Je dnešní mládež zkažená?

Je bezesporným faktem, že společnost je dynamickým fenoménem, který se vyvíjí a mění. Její vývoj je určován nejenom vnějšími popudy, jako jsou politickoekonomická situace, jedinečné historické skutečnosti (světová válka, přistání na měsíci, 11. září apod.), technologická vyspělost, globalizace či třeba multikulturalismus, ale i vnitřním koloběhem generací, které se u pomyslného kormidla společnosti střídají a udávají tak její směr. Zatímco staré generace kormidlo postupně opouštějí, předávají ho generacím mladším a postupně umírají, rodí se generace nové, které se ke kormidlu teprve blíží. Koloběh života, chcete-li.

Generace, souhrnné označení pro většinovou skupinu obyvatel přibližně stejného věku, která má vlivem doby, ve které vyrůstala, podobné ideály, názory, způsob uvažovaní, subkulturu i životní styl, je základním atributem společnosti, neb se vždycky dostane alespoň na nějaký čas ke kormidlu a tak nejenom udává chod společnosti, ale podílí se i na výchově generace nové. Díky všem těmhle aspektům je každá generace svým způsobem originální, často vzdorovitě neguje generaci předešlé a především hegelovskou dialektikou posouvá společnost vpřed.

A jak je na tom vlastně dnešní generace? Je opravdu tak zkažená, jak slýcháváme? Nedokáže se osamostatnit, je rozmazlená a zhýčkaná? Je nejmladší generace odsouzena žít v zvrácené době plné technologií a genderové vyváženosti?

Pokud Vás zajímá aktuální generace a odpovědi na otázky, které jsem vyslovil v úvodu a zároveň si nechcete z jakýchkoli důvodů pročítat o vývoji společnosti a předešlých generacích, přeskočte rovnou ke kapitole „Jaká tedy je dnešní generace?“.

Vývoj společnosti

Společnost se někam posouvá. Vyvíjí se. A většinou jsou to právě generace, které ji táhnou. V minulosti tomu nebylo jinak. Generační teorií se zabývali autoři William Strauss a Neil Howe, kteří ve své knize Generations, The History of America’s Future, 1584 to 2069 sepsali kromě popisu všech západních generací od 16. století po přítomnost i výměnu generací, kterou jsem výše symbolicky přirovnal k střídání kormidla společnosti. Tenhle proces se dle nich skládá ze čtyř fází. 1. Fáze se týká nejmladší generace (0-21 let) jejíž centrální rolí je závislost. 2 Fáze dospělé generace (22-43) oplývá centrální rolí aktivitou, začíná se tedy již pomalu chytat kormidla. 3. Fáze středního věku (44-65) má za centrální roli vedení – udává směr a 4. Fáze se týká generace nejstarší (66-87), jejíž centrální rolí je kontrola.

Když jsem zmínil, že generace nová často neguje generaci předešlou, měl jsem na mysli především jednotící charakteristický rys generace, který bývá v rozporu s rysem předchozího pokolení. Ten Strauss a Howe, ve své novější knize The Fourth Turning, nazvali archetypem, jejž rozdělili na 4 základní typy, kterými se dá definovat každá generace. Jsou to archetypy „Prophet“, „Nomad“, „Hero“, „Artist“. Tyhle generace se pravidelně střídají a dá se říci, že jeden generační rys plodí generační rys další. Každý tento archetyp je odlišný, a pokud umíte alespoň trochu anglicky, můžete si na této stránce přečíst, jak se která generace projevuje v dětství, v mladé dospělosti i stáří a jaké jsou její důležité klady a zápory. Případně také, jaký archetyp vládne Vaší generaci.

Archetyp generace však není jediným determinantem jejich vlastností. V téže knize také rozepsali 4 cykly opakující se každých 22 let. Jsou to cykly „High“, „Awakening“, „Unraveling“, „Crisis“. Pro generaci je důležité, v jakém cyklu zrovna vyrůstá. Každý cyklus se taktéž odlišuje od cyklu předešlého a většinou se jedná o míru soudržnosti, institucionalizace, kolektivismu a individualismu. (Stejně jako při předchozím odkazu i tady si můžete přečíst charakteristiky těchto cyklů – více info zde.)

Dřívější generace

Ještě před tím, než využijeme nově nabyté vědomosti k popisu a pochopení nejnovějších generací, zabrouzdáme do historie a podíváme se na několik málo generací, které se nás ještě stále nějak týkají. Je nezbytné si uvědomit, že následující dělení generací neplatí pro celý svět – týká se jen toho západního, a proto tento popis v mnohém nesedí na naši českou společnost. V podstatě až vlivem globalizace rozšířené po pádu železné opony se generace zesynchronizovaly. Těmi generacemi tedy jsou:

Ztracená generace, je generace, která se narodila v rozmezí 1883-1900, zažila 1. Světovou válkou i prohibici. Obě tyto skutečnosti ji nesmírným způsobem ovlivnily. Pojem proslavil Erns Hemingway ve své novele Fiesta (i slunce vychází). Dle výše zmíněné teorie lze považovat za nejslavnější členy těchto ročníků Harryho Trumana a Dorothu Parker. Byla to generace typu Nomad a vyrůstala v cyklu Awaking.

G. I. generace. Taktéž známá pod pojmem „The Greatest generation“ označuje ročníky 1901-1924. Do této generace patří veteráni bojující v druhé světové válce. Kromě neuvěřitelných ztrát způsobené druhou světovou válkou musela tato generace vyrůstat v době Velké hospodářské krize. Slavní reprezentanti byli John Kennedy a Katharine Hepburn. Generací vládl archetyp Hero a vyrůstala v cyklu Unraveling.

Tichá generace označuje ročníky mezi lety 1925-1942 a jsou to lidé, kteří se narodili mezi válkami a zažili válku Korejskou i Vietnamskou. Jsou to lidé loajální a konzervativní, co většinou mají jednu manželku i jednu práci po celý život. Přezdívá se jim také Lucky Few generace, neboť se narodili do relativně šťastné a stabilní doby. A od toho se také odvíjel jejich životný styl. Nebylo potřeba rebelství, nýbrž jistot, materiálního bohatství a kariéry. Je to první z výše zmíněných generací, kterou již není vzácnost potkat. Mezi slavné členy lze zařadit Martina Luthera Kinga a Sandru Day O’Connor. Generace je typu Artist a vyrůstala v cyklu Crisis.

Generace Baby boomers (1943-1960) označuje ročníky narozené v době největšího rozkvětu USA a je to generace, která je často spojována se vznikem subkultury Hippies. Je to generace, která se nás všech už nějak dotýká. Zde můžeme spatřovat onu negaci zmíněnou výše. Generace narozená v blahobytu generace předchozí se ho zřekla, odmítla materialismus a jistoty. Rozhodla se pátrat po syrovém kolektivismu, spiritualismu a smyslu života. Ačkoliv se později zmírnili a svou revoltu nechali daleko za sebou, nebýt ní, sexuální i feministická revoluce by přišla možná  o dost později. Mezi slavné představitele této generace patří George W. Bush a Hillary Clinton. Archetyp této generace je Prophet a vyrůstala v cyklu High.

Generace X (1961-1981). Neboli Baby busters či postboomers. Tato generace vyrůstala velmi často v rozpadlých rodinách. Stala se tahounem popkultury a je proto také často označována jako MTV generace. Televize, to je jednotící charakter celé generace. U televize si člověk odpočine a nabere sílu do dalšího pracovního dne. Poznáváte zde někoho ze svého okolí? Slavní členové této generace jsou Barack Obama a Sarah Palin. Je to generace typu Nomad a vyrůstala v cyklu Awaking.

Generace Y, neboli také generace Milénia (1982-2004, dle jiných končí tato generace už v 1995) je generace, která pomohla přeměnit popkulturu v cyberpunk. Zažili a přímo se podíleli na největším rozmachu virtuality a internetu. Bývají to děti Baby Boomers a na rozdíl od předchozí generace X se generace Y snaží využít všechny možnosti, které jim svět nabízí – nikoliv však za cenu osobního života. Kariéra pro ně tedy není tolik důležitá a rodina přichází v úvaze až okolo třicátého roku. Je to zároveň první generace, která se dá vlivem globalizace aplikovat i na naše území. Více informací o ní v následující kapitole. Mezi slavné představitele patří Mark Zuckenberg a Anne Hathaway. Je to generace archetypu Hero a vyrůstala v cyklu Unraveling.

Generace Z, neboli Homeland generace (1995/2005 – dodnes) je generace, která se teprve rodí a vyrůstá. Je to první generace, která se narodila do doby, ve které je všudydostupný internet a virtuální realita samozřejmostí – proto je také tato generace globálně propojená díky sociálním sítím a jiným komunikačním prostředkům. Tato generace vyrůstá v době Světové finanční krize, po éře studené války a pádu komunismu. Jejich rodiče – Generace X – jsou často rozvedení a mívají jednoho nebo žádného sourozence. Slavné členy této generace si Strauss a Howe ještě netroufli jmenovat. Archetypálně to je generace Artist. A vyrůstá v cyklu Crisis.

Jaká tedy je dnešní generace?

Popsali jsme si dnešní i dřívější generace díky určitého rámce všeobecně přijímaných faktů, obyčejné intuice i mírně kontroverzní Strauss-Howeové teorie. Ať už v jejich teorii věříme či ne, zůstává faktem, že každá generace byla originální a měla vlastní ideály. A můžeme i pozorovat, že určité rysy se cyklicky opakovaly. Z toho důvodu si často nerozuměly – a proto také slýcháváme, jak je nějaká generace zkažená. (Jen tak pro zajímavost, zkuste se zeptat svých rodičů či prarodičů na to, jestli je jejich rodiče také v mládí nazývali zkaženou generací. Budete překvapeni, jak moc je v nás tato fáze zakořeněna.) Zjistili jsme také, že každá generace je ovlivněna okolnostmi, ve kterých se vyskytuje. Jaká tedy ale dnešní generace ve skutečnosti je?

Otázku je potřeba rozdělit na dvě části. Pod pojmem dnešní generace se totiž často myslí jak generace dnešních třicátníků, tak generace dětí nejmladších.

Rozeberme prvně ty starší – Generaci Y. Co o ní slýcháváme? Nezodpovědní, využívající mamahotely, nechtějí rodiny, nebudují kariéru, nemají odpovědnost a ideály, nemají žádné hodnoty a jen tak proplouvají životem. Jakožto člověk, který je dle výše zmíněných tabulek někde mezi oběma mladšími generacemi, pozoruji spousty výše zmíněných aspektů na svých vrstevnících. Přesto si nemyslím, že by dnešní generace byla nezodpovědná a neměla ideály. Ačkoliv to staršímu pokolení tak připadat může, já se naopak domnívám, že Generace Y má své hodnoty a ideály. Ty jsou však úplně odlišné ode všech, se kterými jsme se doteď setkávali. Nejde jim o budování kariéry, sociální jistoty, rodinu, stálou práci, stabilní prostředí, ale ani o televizi, politické propagandy či revoluci. Je to generace, kterou nejlépe charakterizuje anglické slovíčko free. Tato generace si dokázala vybudovat vlastní ideály – užívání si života. Žít život, nikoliv ho jen přežívat. Vychutnávat se všechny radosti, které jim svět nabízí. Využívat všechny možnosti, které jim vyspělá společnost poskytuje a neomezovat se kvůli rodině, práci, místa bydliště, politické situace či snad financím. Navzdory tomu, že jim ekonomická situace často nehraje do karet – finanční krize, ve které prožívají své mládí, je omezuje, kde jen to jde, což je jeden z důvodů, proč se mladí nehrnou do manželství či do vlastního bydlení – se tím netrápí. Ve společenské etapě „Crisis“ to snad ani jinak nejde. Žijí svůj život a žijí ho vědomě. Respektive se o to snaží, neboť se stále hledají. Na hledání sebe sama si také dali mnohem více času, než předešlé generace. Lze jim to však zazlívat? Lze je kritizovat na základě toho, že nemají děti ve dvaceti, a že nemusí splácet hypotéku ještě před tím, než stačili dostudovat?

Pořád se Vám zdá, že tato generace nemá hodnoty a ideály? A co když jim jen prostě nerozumíte?

A co generace Z? Ano, mám na mysli ty nejmladší. Ty děti věčně civící do monitoru, které si nechtějí hrát venku, zato už teď umí pracovat s počítačem lépe, než Vy budete kdy schopni. Ty děti, které byly nedobrovolně vrženy do mašinérie technologického pokroku, přehršle informací a virtuální reality stejně přirozené, jako je realita „opravdová“.  Mám na mysli právě ty děti, na které generace starší nemají čas a nevěnují se jim. Ty chceme nazývat zkaženými jen proto, že za sebou nesmýkají dřevěného koníka, netočí si káčou a nelezou po stromech?

Zkusme raději pochopit jejich situaci. Žijí ve světě, který nikdo z dospělých není schopen pochopit, neboť je v něm obrovské kvantum relevantních a především irelevantních informací. Tyhle děti se musí sami naučit rozeznávat důležité informace, protože tohle je nikdo nenaučí, neboť kritické myšlení ovládá málokdo. Tyhle děti jsou také od malička konfrontovány s virtuální realitou, kterou přestávají vnímat jako alternativu – je to prostě a jednoduše stejně opravdová realita, jako ta, ve které každé ráno vstáváme do práce. Myslím si, že nejmladší žijící generace to má nejtěžší ze všech předchozích – a co víc, nikdo jí to neulehčí. Bude se muset sama naučit zvládat věci, které my ještě nechápeme, stejně jako se (ne)naučila generace X ovládat svou touhu po televizi. A naší společenskou povinností je jim to ulehčit, nikoliv je nekonstruktivně kritizovat a lámat nad nimi hůl ještě před tím, než tahle generace dostala šanci promluvit.

Lze vůbec generaci nějak hodnotit?

U starší generace Y již lze vyvozovat závěry – je to generace, které jde o svobodu v největší možné míře. Její potenciál se již začíná pomalu projevovat a její usmíření – rozuměj zmírnění radikálnosti – nás teprve čeká (stejně jako zmírnění generace hippies). Už teď si ale troufnu tvrdit, že je to pozitivní etapa ve vývoji společnosti, neb většina takovýchto negujících archetypů nakonec našla svou myšlenku v Hegelově dialektice, která tvrdí, že po tezi přichází antiteze a z nich nakonec vznikne syntéza – čili dokonalejší verze původní teze. (Syntéza se pak mění opět v tezi a koloběh se opakuje.) A generace workoholiků a zničených rodin opravdu potřebuje opačný pohled od mladistvého elánu.

U generace Z se však závěrů bojím. Jak hodnotit generaci, které teprve přestává téct mléko po bradě? Vždyť ještě nic neudělala, nic nepokazila ani nic nedokázala. Na verdikty je ještě čas. Jsem si jist, že žádná generace není zkažená, a ta nejmladší obzvlášť. Zkaženost mládeže je jen mýtus, kterým se starší pokolení vyrovnávají se svým věkem a svou neschopností adaptace. Jakkoliv to zní příšerně (a věřte mi, já sám ve dvaceti-jedna letech začínám poznávat, jaké to je, když prostě nestíháte svému o devatenáct let mladšímu sourozenci, který si dokáže zapnout počítač ve věku, kdy já jsem nechápal, že něco takového vůbec existuje), je to aspekt vývoje naší společnosti, který je třeba si připustit – nechceme-li zahořknout v nekonstruktivní kritice, která se omílá již nějaké to století.

Ne, dnešní generace tedy není zkažená. Jen to má podstatně těžší než kterékoliv jiné pokolení a my jí v tom upřímně moc nepomáháme.