Je právo na smrt stejně spravedlivé jako právo na život?

Já jsem v podstatě velmi nekonfliktní člověk. Na věci nahlížím z mnoha úhlů pohledu. Držím se v mnoha ohledech pragmatizmu. Na málo lidí nebo věcí mívám striktní a neměnný názor. Ale občas se stane, že se nechám strhnout a cosi mě, hodně mírně řečeno, vytočí. Asi jako aktuálně teď.

Propírané téma, které právě probíhá médii. A sice, jistý JUDr. se vyjádřil, že narození postiženého dítěte, které si v důsledku svého postižení zaslouží označení stvůra, je jaksi zbytečné a lékař by měl mít právo o zachování jeho života rozhodnout bez souhlasu rodičů. Tohle by mělo být uzákoněno. Tečka. Toliko hodně jednoduše a ve zkratce shrnuto. Jako člověk z oboru, tedy speciální pedagog, jsem si tématiku samozřejmě pročetla. A jako speciálnímu pedagogovi jsou mi známa některá stanoviska lékařů, pokud jde o narozené a zdravotně postižené děti. Jakkoli se ne příliš ráda účastním debat na internetu, právě z důvodu častých konfliktů a také se ráda ušetřím nervů nad někdy dost zvláštními názory lidí, tentokrát jsem po dlouhé době podlehla. Důvod byl ten, že celá situace na mne působila dost pokrytecky. Většina médií si nastavila obraz takový, že pan JUDr. je sám stvůra, která si zasluhuje jen to nejhorší a komentáře všech možných známých lidí vyjadřovali naprosté nepochopení z toho, co takový člověk v dnešní době je schopen vůbec publikovat a jak do teď s těmito názory mohl zaujímat vysoké posty. Nehledě na to, že jde o starý text, někdo to nazývá plagiátorstvím, někdo naprosto odsuzuje myšlenku samu. Seberme „Stvůře“ všechno a hned ať si už nikde neškrtne v oboru, ale nejlíp i kdekoli jinde. Rozuměla bych tomu, že někdo nesouhlasí s ústřední myšlenkou, která ho může značně pobouřit, ale jak známo, věci mívají dvě stránky a ne vždy je vše tak, jak se na první pohled může zdát. Dovolila jsem si pod jedním článkem vyjádřit lítost nad tím, že pan „JUDr. Stvůra“ byl tak rychle odsouzen, aniž by se někdo na věc podíval tak, aby dopředu něco posuzoval. A tady připouštím, četla jsem několik verzí výroků „Pana Stvůry“, ale neznám celý text v kontextu. Přesto mě samotný humbuk nutil znovu přemýšlet nad palčivými otázkami (nejen) dnešní doby. Zkrátka, pod jedním z takových článků, který naopak tou dobou už tak trochu obhajoval „Pana Stvůru“ jsem krom své lítosti také zmínila myšlenku, že zdaleka horší, než cokoli jiného mi připadá, že se lidé vzdávají vlastní přirozenosti, že v mnoha ohledech medicína vzdoruje přírodě – a pokládám otázku, zda je to pro člověka dobře. Oceněním mi bylo několik „lajků“, ale také velmi tvrdá kritika. Obzvláště se do mě pustila jistá paní, která mi vpálila, jak s postiženými pracuje, jak vystudovala právo, jak já nejsem seznámena s Listinou základních práv a svobod, jak patrně neznám ani Úmluvu o právech dítěte. Jak si mohu dovolit ze své pozice vůbec dát světu najevo, že jsem speciální pedagog, když souhlasím se zmíněným panem „JUDrem Stvůrou“ (nebudu víc rozepisovat fakt, že o jakémkoli souhlasu z mé strany nebyla řeč), že bych si měla nastudovat právo a pak se teprve vyjadřovat k takové problematice, že ona sama má letité zkušenosti a že…

A dost!

Marně jsem hledala v takových důrazných kritikách něco… Něco víc. Osobně nemám nic proti oprávněné kritice, ráda diskutuji (podotýkám na úrovni) s lidmi, kteří mají na věci jiný názor než já a rozumím tomu, že se mnou nemusí kdekdo souhlasit, i já občas s kde kým nesouhlasím, ale…

Ale to co mi chybělo, byla lidskost. Prosté. Chybělo mi v těch komentářích to, co se dnes lidé snad musí znovu učit z různých filozofických směrů a navštěvují kvůli tomu semináře a kurzy. Chybělo mi to, co dělá lidi lidmi. Postrádala jsem prostý soucit.

Čert vem  práva a právní normy – k čemu, když v praxi napáchají víc škody než užitku, s čímž se můžeme setkat na každém kroku. Ale kde je to, co nás lidi pojí se zbytkem živých tvorů, kteří žijí v souladu s přírodou? K čemu to, když se na základě jakéhosi pocitu nadřazenosti vzdalujeme od vlastní přirozenosti? K čemu to všechno, když už neposloucháme, čím k nám promlouvá sama příroda?

Aby bylo jasno, v žádném případě neschvaluji zabití kohokoli jen tak na základě nějakých kritérií. Uzákonit zabití v jakémkoli kontextu je sakra ošemetné – a ještě aby o tom rozhodoval jeden člověk – tedy jeden lékař? Ale! Všichni máme právo na život, ale co když máme taky právo na smrt?

Předně si ujasněme, o kom je tady řeč. Mluví se zde o postiženích, která jsou často téměř neslučitelná se životem. Mluví se tu o tom, že se narodí dítě, které by za normální okolností samo nepřežilo, ale my jej (dost možná do konce života, jakkoli má být dlouhý) napíchneme na hadičky a přístroje a budeme ho udržovat při životě. Bavme se o lidech, kteří i dnes (jak se málo ví) jsou zavřeni v klecích, protože jejich IQ jim dávno zapříčinilo totální rozpad osobnosti. Bavíme se o tvorech, kteří se narodí s takovými postiženími, že následkem různých „ozdravných“ metoda, kdy se jim násilím rovnají kosti, formuje se lebka, podstupují nekonečné operace, trpí neuvěřitelnými bolestmi. A oni takoví jsou. A teď se ptám, kde je ta humánnost, kterou se tak oháníme? Pokud se narodí někomu dítě s Downovým syndromem, v jistém slova smyslu se po překonání obrovského šoku, který narození takového dítěte často doprovází celou rodinu, může považovat i za šťastlivce, protože takový drobek může opravdu přinést obohacení a poznaní. Protože z něj může vyrůst človíček s naprosto spontánní povahou a povětšinou přátelským chováním. Ale jsou i jiní. Mám kupříkladu desetiletou klientku, která se narodila s těžkým rozštěpem horního patra, těžkou mentální retardací a se zohyzděnou tváří. O jejím postižení se vědělo od začátku, ale její rodiče, striktně věřící (a téma víry si nechám na jindy, ale bývá to silný faktor, který mě dohnal už k mnoha úvahám) si dali za úkol, že dívenku vychovají. A tak se předčasně narodila, udržována na přístrojích několik měsíců, posléze čtyři roky v rodině doma, ale pod neustálým dohledem lékařů. A pak toho už nějak bylo moc a tak je dnes umístěna v celoročním zařízení, kdy jí rodiče navštěvují jednou za měsíc. Ještě před rokem, když jsem byla na návštěvě a na obhlédnutí, jak to s dívenkou vypadá, vyjadřovala jakési potěšení nad tím, že někdo přišel a jevila zájem o mou přítomnost, jak jen to její zdravotní stav dovoloval. Za rok se její stav ale rapidně zhoršil. Dnes je to uplakaný uzlíček, na který je třeba neustále dohlížet, protože (patrně vlivem bolesti, kterou jí působí její postižení) neustále hrozí, že se zadusí, všechny předměty v dosahu dává do úst. Tělo má pokroucené. Neudělá už vůbec nic sama a bez dohledu. Byť se snažíme – a my se opravdu snažíme a já dám ruku do ohně za lidi, kteří se o ní starají – stává se pro nás naprosto nadlidský úkol jí k čemukoli motivovat. Stagnuje. Její stav se horší a to rapidně. Můžeme se jen domnívat, jak zle jí asi je.

Co teď? Lékaři bezradně krčí rameny. Učitelky ve speciální třídě, kde dívenka tráví hodně ze svého času, vynakládají velkou trpělivost a obrací se na mne s prosbou o pomoc a s nevyslovenou otázkou – Co bude dál? Jsem v úzkých. Já to nevím. Nevím, co je správná odpověď, nevím, na koho se obrátit a nevím, co bude dál.

Já jen vím, že každý má právo na svůj vlastní názor – ať lékař, právník, speciální pedagog, člověk bez nohou nebo nevidomý, nebo v tomhle případě ten nejdůležitější člověk hned po dítěti, a sice rodič. Vím, že existuje i opoziční názor, který tvrdí, že právě na takových dětech a lidech se medicína posouvá dopředu a umožňuje další objevy a pokroky v léčbě různých onemocnění.

A také vím, že pravda je relativní a že se odvíjí od subjektivního úhlu pohledu každého jedince.

A co vím zcela jistě – že celé tohle téma propírané na internetu a v televizi je samo o sobě bezohledně podávané právě vůči rodinám s postiženými dětmi, vůči postiženým lidem, vůči lidem, kteří raději, než aby měli postižené dítě, podstoupili potrat…

A já se znovu ptám, kam se podělo to, co nás činí lidskými bytostmi? Kde je pochopení, kde je soucit, kde je spravedlnost? Můžeme být v téhle otázce vůbec spravedliví? Může o životě kohokoli rozhodovat jiný člověk? Není to přece jen trochu velké sousto? Potažmo, kde se bere tolik postižení? Je otázka, zda kdybychom žili v čistém a neznečištěném prostředí a v souladu s přírodou kolem nás, zda by vůbec takových věcí, jako pokroku medicíny, bylo zapotřebí. Možná, že jakýkoli další posun ve světě medicíny nás ve skutečnosti vzdaluje od přirozenosti lidského života. Život je přirozený, stejně tak smrt. Jakkoli je těžké vyrovnat se často s jejími následky a našimi ztrátami, smrt je, byla a vždycky bude součástí našeho života a právem jí náleží přívlastek přirozená. Lidé mají právo na smrt. Možná, možná kdybychom smrt skutečně začali brát vážně a nebrali jí stále jako svého nepřítele, snad možná by pro nás utrpení v mnoha ohledech bylo mnohem snesitelnější…

Ale kdo sem já, abychom o tom rozhodovala?

Všem, kteří dočetli až sem – děkuji. Má snaha je nikoho za nic nesoudit. Úsudek a názory všech , kteří se k danému tématu vyjadřovali, pramení ze zkušeností, o kterých zpravidla nemám ani tucha a jsem si toho plně vědoma. Můžete s tímto textem souhlasit, může Vás pobouřit, můžete ho kritizovat. Jeho cílem je nabádat „k zamyšlení“. Alespoň k tomu teoretickému…