Hoax jako nástroj propagandy

Nebezpečí poplašných zpráv spočívá hlavně v tom, že sebeabsurdnější tvrzení, pokládají-li jej lidé za realitu, stává se realitou ve svých důsledcích.

„Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali,“ poznamenal ve svém díle The Life of Reason americký filosof a spisovatel George Santayana a ta věta vešla do dějin.

Martin Malý k tomu v jednom ze svých komentářů poněkud pesimisticky dodává, že ve skutečnosti znalost historie nikoho nezachrání. Pokud ji znáte, tak jste odsouzeni k tomu bezmocně sledovat, jak vás ostatní díky svojí neznalosti vlečou k opakování. Protože jediná věc, o které nás historie bezpečně poučila, je, že lidé jsou nepoučitelní.

Nicméně Santayana si byl vědom toho, že i historie je pouhým konstruktem a v nejlepším případě přibližnou interpretací, když o ní říká, že „je snůškou lží o událostech, které se nikdy nestaly, vyprávěných lidmi, kteří tam nebyli.“

V jistém smyslu ale my lidé skutečně nepoučitelní jsme. Máme sklon ke schematizaci, generalizacím a konformitě. Podléháme emocím, strachu, a s jen s obtížemi se rozhodujeme skutečně racionálně. Vidíme, jak za jistých okolností slušní a milí lidé podléhají iracionálnímu černobílému vidění světa. Jak sklouzávají k vyhrocenému radikalismu a kolektivní psychóze ohrožení. Jak zploštělé hoaxy, ty manipulativně-zkratkovité interpretace světa oslovují leckoho více, než jakýkoli pokus o pochopení a porozumění.

Faktem ale je, že lidé věří ohromnému množství fakt a souvislostí, jimž byli naučeni, prostě proto, že nemají možnost si je ověřovat. (1)

Odhlédneme-li tedy od prvoplánového defétismu, pak je samozřejmě nutno říct, že budoucnost není dopředu narýsovanou linkou, neboť lidé mohou poznávat, myslet a jednat. Tedy zbývá i prostor pro mírný optimismus, pokusíme-li se o kritické myšlení.

Jaké možnosti k této snaze máme? Možnou cestu popsal František Marek ve svém díle Psychologie propagandy: „jedním z prvních kroků, jež lze podniknout v zájmu ozdravění člověka a ochrany zdravého myšlení před všemi způsoby duševního nátlaku propagandy, je demaskování propagandy, bezohledné odhalování jejích metod a proteovsky proměnlivých podob.“ (2)

Hoax jako znamení doby

Záměrně vytvořený podvod, vydávající se za pravdu. To je Hoax (:həʊks:). V širším významu může znamenat i falešnou zprávu, mystifikaci, poplašnou zprávu, ale i žert.

Anglický jazykovědec Robert Nares (1753-1829) vyvozoval pravděpodobný původ slova Hoax ze staršího slova Hocus, což jednoduše znamená „trik“ a zajisté ho rozeznáte v pseudo-latinském „hocus-pocus“, kejklíři a kouzelníky hojně používaném magickém zaříkávání.

Šíření hoaxů v internetovém světě výrazně usnadnil nástup sociálních médií a tak se falešné zprávy staly mnohem obvyklejšími, než kdykoli předtím. Možná si ještě pamatujete na dobu před-Facebookovou, ve které internetem putovaly řetězové emaily, poplašná varování před nereálným nebezpečím, falešné prosby o pomoc, pyramidové hry a tak podobně. V emailové podobě se s nimi setkáme se i dnes, zemi zaslíbenou pro své šíření ale hoaxy našly až na sociálních sítích.

Odkud se hoaxy vlastně berou?

Hned na začátek je nutné poznamenat, že v zásadě není nikterak komplikované poplašnou zprávu stvořit a vypustit do světa. Obvykle se totiž nejedná o nikterak propracované či sofistikované manipulace, ale o informace vytržené z kontextu, využití nesouvisejících fotografií, kombinaci pravdivých a lživých tvrzení a tak podobně.

Hoaxy tak vznikají dílem lidovou tvořivostí, dílem v rámci různých zájmových, ideologických a propagandistických skupin. Příkladem takové „lidové tvořivosti“ může být nedávno odhalená poplašná zpráva o imigrantech bezdůvodně podřezávajících zvířata na jihočeské farmě, tedy hoax, jehož autorka byla odhalena a nyní čelí policejnímu vyšetřování.

Dalším z obvyklých zdrojů jsou nepříliš důvěryhodné zpravodajské weby, často prorusky orientované, šířící kromě proputinovské propagandy a tendenčního obsahu i poplašné zprávy, v určitých kruzích nekriticky přijímané a sdílené na sociálních sítích. Uživatelé internetu však často nemají ani ponětí o jejich skutečné povaze a jak se zdá – jim na ní ani příliš nezáleží.

A nakonec jmenujme na internetu veleaktivní politická uskupení, jednotlivce či hnutí s politickými ambicemi, vymezující se například nacionalisticky, islamofobně, proti emigraci a často i protievropsky. Právě takové aktivistické skupiny patří k častým zdrojům zkreslených, poplašných, anebo přímo lživých zpráv. A právě jim manipulace, zkreslování a propaganda slouží jako prostředek k získání moci.

Hoax jako nástroj propagandy

Hoaxy často slouží jako jedna z forem propagandistického působení, jež si zdánlivě neklade žádné vyšší cíle, než upoutání pozornosti davu. Ale jen na první pohled.

Tato pozornost je totiž poutána především působením na emoce, například vyvoláváním strachu, soucitu či naopak využítím k aktivizaci příznivců a jejich mobilizaci.

Propagandistická sdělení – a pod tento pojem můžeme úzce tématicky zaměřené hoaxy s klidem zahrnout – se zaměřují na emocionální reakce, a to především proto, že pod jejich vlivem lidé jednají jinak. Silné emoce lidskou mysl ochromují a vedou k černobílému vidění světa, strachu, hysterii či nenávisti. Pod jejich vlivem prostě a jednoduše nejsme schopni informace vyhodnocovat racionálně.

„Podobným jevem s hlubokými kořeny v psychice je i skupinová hysterie,“ konstatuje František Koukolík ve své knize Mocenská posedlost (3). „Hysterie, při které dojde k disociaci, tedy rozštěpu či rozpojení, za normálních okolností těsně spojených mentálních funkcí paměti, logického myšlení, řeči a emocionality.“

S podobnou tezí se setkáme i v již zmíněné Psychologii Propagandy. František Marek zde píše, že: „propaganda místo rozumového výkladu používá prostředků iracionálního působení, a stává se tak vážným nebezpečím pro duševní život člověka, neboť jej zbavuje vlastního myšlení a cítění a tím také autonomního a odpovědného rozhodování. Zhruba řečeno, je účinek emocí na myšlení a na vůli dvojí, buď tyto činnosti zesiluje a usnadňuje nebo je ruší. Co jsme vnímali za silného citového vzrušení, pamatujeme si obyčejně déle a výrazněji. … Proto propagátor vyvolává přiměřené emoce, chce-li, aby byl přijat nějaký názor nebo vykonán čin.“ (4)

Úspěšná propaganda, stejně jako úspěšný hoax tedy oslovuje představivost prostřednictvím vyhrocených emocí. Zároveň však pracuje s poměrně malým počtem leitmotivů a v zásadě nese velmi jednoduché poselství, které se však neustále v různých formách opakuje.

Propagandistické působení ale nemusí být zacíleno jen na to, aby se lidé přiklonili na konkrétní názorovou stranu či jednali určitým způsobem, ale může i dezintegrovat, dezinformovat, zkrátka vytvářejí situaci, v níž nelze věřit nikomu. Ve více než hojné míře zde platí, že nárůst množství poznatků a informací v zásadě nijak nezaručuje lepší informovanost společnosti.

Nebezpečí poplašných zpráv ale spočívá podle mého názoru hlavně v tom, že sebeabsurdnější tvrzení, pokládají-li jej lidé za realitu, stává se realitou ve svých důsledcích. Co to znamená? Například to, že vystresovaní, vyplašení lidé vystavení palbě antiimigrantského strašení, ve strachu volají policii na kominíky, lesní dělníky a tak podobně. Ano, to je ještě poměrně zábavná historka, ilustruje však nebezpečně se vzmáhající trend.

Nicméně poznamenejme, že jedním ze základních kamenů moci je i kontrola nad tím, čemu lidé věří, nejen ve smyslu náboženské víry, ale i svědomí, postojů, jednání, tedy prakticky celého jejich vědomí. (5)

Nakonec generalizace je jedním z prvků, z nichž vznikají předsudky a postoje. Jestliže jsme generalizovali nějakou svou osobní zkušenost na celou skupinu, máme již vůči všem ostatním příslušníkům té skupiny předpojaté stanovisko, předsudek, tj. soud předem hotový, objektivně nepodložený a neověřený. (6)

Jedinou skutečně účinnou obranou je zapojit do hry svůj vlastní rozum.

Především tedy nepřijímat automaticky a nekriticky informace, soustředit se na jejich zdroj, jejich důvěryhodnost a případně si je ověřit. Dobré je být opatrný s přijímáním až příliš jednoznačně vyznívajích zpráv, pokusit se prostit od vzmáhajících se emocí a nenechat se jimi pohltit.

A v nejlepším případě se proti propagandě aktivně postavit, slovy Františka Marka důsledně jí demaskovat, odhalovat její metody a mechanismy.

Zdroje :

• (1) Koukolík, František, 2015, Proč jsme kdo jsme – a jak dál?
• (2)(4)(6) František Marek, Psychologie propagandy
• (3) Koukolík, František, 2010, Mocenská posedlost, Karolinum
• (5) Větrovec, Lukáš. Pod pokličkou islámské hrozby, díl 5.: Epistemologické předpoklady manipulace

Článek byl publikován na serveru Manipulátoři.cz.