Jako smítko unášené větrem

Člověk může toužit po klidném rodinném životě, řídit si s láskou budovanou firmu, žít cestováním či psaním nebo žít i pro něco většího mající hlubší význam a smysl. Zajímat se o odkaz předků. O jejich myšlenky. O ideály, za něž bojovali a pokoušet se na ně navázat. Zajímat se o aktuální dění ve své zemi a pokoušet se na něm mít spoluúčast a ovlivnit je. Dělat něco pro svou vlast. Bojovat za lepší společnost. Hlavní je však žít pro něco, co nás naplňuje. A opravdu není nic krásnějšího, než ten pocit, že jste součástí něčeho většího.

Stejně tak jako může žít člověk pro něco, může však žít i pro nic. Není snad nic horšího, a obávám se, že je to problémem většiny mladých lidí dnes. Takový člověk je pak prázdný a nemá se čeho chytit. Neví od čeho k čemu směřuje. A jeho život se pak stává jen hledáním zábavy. Hledáním způsobu, jak zabít čas. Jak zabít čas pitím a sledováním stupidních filmů a seriálů. Bezduchým vysedáváním u monitorů, kde mnohdy pouze projíždí hlavní stránku facebooku, aniž by řádně vnímal, co právě vlastně svým pohledem prosvištěl. Takový člověk pak nežije skutečný život. Nežije vůbec. Pouze přežívá. Ráno vstane a nemyslí na nic jiného, než jak zabít čas, než půjde opět spát. Ráno vstane a čeká až půjde opět spát a den ode dne pak vlastně pouze čeká, až sám umře a bude mít tu bídu za sebou.

Je-li však člověkem aspoň trošičku myslivějším, nedokáže tak žít věčně. Jednou musí přijít ten den, kdy si začne říkat „Jak to žiješ člověče? Pro co žiješ? Od čeho k čemu? Co víš? A co jsi dokázal? A co vše bys mohl dokázat?“ Takový člověk si pak musí najít cíl své pouti. Začne se zajímat a vzdělávat. Začne na sobě pracovat. Psát. A číst. Hlavně číst. A s každou přečtenou knihou mu bude docházet, jak málo toho ještě ví. Co vše musí ještě přečíst. Začne navštevovat muzea. Sledovat dokumenty a časem se mu jeho touha po vědění a zdokonalování sebe sama může stát vším. Začne nakupovat hromady knih a trávit veškerý čas jejich čtením a vypisováním důležitých myšlenek. Začne se podílet na nejrůznějších veřejných aktivitách. A může začít i pracovat na něčem, co ho přežije. Co zde po něm zanechá nějakou tu hmotnou upomínku. Přestane zabíjet čas bezduchou a bezvíznamnou zábavou. Jakmile bude mít své cíle a odhodlaně jich bude následovat, stane se jeho život opět smysluplným a vše ostatní mu bude připadat jako zbytečná ztráta času.

I takový člověk však může ze své cesty opět sejít. A ač to může být až k nevíře, tak prvním kamenem, který jej z této cesty svede, může být právě kniha. Kniha, která mu ukáže, jak je pravda relativní. Jak se vše mění s každým novým pánem. Že co platí dnes, nemusí platit zítra. Stačí, že se moci chopí někdo nový a to čemu jste věřili ještě včera, se stane náhle lží, neboť není větší děvky, než pravdy lidské. Pravdy lidské, která je pouze názorem, o jehož pravosti rozhoduje vůle většiny nebo mocní tohoto světa. Posedlý pak touto myšlenkou začne jevit nezájem o aktuální dění a veškeré problémy lidstva mu přijdou jako jakási hra, která může být okolnímu světu ukradená. Neboť nic, co si člověk myslí, tento svět nemusí vůbec zajímat, ba ani ovlivnit a bez člověka samotného by tomuto světu bylo mnohem lépe.

Jakmile však ztratí zájem o současnost a zbude mu více času na zaobírání se minulostí. Začne poznávat, že nic není tak růžové, jak si do nedávna myslel a že i na události a osobnosti, na které jsme byli jako národ hrdí, se dá naházet s odstupem času špíny víc než dost.

To potom člověku zbloudí myšlenky ještě dál a začne se zamýšlet nad minulostí pradávnou. Tu mu začne docházet, jak dlouho zde vlastně člověk je. A jak málo z jeho historie toho známe. Jak málo toho známe z vlastní historie. Žijeme zde tisíce let. Celou věčnost. A jen zlomek této doby je nám znám. Jen zlomek a je to především ona doba, po kterou jsme křesťany. A bude-li se člověk zamýšlet dále, dojde mu, že ani to křesťanství není typicky evropským náboženstvím a s naší prakulturou nemá mnoho společného. Vždyť děj Bible se odehrává kdesi v daleké poušti a o běhu přírody v našich končinách se zde narozdíl od pohanských náboženství nedozvíme vůbec nic. A zatímco zde se ctili celé panteony bohů, sám Hospodin už jen na základě přikázání “ V jednoho Boha věřiti budeš“ se stává stejným autokratem, jako tamní národy.

Jenomže pokud člověk začne přemýšlet takto, začne se uzavírat do sebe. Pokud si vymaže to směšné pouhé tisíciletí křesťanské historie, sám se odstřihne od té nitě, která jej váže k jakémusi odkazu předků. Nebude se mít čeho chytnout. Nebude mít pro co žít. Zač bojovat. Proč taky, když pravda je relativní a co je skutečností dneska nemusí ji být zítra. Ztratí svůj cíl, neboť i kdyby se snažil sebevíc, jeho dílo zde nebude dostatečně dlouho. Vždyť zde žijeme desítky tisíc let. A co víme o těch, kteří zde žili před dvěma tisíci let? Nic! Tak proč by lidé za další dva tisíce let vůbec vzpomínali na naši dobu? Ta už bude dávno pryč, je neovlivní a tudíž bude pro ně i nezajímavá. To se pak teprve člověk začne ptát, zda to má vůbec nějaký smysl se o něco pokoušet, když vše může být brzy opět zneváženo nebo zapomenuto. Náš život i člověk sám jsou naprosto bezvýznamnými.

Takový člověk se pak stává opět prázdným. Nevidí smysl toho všeho. A veškeré lidské pošťuchování a problémy lidského světa mu přijdou jako malichernosti, které tento svět nikterak neovlivní. Je odstřižen z oné nitě předků, která jej vázala k něčemu a dávala mu cíl jeho cesty. Je jako smítko unášené větrem. Smítko, které volně přelétá z místa na místo, neboť mu chybí cíl. Místo aby takový člověk pracoval dále a šel si svou cestou, zamýšlí se, zda to má vůbec význam a smysl. Uvědomuje si, jak neuvěřitelně čas letí a že jeden den v jeho životě je vlastně ničím v porovnání s tím, co za poslední roky zažil, začne opět zabíjet čas nesmyslným způsobem. A je mu to jedno, neboť mu připadá nesmyslná i samotná existence člověka.

Může to pak trvat dlouho, než se opět vrátí, na svou cestu. Než mu opět dojde, pro co žil. Celé měsíce. Avšak srovnat se s tím musí. A na svou cestu by se vrátit měl. Neboť nelze žít pro nic a být prázdný. To jest cesta k vlastnímu konci. „Nemá-li život lidí myslících být řetězem jednotlivých epizod – a takového života člověk jen poněkud myslivější a opravdovější prostě nesnese – musí být všecka práce myšlenková i praktická založena na jistém a pevném základě filozofickém. Buď si základ ten jakýkoli, ale každý, kdo skutečně myslí, jej má, mít jej musí.“ – napsal již profesor T.G. Masaryk již v České otázce, a mi nezbývá než mu za tuto myšlenku poděkovat.

Takže jak dál? Jak se s tím vším srovnat? S věčností, naší kulturou, s pravdou. Čemu vlastně věřit? A má naše konání smysl?

Ano, naše konání má smysl. Ačkoli je křesťanství náboženstvím z daleké pouště, z nějakého důvodu jsme se k němu přihlásili. Hlásá lásku k bližnímu a z toho se odvíjí naše současné hodnoty. Neznáme desítky tisíc let dávnou minulost, ale naši předci jednou považovali přejít na Křesťanství za správné. Díky tomu známe víc jak tisíciletí naší historie a hned se máme čeho chytit. Jsou zde myslitelé, jako Karel IV., Hus, Komenský, Palacký, Borovský nebo Masaryk či Beneš. Zajímali se o ty předchozí a z jejich myšlenek v mnohém vycházeli. Hlásili se k nim naši předci. Ve jméně některých z nich bojovali. A byly to boje, na které jsme byli po staletí hrdí. Hrdinové, na než vzpomínka nám pomohla dojít obrození a národní hrdosti. A my jako národ by jsme se neměli tolik fackovat a zpochybňovat vše, co jsme kdy vykonali. Naopak bychom se měli opět začít zajímat o myšlenky našich předků. Prosazovat je a žít podle nich. Připomínat si zašlou slávu českého království. Připomínat si veliká vítězství i odvahu našich předků. Pozvednout onu národní hrdost, onu ideu. A myšlenky našich předků. Určit si cíl a za tím jit. Navázat tam, kde jsme v roce 1938 skončili. Vytyčit si společné cíle a ty následovat. Nehledat co nás rozděluje. Ba naopak. Hledat to, co nás spojuje. Nepřemýšlet omezeně a nemyslet jen na sebe. Nemyslet jen na to, abychom se měli zrovna my a dnes dobře. Myslet na budoucnost. Na budoucnost naši překrásné vlasti a nadále ji zkrášlovat. A třebas i každý sám za sebe. Vytyčit si dlouhodobý cíl a za tím neochvějně kráčet. Přivázání k odkazu našich předků nepřelétat jako smítko unášené větrem, ale následovat to, zač oni bojovali a co budovali.