Jak to dopadne s knihami?

Co myslíte, převálcují elektronické čtečky ta krásná papírová stvoření? Vystřídá nějaká placatá krabička s nehmotnou knihovnou někde uvnitř sebe knihu, kterou můžete vzít do ruky, otevřít a užít si povrch potištěného papíru pod prsty? Já se totiž velmi obávám, že mnou milovaná kniha přestane mít v moderním světě svoje místo. A to by byla velká škoda. Jelikož v knihovnách, antikvariátech či knihkupectvích bych prožila s klidem celý svůj život, tak bych ztrátu těchto pokladů nesla velice špatně. Jenomže pomalu, ale jistě, k tomu vše směřuje.

Zkuste se zamyslet nad tím, kolik lidí potkáte v knihkupectví, pokud se tam ovšem sami alespoň jednou za čas podíváte. Sama za sebe můžu tvrdit, že jsem se za normálních okolností v knihkupectví nikdy neprodírala zástupem lidí. Většinou jsem tam byla tak s dalšími třemi, čtyřmi lidmi, kteří si se stejnou jiskrou v oku prohlíželi tu oázu, tu horu knih. Jenomže nikdo z nich nebyl mladší, nebo alespoň ve stejných letech, jako já. Trochu více národa lze v knihkupectví potkat, pokud tam nějaký nově objevený kuchtík podepisuje své veledílo, které za něj sepsal někdo jiný a on je spíše jen tváří na deskách. Anebo pokud mají slevy, alespoň sedmdesátiprocentní, že ano. To se pak lidé s vidinou levně zakoupeného dárku nahrnou do regálů, vybírají to nejlevnější s nejvíce kýčovitě barevnou obálkou a hrdě si to nesou k pokladně a myslí si, že třeba vnoučeti udělají velikou radost právě touto knihou.

Nebo se zkuste zamyslet nad tím, kolik lidí bývá v knihovnách. Živo je tam především odpoledne, když většině dětí skončí škola. A proč? Protože děti, čekající na autobus či rodiče, si zkrátí dlouhou chvíli volným přístupem k počítači s internetem a hrají různé online hry. Knihy v tomto případě tvoří jen kulisu. Již několikrát jsem si byla v patře dětské knihovny půjčovat nějaké pohádkové knihy s ilustracemi, abych se seznámila s tvorbou onoho ilustrátora takto, dá se říci, naživo, ale nikdy jsem nepotkala děti, které by si vybíraly knížky a prosily maminky, aby jim vypůjčily ještě tuto, a taky támhle tu. A co dalšího vypovídá o tom, že si kliku od majestátných dveří knihovny lidé nepředávají z ruky do ruky? Například to, že za 4 roky se mi nestalo, že by nějakou knihu, kterou jsem si chtěla půjčit, měl již někdo vypůjčenou.

No a antikvariáty? Byli jste někdy v antikvariátu s dalším člověkem? Když ovšem nepočítáme nějakou živou duši za pokladnou. Pokud zavzpomínám, stalo se mi to tak jednou, možná dvakrát. Který blázen by si totiž kupoval knihy, které už vzhledově za nic nestojí, viďte. Já třeba neodolám. Pokaždé, když vkročím do nějakého malého antikvariátu, jehož interiér je pokryt knihami od podlahy až po strom, odnáším si s úsměvem na rtech domů minimálně jeden skvostný úlovek. Vždyť ta kniha má historii, má svůj vlastní život. Krásné je, pokud se vám podaří získat knihu, kde je zapomenutý vložený nějaký vzkaz, nebo lístek s nákupem, který sloužil jako záložka či u milostné básně najdete vloženou sedmikrásku. A co teprve, když si můžete přečíst věnování na prvním volném listu, psané úhledným písmem tou typickou barvou inkoustu… A potom ten pocit, když obracíte stránky, které se vám téměř drolí pod prsty, protože už je tolikrát někdo bral stejně jako vy. Ten pocit je, podle mě, k nezaplacení.

Máte vy doma vůbec knihovnu? Nemyslím tu poličku, kde jsou naskládané knihy, které jste dostali k narozeninám, nebo na Vánoce, a které jste nikdy neotevřeli. Mám na mysli tu knihovnu, v níž se police prohýbají tíhou a vážností osudů hlavních hrdinů, nebo se magicky vznáší v časoprostoru nějakého nového světa. A vy ty hrdiny znáte, znáte jejich trápení i radosti. Máte takovou polici či knihovnu? Já ano. A někdy se bojím, že mi za chvíli spadne na hlavu.

Nedávno jsem se dost podivovala faktu, že děti, které znám, nemají svoje knihy. Byť jen encyklopedie, nebo nějaké komiksy. Knihy nevedou, nechtějí je, nebaví je, nezajímají je. Vše jde totiž dohledat na internetu, tak na co to hledat v knihách. A ani rodiče neapelují na děti, aby četly. Nyní se ani moc často nemluví o tom, že rodiče dětem čtou před spaním. Radši se pustí nějaká pohádka, je to rychlejší, dítě u toho může být samo a rodič si odpočine. To vidím všude kolem sebe. Ano, existují výjimky, ale kolik jich je? Málo.

Jak by to tedy s knihami mohlo dopadnout, když mladší generace jeví naprostý nezájem o tyto papírové kamarády do pohody i nepohody? Vidím to i na svém mladším sourozenci. Je u vytržení z toho, že neví, co bude dělat bez internetu. Když mu nabídnu nějaké knížky, s kyselým výrazem v obličeji mě osočí, jestli jsem se zbláznila. To má jako dobrovolně číst? Však není nějaký blázen, aby četl, to dělají jen divní lidi. Ihned mi uvedl příklad, že prý mají ve třídě slečnu, která si neustále kupuje knížky a čte každou přestávku a s nikým se nebaví. Pro mě je to světélko naděje, ale pro spolužáky je to „ta divná holka“.

Kdy a kde se vůbec stalo to, že mají děti k četbě odpor? Nemůže za to škola se svojí povinnou četbou? Ta možná zasela nějaké to prvotní semínko nenávisti. Také bych mohla shazovat vinu na rodiče, na počítače obecně. Jenomže to se nevyplatí. Nebo spíše, nemá to smysl. Alespoň né v mé hlavě.

Abych nebyla stále jen negativní, přidám i něco z trochu jiné strany mince. Slyšeli jste někdy o akci „Den nepřečtených knih“? Mě tento nápad nadchl. Někdo tímto dal totiž naději knihám, jež by zůstaly zapomenuty. Je to naprosto jednoduché. Stačí, abyste v ten den vzali nějakou zapomenutou či na vždy odloženou knihu, otevřeli ji třeba cestou do práce či do školy a četli. Dali jí šanci, kterou si určitě zaslouží. Pak už záleží na to, jestli se mezi vámi a knihou vytvoří nějaké pomyslné pouto a to vás donutí ji dočíst až do úplného konce, nebo vás kniha nijak neosloví a vy ji opětovně vrátíte na její místo. Ale zkusili jste to spolu a to se cení. Třeba by mohlo víc takovýchto akcí prohloubit kladný vztah knih a lidí.

Inu, kdo ví, jak to s nimi nakonec dopadne. Snad vy? Anebo vy?