Je pravda nutnost, nebo zhouba?

V minulém článku jsem psal o tom, že pro člověka neexistuje žádná pravda, protože zkrátka nedokáže poznat, co je „pravdivé“, možná existuje něco jako absolutní pravda, ale to přes naše problémy v poznávání nedokáže s určitostí říct. I přes zřejmé důkazy z minulého článku a přes mnohá prohlášení světově známých filosofů o neexistenci pravdy resp. o nemožnosti skutečného poznání se ve společnosti obecně smýšlí tak, jako by pravda existovat měla nebo že existuje. V dnešním článku bych se chtěl zamyslet nad tím, zdali nám, lidem, pravda pomáhá, nebo ubližuje.

Lidské myšlení je založeno na konfrontaci vjemů s dříve zjištěnými fakty, a to jak po mechanické stránce, tak po stránce logické. Uvedeme si to na příkladu. Vzbudíme se ráno s bolavou hlavou a přemýšlíme, co že to je dneska za den. Z mechanického pohledu si vybavíme poslední den, na který si pamatujeme, to bude, dejme tomu, čtvrtek, takže dneska by měl být pátek. Potom nám to ale nedá, jak to že jsem ještě v posteli, i když už je světlo? To nemůže být pracovní den, protože by mi zvonil budík na mobilu, který mám na nočním stolku. To je příklad logického uvažování. Nakonec pro jistotu si člověk může celou situaci ověřit na mobilu, kde zjistí, že je skutečně sobota, a poté, co si prohlídne fotogalerii na mobilu, si začne matně vzpomínat, že asi celý pátek propil a na nic si nepamatuje.

Zde se zastavme. Tento člověk začíná nový den s pravdou, že je sobota. Kdyby začínal s pravdou, že je pátek, jeho den by vypadal úplně jinak, protože by zaspal do práce. A tuto situaci mohu vztáhnout na všechny lidi, může se jednat o školáky, o nezaměstnaného, který musí určitý den platit účty, o důchodce, který musí nakoupit na víkend… Ale nejedná se jen o zásadní věci, tento styl uvažování se uplatňuje u všeho. Potkáte starého známého, potřebujete si vzpomenout jeho jméno, jen hledáte pravdu. Nevychází vám ve škole příklad z matematiky nebo vám nesedí účty? Jen hledáte, kde je pravda. Opravdu je mé kolegyni v práci už padesát, vždyť na to nevypadá! Člověk jako takový je naučený, aby své názory konfrontoval s pravdou.

A tímto vznikají názory. Té kolegyni z práce je padesát, ale vypadá na čtyřicet, ta vypadá dobře! A už tu máme názor. Když to vezmeme kolem a kolem, tak i to, „že je pátek“ z příkladu je jen názor. Skutečnost (=pravda podle ostatních lidí) může být taková, že je pátek, ale nějací vtipálkové změnili datum na mobilu člověka z příkladu výše, včera ho opili a vložili do mu galerie pár fotek, což zapříčinilo, že si teď ten chudák z myslí, že se ještě může válet v posteli, ale ve skutečnosti už je po něm sháňka v práci.

Podle této teorie bychom si mohli znovu definovat některé termíny. Názor je způsob, jakým nazíráme na pravdu. Pravda je názor více lidí, kteří se shodnou ve svých názorech. A pokud je tato pravda vnímána celosvětově, je brána za skutečnost. To si můžeme ukázat na nějakém naprosto bizarním případu: Celý svět si myslí, že jsou lidé smrtelní, tudíž to je pro lidi skutečnost. Pravda ale může být taková, že skupinka lidí vymyslela lektvar nesmrtelnosti, takže pro ně je pravda, že je člověk i nesmrtelný. A kdekoliv na světě se může najít nějaký člověk, který si myslí = má názor, že je nesmrtelný. Jak lehce to lze zneužít?

Hodně lehce, to si můžeme ukázat na „krásném“ příkladu z historie, na černé rase. Nejdříve se našel člověk, který měl názor, že člověk s tmavou pletí má smysl pro práci a že mu jde od ruky. Z toho vzniklo, že černoši jsou pracovití, až se stalo skutečností, že černoši jen pracovali, a to otrocky. Když se tak stalo, černá rasa a odpůrci rasismu začali mít názor, že to je špatně, což přerostlo v pravdu, že jsou utlačováni, a tedy by černí měli být zrovnoprávněni, i když to ještě neodpovídalo skutečnosti, kterou prosazovala většina. Až začala většina přijímat, že jsou stejní jako bílí, stalo se to skutečností. Kde ale za celou dobu byla absolutní pravda? Na to nedokážeme odpovědět. Možná jsou všichni lidé jen otroky…

Přesto se vše řídí podle „pravdy“. Na otázku, kdo ji vytváří, známé jednoduchou odpověď: lidi, většina. Z toho vyplývá, že tito lidi a většina – nebo spíše „většina“? – mají neuvěřitelnou moc. Podívejte se na všechny „pravdy“, které byly vytvořeny. V podstatě se jedná o návody, jak žít a co dělat. I zde uvedu příklad. Každý chce být bohatý, takže vznikl standard, že nikdo nehledí na životní prostředí. „Jeho to nezajímá? Potom se nebudu starat ani já!“ „Když ne oni, tak ani já, byly by to zbytečně vyhozené peníze…“ Zde je patrný standard, kdy je většině ukradené, co se děje se životním prostředím, a proto se o něj nestará skoro nikdo.  Na druhou stranu kdyby se o ně starala většina, tak by se staral každý, protože by to byl standard.

Nicméně lidé takové návody potřebují, jinak by se totiž museli rozhodovat, což je pro většinu příliš velká zátěž. Mnohem jednodušší je, když jim je řečeno, co mají dělat. Takže se ani nezaobírají tím, jestli je něco tím, co oni skutečně chtějí. Příklad. Všichni chtějí být jiní, a proto sledují nejnovější trendy ať už v módě nebo v elektronice, až to dojde do bodu, kdy ženy nosí šaty se sedmicípými hvězdami v nejrůznějších tvarech a muži k nerozeznání stejné placky, které taktéž můžeme nazvat mobilními telefony. Přitom si všichni myslí, že se tímto odlišují od jiných. Možná se ale naopak stávají více a více stejnými.

Taková je ale doba, jsme výsledkem masové produkce, proto je třeba masová výroba, která nebere v potaz individualitu. Člověk najednou musí projít systémem, formalitami, aby se vše urychlilo. Ale to je spíše na samostatný článek, zpátky k pravdě…

Ukázali jsme si, že „pravda“ je pro člověka nezbytná, protože myslí na to, co bylo „pravdou“, co je „pravdou“ nebo co by jednou „pravdou“ mohlo být. „Pravda“ s sebou ale nese značné problémy. Když má člověk názor, najde se někdo, kdo má názor naprosto opačný. Například Rusové si mohou myslet, že jim bylo křivděno a že ve skutečnosti mají nárok na Krym. Evropa (a USA) ale na druhou stranu Rusy nechápe a myslí si, že je momentálně křivděno jí. Na této úrovni může neshoda vést k poměrně zásadní válce. Se stejným problémem se ale setkáme kdekoliv. U dětí, které se hádají, kdo bude mít nalezenou hračku. U dospělých, kteří se dohadují, kdo má lepší šaty/televizi. A mohl bych pokračovat.

Ve většině případů mít názor znamená, že dojde ke konfrontaci s názorem někoho jiného a následně k „výměně názorů“, k hádce. Jistě, hodně hádek dopadne kompromisem, ale i přesto to znamená, že když existuje „pravda“, existuje i rozpor a nebezpečí. A o tom je celá dnešní doba. Snaha mít „pravdu“ a být lepší (mít víckrát „pravdu“ než ostatní). Znamená to, že kde jsou názory a „pravdy“, tam jsou i konflikty. Otázka zní, zdali dokážeme přežívat ve společnosti, kde neexistuje udržitelný klid. Další otázka zní, jak dlouho budou ještě stačit kompromisy, než se někdo opravdu naštve nebo než mu „rupne v bedně“ a nastane konec.

Je tedy „pravda“ nutnost, nebo zhouba? „Pravda“ je zhoubou určitě. Ale obávám se, že vylučovací poměr v otázce by měl nahradit poměr slučovací.  „Pravda“ je momentálně i nutnost, protože mnoho lidí nikdo by bez ní nedokázali svět představit. Podle mě je jisté, že pokud se svět bude chtít dožít dalšího tisíciletí, bude se muset „pravdy“ vzdát a bude se muset nastolit jiný systém myšlení. Že si ho nedokážete představit? Tak v příštím článku!