás Bůh vede?

Ježíš často kritizoval farizeje za to, že mechanicky plnili Boží přikázání, ale jejich smysl jim unikal. Ježíš měl pro toto farizejské chování hodně ostrá slova – pokrytci, obílené hroby (a já si dokonce myslím, že Ježíš byl ještě ostřejší, ale zbožní evangelisté to neměli odvahu zapsat). Nezbývá nám tedy, než brát Ježíšova slova více vážně. I pro nás totiž platí: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete…“