Celý život je v podstatě nespravedlivý. Někdo se narodí handicapovaný, jiný zdravý. Někdo se narodí do určitých podmínek, jiný zas do úplně odlišných. Někdo se narodí ošklivý, jiný zas hezký. Někdo se narodí s potenciálem moudrosti, jiný zas ne.
A jak by mohla taková egalitářská společnost fungovat? Tady je úryvek k knihy Kurta Vonneguta:
„Byl rok 2081 a všichni si konečně byli navzájem rovni. Nebyli si rovni jen před Bohem a před zákonem. Byli si rovni všemi způsoby. Nikdo nebyl chytřejší než někdo jiný, nikdo nevypadal lépe než kdokoli jiný. Veškerá tato rovnost byla zajištěna dvoustým jedenáctým, dvoustým dvanáctým a dvoustým třináctým dodatkem k ústavě a neustávající bdělostí agentů v Handicapovacím centru Spojených států.“
V této povídce v anti-utopickém vesmíru nosí každý „handicap“, aby se zajistila perfektní sociální rovnost. Silní lidé s sebou musí vléct těžká břemena, krásní lidé musí nosit masky a inteligentní lidé musí nosit sluchátka, která přehrávají každých několik sekund hrozné poryvy hluku, aby jim přerušovaly myšlenky. Čím jste inteligentnější, tím častější jsou ty hluky.
Hrůza, kterou z těchto příběhů instinktivně pociťujeme, pramení z intuitivního poznání, že lidé nejsou uniformní, že pro lidský druh je charakteristický vysoký stupeň rozdílnosti, rozmanitosti, diferenciace — krátce, nerovnosti. Egalitářská společnost může svého cíle dosáhnout pouze totalitními metodami donucení; a stále existuje naděje, že lidský duch individuálního člověka povstane a zmaří úsilí přeměnit svět na obří mraveniště. Vyobrazení egalitářské společnosti je hororovou fikcí, protože pokud jsou implikace takového světa plně vyřčeny, poznáme, že takový svět a takové snahy jsou hluboce antihumánní. Rovnostářský cíl je tudíž špatný a pokusy přiblížit se k tomuto cíli musí být rovněž pokládány za špatné.
Mýtus o rovnosti trestá nadané a vytváří společnost prostřednosti. Lepší lidé, ti kteří jsou nejschopnější a nejnadanější, jsou systematicky šizeni ve snaze podpořit ty, co jsou vůči nim horší. Na výtečnost je pohlíženo s nedůvěrou a jistě není odměňována. Konečným následkem je “rovnost” uniformní prostřednosti, situace, která je (samozřejmě) jak kontraproduktivní, tak nepřirozená.
Mýtus o rovnosti vede k degeneraci hodnot a ideálů. Chceme skutečně takový svět? Nebylo by lepší, kdyby se lidé naučili hrát s kartami, které dostali?
Také mi příjde, že slučujete neslučitelné. Ono je to spíš o tom, jak je hodnocena práce a prospěšnost. K čemu, a jakým hnacím „motorům“ jsou vychováváni jedinci. Velkou pravdou je, že se nerodíme se stejnými předpoklady, ani do stejných podmínek, což dost dobře nikdo nemůže sám o sobě ovlivnit.(Teď přeskočím všechny ty alibistické reinkarnace, kterými si leckdo uchlácholuje svědomí)
Jde o to, aby potenciál každého byl maximálně využit pro společnost a její rozvoj. Pokud tu bude hrstka privilegovaných, kteří žijí v přepychu a snadno dosáhnou i na vzdělání, které si prostě koupí, posléze na rozhodující posty, je jasné jakým směrem se bude ubírat taková společnost. ( roztahující se ekonomické nůžky, války, revoluce) Jakákoliv kvalitně vykonaná práce, která je potřeba k chodu společnosti (ať se jedná o doktora nebo popeláře) musí být zárukou života nikoliv živoření. Práce pro společnost má být motivací. Pokud je hnacím motorem blahobyt na úkor druhýh, snaha o zastínění sousedů, kolegů…, rozjíždí se závod, kde je velice záhy vše dovoleno – člověk se stává soupeřem, posléze i zbožím.
Jenže na druhou stranu tu hrozí opačný extrén : úl (včely, mravenci) – je totiž pravdou, že nespravedlivá společnost podněcuje hledání nových cest a možností, a tím vlastně posouvá společnost kupředu….
No, a teď si představte, že lidé si byli na počátku nerovní. Někdo byl silnější, někdo slabší, někdo rychlejší, někdo chytřejší, někdo byl prostě nešika. To je hledisko přírodní. Z hlediska ekonomického na tom byli všichni stejně v tom smyslu, že nikdo neměl víc, než pobral, nikdo neměl víc, než co do druhého dne snědl, nikdo neměl nic víc než trochu jídla, hard přes sebe a pár věcí osobní potřeby. Potud si tedy lidé byli rovni. S příchodem lidské společnosti byly přírodní nerovnosti vyrovnány a využity. Po stránce ekonomické si však stále byli rovni – nebylo soukromého vlastnictví, každý měl jen své věci osobní potřeby; těch měli všichni stejně (i dnes – k čemu vám jsou čtyři zubní kartáčky?). A nebyl to nikdo jiný, než člověk, kdo do mezilidských vztahů (a tedy vztahů ekonomických) zanesl nerovnost, která se s postupem vývoje lidské společnosti rozšiřovala až do té míry, že na jedné straně máme milionáře, kteří po zbytek života nemusí hnout prstem, a na straně druhé máme švadlenu v Bangladéši, která dře šestnáct hodin denně, aby si vydělala tři dolary. Má otázka je, proč, když člověk zavedl ekonomickou nerovnost, by ji člověk nemohl zrušit a zavést zpět ekonomickou rovnost? Ve svém článku zmiňujete individuálního ducha člověka. Jenže individualismu se říká také jiným slovem – sobectví. Sobectví je právě ten hybný moment, který zapříčinil pád rovné společnosti do temnot společnosti nerovné. A sluší se podotknout ještě jednu věc: to, že člověk nemusí od narození „hrát s kartami, které dostal“, je největší vynález a výdobytek společnosti, civilisace, státu. Pokud bychom to skutečně chtěli zrušit, můžeme a musíme zrušit i stát a společnost, zbořit civilisaci a vrátit se do stavu, kdy budeme žít jako zvěř, kdy budeme denně vystaveni nejen tomu, že strávíme většinu dne sháněním potravy, ale také tomu, že nám tu potravu někdo ukradne a zabije nás, pokud nás předtím ještě neznásilní. Takové karty dostaneme. Pokud s nimi chcete hrát, prosím, ale jděte si je hrát někam jinam. Já se raději budu snažit být méně sobecký a více schopný života ve společnosti.