Jak rychle se člověk dostane z vrcholu na dno?
Říkejme mu Tom. Jméno kluka v místě jeho bydliště, kdysi oblíbené. Do jeho dvaceti let žil normálním životem. Byl to chytrý, vychovaný a hezký kluk. To se ale mělo brzy změnit. Z kluka, který měl všechno, měl zdraví, rodinu, přátelé, vzdělání, se stala troska, pouhá tělesná schránka. Můžou za to drogy? Alkohol? Vliv špatného kolektivu? Nebo něco jiného? Kdo ví…
Škola mě moc bavila
„Takového syna, jakým byl Tom by si přál každý.“ Říká jeho maminka. Tom byl totiž moc hodný kluk, všichni ho měli rádi, byl slušný, hodný, chytrý, učitelé ho milovali, samé jedničky na vysvědčení byly samozřejmostí až do třeťáku na střední. Maturitu na obchodní škole, na kterou chodil, zvládl levou zadní s vyznamenáním. Hned po maturitě si našel práci. Mezitím mu přišel domů dopis o přijetí ke studiu na vysokou školu architektury. „Škola mě moc bavila, ať už střední nebo ta chvilka, kterou jsem strávil na vysoké škole.“ vzpomíná Tom.
S Míšou něco je
Psal se rok 2007. Listopad. Pro Toma 2. ročník na vysoké škole. To už on ale asi nevnímal. Listopad roku 2007 byl pro něj začátek konce. Tehdy totiž poprvé vyzkoušel drogy, chvíli na to se stal závislým. „Všimla jsem si, že s Tomem něco je. Chodil pozdě domů, do školy už nejezdil skoro vůbec a přišel o práci.“ Vzpomíná posmutnělá Tomova maminka.
„Na tu dobu už si moc nevzpomínám, asi jsem tu dobu vytěsnil. Jediné co si pamatuji, že jsem se ze začátku cítil jako v ráji“, říká Tom. Netrvalo to ale dlouho a ráj se změnil v peklo, Tom začal prožívat klasické příznaky feťáka. Že je narkoman, si poprvé uvědomil, když ukradl svému otci 25 tisíc z účtu, aby měl na fet. „Na něco takového se jako rodič nemůžete připravit, nikdo vám neřekne co dělat. Byli jsme bezmocní, nevěděli jsme, jak mu pomoct.“ Popisuje Tomův tatínek.
Detox
Nakonec Toma rodina a jeho přátelé přemluvili, aby šel na léčení. Tak začal Tomův detox. „Bylo to strašný, pamatuju si na strašné křeče a pocení, vím, že jsem nebyl vůbec schopný zaostřit, takže jsem v podstatě nic neviděl, a pak ta strašná touha, touha šlehnout si, pár dní jsem věděl, že jsem schopný udělat cokoliv pro to, abych si mohl koupit fet.“ Nervózně popisuje Tom. Na detoxu byl 14 dní a poté celých šest měsíců na odvykačce. Dnes je to 7 let a Tom je, jak se říká, čistý, tedy aspoň co se týče drog.
„Podetoxová“ doba
Celá rodina si v tuto, jak oni tomu říkají, „podetoxovou“ dobu oddychla. Na školu už se Tom nevrátil, ale našel si novou práci ve stavařské firmě za slušné peníze. Doma si mysleli, že je nejhorší za nimi. Naneštěstí brzy zjistili, jak moc se mýlili. Toma v té době popisují jako člověka bez zájmu: „Myslím, že jsem ztratil smysl života a už jsem ho nenašel, až v tom chlastu.“ Netrvalo dlouho a oslabený organismus Toma si navykl na další drogu, drogu opomíjenou a podceňovanou, drogu jménem alkohol.
V místní hospodě každý den chodil na 7-8 piv a k tomu 7-8 rumů, před odchodem si nechal načepovat 2l bílého vína. Než šel spát, vypil litr a ráno, když se vzbudil, vypil litr druhý. Jak už to u stavařů bývá, k práci mají po ruce vždy nějakého toho lahváče. Tom jich nosil v batohu 8 a samozřejmě nevynechal stavařské „obědy“ v hospodě u piva, kde vypil 3. Když to spočítám, denně tedy vypil 17-18 piv, 7-8 rumů a 2l vína. To už s tělem udělá své. Nebylo tedy překvapením, že o dva roky později se dostavili velké zdravotní potíže.
Prázdná schránka
Tom byl hospitalizován, prodělal těžkou operaci a museli mu vyjmout jednu ledvinu. Jeho játra byla v dezolátním stavu a svou funkci téměř přestala plnit. „Mysleli jsme, že umře. Já za ním nebyl v nemocnici ani jednou, bál jsem se na něj podívat. Máma mě pořád přemlouvala a s pláčem mě prosila, ať se jdu s Tomem rozloučit, já se ale bál, nechtěl jsem se s ním loučit.“ Vypráví Tomův mladší bratr, Lukáš. Po několika měsících léčby a abstinování se Tom cítil fit, tak se musel, i přes to, že věděl, že i jedna sklenka alkoholu pro něj může být sklenkou poslední, „odměnit“ alkoholem. „Vím, co dělám, vím, že jsem v podstatě sebevrah, ale nemůžu si pomoct.“ Přiznává Tom.
Za poslední 3 roky vystřídal Tom asi 6 prací a pije dál. Zatím je zdráv, nemá ale žádný životní cíl, žádný smysl života, nemá žádné zájmy, má jen zdrcenou a unavenou rodinu. Nikdo neví, jak tenhle příběh skončí. Jisté je, že Tom už nebude nikdy jako dřív. Okolí dnes osmadvacetiletého Toma se shoduje na jednom: Tom je už jen prázdná schránka.
Ten pád je někdy až moc rychlý. Zažil jsem něco takového v online casinu . Dokud se mi dařilo, bylo to super. Hrál jsem, hrál a najednou jsem byl na nule. Zapřísahal jsem se, že už nikdy hrát nebudu, ale po nějakém čase jsem k tomu sedl znovu, ale od té doby už vsázím jenom pár korun a dokázal jsem zpátky vyhrát peníze, které jsem tenkrát prohrál.
Vcelku poutavý příběh, jichž jsme slyšeli již desítky a které se snaží a priori poučit lidi, aby nebrali drogy, nepili příliš alkoholu či nekouřili, neboť je to špatné a od drog již vede cesta jen ke kriminalitě a smrti. Článek na mne působí dojmem, že autorka nemá příliš ponětí, o čem vlastně mluví a ve svém životě se ještě nesetkala ani s drogami ani s lidmi, kteří je někdy brali. Článek nesplnil má očekávání, protože jej považuji za příliš povrchní, nevysvětlený a ve své podstatě není dle mého názoru ani k zamyšlení. Tímto bych rád apeloval na redaktory, aby zkusili lépe vybírat, co vlastně publikují, pokud si chtějí udržet určitou úroveň.
Nyní již konkrétně. Člověk si zpravidla nevezme drogu, protože si myslí, že je to dobrý nápad. Naopak si myslím, že většina z nás již byla v životě snad dostatečně poučena „že fetovat se nemá“. Aby tedy jedinec začal brát drogy, je zde podle mého názoru potřeba splnění alespoň jedné ze dvou podmínek. Tuto hypotézu mám ověřenu bohužel jen neoficiální empirickou cestou, ale stále je to víc než článek o tom, jak člověk zlikviduje svůj život, když si jednou šlehne. První podmínkou je dle mého názoru určitá dlouhodobější navyklost na dané prostředí. Chodím-li s kamarády či jinými lidmi, které znám a kterým věřím dlouho na místo, kde se berou drogy a ideálně, když je vidím drogy brát také, je zde určitá pravděpodobnost, že mě snaha zapadnout do kolektivu namotivuje k tomu, abych začal drogy brát také. Určitou roli zde může hrát i zvědavost. Druhou možnou cestou je pak životní šok či dlouhodobě neutěšená životní situace (ať už ve vztahu, po finanční stránce nebo například zdravotně). Tedy určitý pocit, že již více nemám co ztratit.
Na tomto místě bych podotkl, že obě tyto cesty považuji za vcelku relevantní a pochopitelné a a priory bych lidi neodsuzoval, když si je zvolí. Ve vztahu k článku však vcelku stěžejní poznámkou je, že vyznívá jako „Tomášek si jednou z vysoký školy odskočil ven před bránu a protože svítilo sluníčko a zrovna se tam ochomýtal dealer s pikem, rozhodl se, že začne fetovat“, což považuji za naprosto zkreslený a nepravdivý pohled.
K dalšímu textu ještě jednu poznámku. Nejsem si jistý, zdali si člověk všimne toho, že je závislý právě ve chvíli, kdy krade otci peníze. Já si například svou závislost na cigaretách uvědomil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že v případě dlouhodobější abstinence mám vcelku intenzivní chuť si zakouřit a nepředpokládám, že bych byl nějaký geniální jedinec, který je schopný rozpoznat určité tělesné impulsy rychleji než všichni ostatní. Jinými slovy, ten scénář, který nám zde autorka popisuje je vcelku naivní a nepravděpodobný, neboť většina lidí si svou závislost uvědomí podstatně dříve než ve chvíli, kdy zjistí, že krade peníze a tedy v situaci, kdy existuje relativně jednodušší cesta z krize ven. Právě tato sociální tendence dělat z drogově závislého ihned zloděje a následně ještě horšího kriminálníka vede k tomu, že se nakonec většina lidí, kteří jsou závislí nechtějí tento afekt dlouhou dobu připustit a ani poté se s tím nikomu nesvěřují a nevyhledávají pomoc, neboť se na ně společnost dívá stejně jako na masové vrahy.
Nejsem si úplně jist, čeho chtěla autorka výše uvedeným článkem dosáhnout, ale mám takový pocit, že dopady podobných naivních textů jsou ve své podstatě spíše negativní a potenciálně i nebezpečné, což mě opět přivádí k závěru, že bych příště lépe vybíral, co hodlám publikovat a co spíše patří do šuplíku.
Pěkný den,
jako autorka tohoto textu bych se chtěla vyjádřit k Vašemu komentáři. Je mi líto, že na Vás článek působil naivně a nepravděpodobně, protože je to skutečný příběh skutečného člověka z mého blízkého okolí, z mého života. Tento příběh jsem prožívala skoro cely s hlavním hrdinou tohoto článku i s jeho rodinou.
Žel Bohu, zkušenosti s drogami mám velké, s těmi lidmi jsem i jednu dobu pracovala i pomáhala při léčení z této závislosti.
Je od Vás trochu povrchní, přirovnávat svou závislost na tabáku se závislostí na těžkých drogách. Ten bod uvědomění si závislosti je u každého jedince proces, který se liší jak délkou, tak způsobem. Viděla jsem hodně těchto chvílí a slyšela hodně případů a lidé z milujících rodin většinou přijdou na to, že je něco špatně až ublíží právě jim, jelikož ty psychické procesy v jejich hlavě pracují především na bázi popírání, proto neuvidíte závislého, který si řekne: „Aha, den jsem nemel herák, a mám na něj chuť asi jsem závislý.“ Tak lehké to bohužel není.
Také musím zmínit, že původně článek nebyl úvaha ani esej, nýbrž publicistický žánr s názvem story. Takový žánr by neměl vést k zamyšlení ani by po něm neměly vzniknout otázky. Pro velký zájem udělám takový update, který tento příběh vezme z jiné stránky věci a můžeme se zamyslet a zauvažovat nad příčinami, důsledky a podobně 🙂
Přeji pěkný den,
Ivana Wisińská