13 Bře 2016

Hitler a továrna na souhlas: Proč podléháme propagandě?

Publikováno v Demokracie, Politika, Společnost Od: Petr Nutil Dne: 13 března, 2016

My, nebo oni. To je oč tu běží. Oni jsou samozřejmě zlí. A to, co je zlo a proti komu je třeba bojovat, lidem vždy ochotně vysvětlí propaganda.

Asi bychom nenašli člověka, který nikdy neslyšel o druhé světové válce, nacismu a holokaustu. Možná, že po těch téměř sedmdesáti letech považujeme tyto události jen za zaprášenou minulost, kterou připomínají už jen válečné filmy.

Do tehdejšího globálního konfliktu se postupně zapojila většina zemí světa a zahynulo v ní 60 milionů lidí. Tím dosáhla na pochmurný titul nejkrvavějšího a nejzničujícího konfliktu lidských dějin. V dosud nepoznané míře válka zasáhla civilisty a znamenala taktéž nevídanou míru zločinů proti lidskosti. Šest milionu evropských Židů zahynulo v koncentračních táborech. Odhaduje se, že po šestiletém běsnění zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Goethe a Talmud

Suchá, stará, zaprášená fakta druhé světové války. Dnes by se mohlo zdát, že ty události se nás už netýkají. Protože rádi sami přesvědčujeme o tom, že už jsme dál, věříme že jsme se poučili a že něco takového se nemůže opakovat.

Je tomu ale skutečně tak?

Ta otázka je samozřejmě nadnesená, doba tehdejší a dnešní mají fakticky jen málo společného. Položme si tedy lepší otázku. A ptejme se po původu zla, které obrátilo Evropu v prach. Jak a proč vlastně došlo k nejmasovějšímu vyvražďování v dějinách? Jak je možné, že celý národ podlehl velikášské demagogii a rezignoval na humanitu, na své lidství?

Jsem přesvědčen, že odpovědi se týkají mnohem více nás samých, nás lidí žijících teď a tady. Změnili jsme se od té doby? Nebo jsme stále stejně dobře ovladatelní, manipulovatelní? A odolali bychom takové propagandistické mašinérii?

Tak třeba Goethe pesimisticky tvrdívával, že lidstvo jde stále vpřed, ale člověk zůstává pořád stejný. Z takového tvrzení si můžeme vydestilovat jednu možnou, ale poněkud demoralizující odpověď. Tedy že jsme se nezměnili. Že se neměníme. Nikdy. Že jsme stále stejně dobře ovladatelní a manipulovatelní. Nebo je to naopak?

„Nevidíme věci takové, jaké jsou. Vidíme věci takové, jací jsme my“, píše se v Talmudu. To je dokonale neutrální konstatování, které v jednoduchosti shrnuje svět. Čili – v té dokonale prosté větě, jak vystřižené z banálních motivačních příruček se dočteme, že záleží jen na nás, jak budeme vykládat a interpretovat svět, ve kterém žijeme. Jenže banální není ani náhodou. Ten citát totiž neříká nic menšího než to, že svět je a bude takový, jací jsme a budeme my sami.

Podívejme se na věc z trochu jiného, více konkrétního konce.

Přestože většina lidí věří, že nenávist a vraždy jsou obecně špatné, nenávidět a ničit něco, co jsme si definovali jako zlo je úplně jiná hra, píše americká psycholožka Carolyn Kaufman.

Ničit zlo, potírat ho, bojovat proti němu všemi dostupnými prostředky. Postavit se mu v totální válce. My – anebo oni. To je oč tu běží. Oni jsou samozřejmě zlí. Jsou to ďáblové, které je třeba bez milosti zadupat do země a zbavit tak svět zla.

A to, co je zlo, kdo nás ohrožuje a proti komu je třeba bojovat, lidem vždy ochotně vysvětlí propaganda.

Jednou jsou to jsou židé, jindy imperialisté nebo kulaci, muslimové, režim Saddáma Husajna, Severní Korea, uprchlíci, Rusové a tak podobně. Nepřítelem, tím ztělesněním zla se může stát jakákoli skupina lidí.

Od předsudků k pogromům, od pogromů k holokaustu

Konspirace jsou záchranou pro určité vidění světa pro lidi, kteří si nechtějí či neumějí přiznat, že svět je neuvěřitelně složitý a že ho nedokážeme řídit, uvádí ve svých přednáškách skeptik a novinář Leoš Kyša. Protože věci se dějí jinak, než bychom si přáli, dodává. Konspirace jsou novodobé mýty a umožňují jednoduché, jasné chápání světa.

Ale tím to nekončí. Už víme, že vnímáme skrze subjektivní interpretace, které se skutečností nemusí mít nic společného. Víme, že pod vlivem emocí se nerozhodujeme racionálně. Víme také, že lidé mají sklon poslouchat autority. Synergie těchto vlivů, obratně podporovaných silnou vůdcovskou osobností může mít za určitých okolností nedozírné následky.

Ačkoli je nutné uznat, že nenávist k židům se táhne evropskými dějinami jako červená nit krutosti, nelidskosti a bezpráví.

Různá omezující opatření se na židy vztahovala už od středověku a ani s nástupem postupně se sekularizujícího novověku se předsudky vůči Židům nevytrácejí, ale přetavují v nenávist postavenou na etnickém, národnostním základě. Antisemitismus jako nový pojem se v 19. století stává populární ideologií, přítomnou v programech mnoha politických stran, na jeho konci pak kulminuje vlnou antisemitských afér, které po několika stoletích oživují staré středověké pověry o židech toužících po krvi křesťanů. ( zdroj: www.holocaust.cz )

Antisemitismus nacistů tak nemůžeme shodit ze stolu jako historickou anomálii, podnícenou náhlým vzedmutím zvrácené ideologie rasové nadřazenosti. K pogromům, zhusta podněcovaných antisemitskou propagandou docházelo opakovaně a dělo se tak v různých zemích a různých časech. Ani české země nebyly v tomto směru žádnou výjimkou.

Nikdy však pronásledování židů nedosáhlo tak organizované a smrtící podoby, jako právě v období vzestupu a pádu Třetí říše.

Intermezzo

Antisemitismus byl neoddělitelnou součástí nacistického světonázoru od samého počátku, spirála útlaku se ale roztáčela pomalu a postupně. Od štvavých článků v novinách, přes verbální napadání, vyhlášení pětadvacetibodového programu NSDAP, nejrůznější bojkoty, přes tzv. Norimberské zákony, vytlačování židů z veřejného života, omezování jejich základních práv až po transfery do koncentračních táborů. Podtrženo a sečteno – šest miliónů obětí.

Proč se to stalo? Zopakujme si: nenávidět a ničit něco, co jsme si definovali jako zlo, je úplně jiná hra s vlastními pravidly a dynamikou.

Tváře propagandy

Za cenu strašných obětí jsme získali zkušenost ze setkání se zlem. Říká se, že ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. S tím se nedá než souhlasit. A pokud bychom se měli o něčem z nacismu poučit, pak nejen o jeho tyranské stránce, ale i mechanismu získávání moci.

Faktem totiž je, že bez propagandy by nebyl žádný nacionální socialismus a nacisté by se bez propagandy nedostali k moci. Adolf Hitler předstíral, že chrání Německou říši proti spiknutí světového židovstva a lidé mu uvěřili.

Úspěch nacismu přitom netkvěl ani tak v tom, že by jeho představitelé – kromě vůdce samotného – byli nějak výrazně oblíbeni. Spočíval především v tom, že dokázali společně probudit emoce – strach a především nenávist k těm, kdo „nebyli jako oni“. Zároveň slíbili lidem dobrou budoucnost, práci a bezpečí. A německý národ svému vůdci uvěřil.

Ústředními tématy nacistické propagandy byl nacionalismus, rasismus a antisemitismus v úzkém spojení s antikomunismem, ideologií národního společenství a militarismu. Významnou roli hrála glorifikace bojového hrdinství a bezpodmínečný kult vůdce.

A zatímco demokratické strany se spoléhaly spíše na racionální argumentaci, nacistická propaganda se spoléhala na emoce.

Charakteristickým jazykem propagandy se stala rétorika násilí. Hitlerovy projevy byly extrémně agresivní a pomlouvačné, plné útoků proti politickým odpůrcům. Tito byli odsuzováni jako zločinci a podvodníci, obviňováni ze sabotáží a zrady.

Důraz byl kladen na fikci homogenního „národního společenství“, jasné oddělení nepřátel a budování umělého pocitu sounáležitosti ( komunity, kamarádství, vlasti a národa ).

Už jen pověstnou třešničkou na dortu se stalo uctívání „německých ctností“ – síly, bojovnosti a disciplíny. A jak už se tak autoritářským režimům stává, toto bylo doprovázeno výrazným odporem k intelektuálům, kteří byli považováni za škůdce národa, vlastizrádce. Stejně byla odmítána modernost, považována za degeneraci.

Metoda odlidštění

Nacisté si byli vědomi i toho, že zbaví-li židy lidské podstaty a odlidští je, získají tak ideologické ospravedlnění pro svůj genocidní záměr. ( Samozřejmě – na to nemají nacisté patent, ani takový princip nevyužili jako první. Jde naopak o starou, osvědčenou praxi. )

V nechvalně proslulém filmu Věčný Žid ( Der ewige Jude ) můžeme vidět scénu, v níž se v rychlém sledu střídají záběry krysích hejn a pečlivě vybraných židovských migrantů – zpustlých, otrhaných a špinavých, šklebících se na kameru. Tu doprovází komentář: „Bez ohledu na to, kde se krysy objeví, přinášejí zemi zkázu a nemoci… Jsou to zákeřná, krutá zvířata a obvykle se vyskytují ve velkých hejnech – a stejně jako Židé infikují svět.“

Komentář pokračuje v podobném duchu: „Civilizovaní Židé, které známe z Německa, nám poskytují pouze nedokonalý obraz jejich (skutečné) rasové povahy. Tento film obsahuje originální nahrávky z polských ghett, a ukazuje nám Židy, jak vypadají ve skutečnosti, když se neschovávají za maskou civilizovaných Evropanů…„

Protižidovské působení nacisté prošpikovali nálepkami jako havěť, nákaza, špína, rakovina atd. Není divu, označíme-li druhé lidi za zvěř, nebo ještě za méně než zvěř, je snadnější se tak k nim i chovat.

Tato strategie odlidštění sloužila v neposlední řadě i ke snížení prahové hodnoty ty, kteří se následně přímo na fyzickém řešení „židovské otázky“ podíleli ( např. v koncentračních táborech ), či se stali jejich svědky ( násilné vystěhování židovských sousedů atd. ). „když členové druhého etnika nejsou lidé, potom jejich zabití není vraždou“ (Stanton, 2004 )

Zopakujme si ten prostý princip – když ty druhé přestaneme považovat za lidské bytosti, je dovoleno vše..

O gradaci odlidštění se zmiňuje Michal Kučera ve své práci věnující se občanské válce a genocidě ve Rwandě, ve které cituje Stantona, popisujícího sérii postupných vývojových kroků ke genocidě. Stanton je dělí na osm etap: klasifikaci sociálních skupin na my a oni; označení skupiny (př. žlutá hvězda); odlidštění pomocí přirovnávání skupiny ke zvířatům apod.; organizace (výcvik, vytváření seznamů); polarizace společnosti (kdo nejde s námi, jde proti nám); bezprostřední příprava na genocidu; provedení a popření genocidy (Stanton 2004: 213-217).

Propaganda pro nejmenší

Protižidovská propaganda ale nezapomínala ani na ty nejmenší. Už v roce 1938 vydává nakladatelství Der Stürmer Juliuse Streichera antisemitskou čítanku pro děti Der Giftpilz ( Jedovatá houba), skrze níž měly vstřebávat jediný správný – tedy nacistický – světonázor.

Následující krátké příběhy ukazují pravdu o židovské jedovaté houbě. Ukazují různé podoby, ve kterých Žid vystupuje. Ukazují zchátralost a podlost židovské rasy. Ukazují nám Žida takového, jaký ve skutečnosti je, jako ďábla v lidské podobě.(pozn – holocaust.cz )“, mohly si děti přečíst v samém úvodu knihy.

Následovaly krátké příběhy, demonstrující dětem jednotlivé součásti antisemitského světonázoru – jak Židy rozeznat, jak trápí zvířata, vyhánějí německé rolníky ze statků, že Židé mají Talmudem povoleno nežidy podvádět, mohou jim lhát a okrádat je a tak podobně.

Jenže právě v onom tehdy proklínaném Talmudu najdeme i citát ze začátku článku o tom že „nevidíme věci takové, jaké jsou. Vidíme věci takové, jací jsme my.“

Je právě tohle odpověď na naše otázky?

Závěr

Skrze holokaust jsme získali zkušenost se zlem. Dokážeme rozlišit a pojmenovat hospodářské, politické i psychosociální faktory, které zapříčinily vzestup jednoho z nejhorších režimů v novodobé moderní historii. Dokážeme do detailu zmapovat rozhodnutí jednotlivých byrokratických kroků, které v „rámci zákona“ vedly k totálnímu potlačení lidskosti.

A snad jsme se dozvěděli i něco o nás samých.