Fronta

I dnes mě spánek nenávratně opustil uprostřed noci. Koneckonců, když se k želvímu věku přidá psí počasí, spánek jepičího trvání se dá jistě očekávat. Ruplo mi v krční páteři, když jsem se ohlédl na hodiny. Bylo téměř poledne. Protáhl jsem si bolavá záda a zvedl dioptrické brýle na čelo. Už jsem byl starý. Starší, než mě kdy v mládí napadlo. Elektronickou čtečku knih jsem položil vedle šálku s tlustou sedlinou vychladlého lógru a ztěžka se zvedl z křesla. Došoural jsem se k oknu. Venku lilo. Prorezlý okap na protější kůlně chrlil vodu a lámal uschlý záhon trvalek do herbáře bláta. Vybavil se mi den, který byl též zaplaven deštěm. Ten den byl však krásný. Tu vzpomínku oddělovala desetiletí a přitom jsem si pamatoval snad každou větu, která v těch hodinách zazněla. Hlavně slova toho rezavého podivína, jehož jsem tehdy viděl poprvé i naposledy. Ten den mi změnil život.

Byl to rok 1981. Stál jsem tenkrát ve frontě na knihy a cítil lepkavost dusného čtvrtečního odpoledne. Čtvrtky, dny knižních novinek, jsem pokaždé očekával s nadějí. Jedině v nich mohla totiž prosáknout železnou oponou kapka literární svobody. Alespoň tu a tam. Ty ojedinělé, entuziasticky očekávané svazky, kterým se to podařilo (jejichž benigní dopad na pracující lid bolševik vždy pečlivě ošetřil počtem výtisků), vytvářely na ulicích nekonečné a vytrvalé fronty. Tito papíroví poslové svobody a opravdovosti nakonec vždy bleskově zmizely z pultů prodejen, anebo se z nich staly „podpultovky“, které pracovaly na socialistické morálce víc, než jejich vlastní obsah. V regálech knihkupectví pak po zbytek týdne zůstal opět jen papír prosáklý loajalitou k režimu.

Po létech jsem si znovu vybavoval své tehdejší pocity „fronťáka“ i tu potřebu osobní odolnosti, hraničící často s hrdinstvím. Nejen pro trpělivost i fyzickou houževnatost, s níž bylo třeba udržet pořadí ve frontě, a nejen pro odhodlání vystavit se kolemjdoucím (někdy již i před pravým polednem) na pranýř nedodržování pracovní doby. Mnohdy situace vyžadovala i překonání studu z veřejného obnažení duše. Bulletin knižních novinek totiž již dopředu informoval jaká duševní potrava srotí zástupy čtenářského hladu. Tak se například stávalo, že milovníci napětí museli čelit úšklebkům kolemjdoucích, protože jim údajně k nasycení duše stačila pouze koňská detektivka Dicka Francise (snobizmus byl vždy omezující, takže těm posměváčkům ušlo, že Dick byl nejen výborný autor, ale i vynikající člověk). Nebo sousedka informovala sídliště, že nejste velký čtenář, ale velký prasák, protože vás viděla v několikahodinové frontě na Kámasútru (paní Kubíčková, věděla jste, že tuto knihu přivedl na svět mnich a filosof?).

Ten den jsem trčel hodiny ve frontě na Penězoměnce od Arthura Haileyho. Zástup čekajících vytvořil obrovskou lidskou housenku, která natáhla svoje čtvrtkilometrové tělo Štěpánskou ulicí a hladově nakukovala do dveří knihkupectví na Václavském náměstí. Fronta se již nezvětšovala, neboť opozdilí milovníci opravdové literatury správně odhadovali, že soudruzi jistě starostlivě omezili počet výtisků tak, aby ochránili nejméně polovinu tohoto zástupu před prohnilostí západní literatury. Tito opozdilci spěchali dál, aby nalezli zaslíbené místo, kde neexistují fronty a zkratka „KSČ“ neznamená nic jiného než „knihkupectví saturovaných čtenářů“.

Lidé v zástupu, často opření o zdi oprýskaných činžáků, hleděli do rozevřených knih nebo jen naslouchali rozhovorům svých sousedů. Někdo navazoval hovor z přirozené družnosti, jiný z vypočítavosti, aby získal sympatie těch za sebou a zmírnil hádku, až dorazí těch pět lidí, kterým drží místo. Bezvýhradně byl totiž dodržován zákon: jedna hlava, jedna kniha.

Ohlédl jsem se a zkoumal zadní šiky dychtivých knihomolů. Ihned jsem zaregistroval zajímavou černovlásku, která nějakému hezounovi se smíchem cosi vyprávěla jen pár metrů za mnou. Napadlo mě, proč tak pěkná holka stojí ve frontě, když by jistě stačilo, aby mrkla na nějakého vedoucího prodejny. Jak jsem se otáčel zpět, zavadil jsem pohledem o podmračené zelené oči, které se na mne z výšky dívaly přes dioptrické lennonky.

„Čau,“ můj ušní bubínek jen tak tak vydržel zkoušku únosnosti. Ten hlas těsně u mého ucha nepatřil bernardýnovi, ale tomu hubenému dlouhánovi s měděnkou v očích. Jeho brýle na mne civěly se stejnou drzostí, jako před chvílí, kdy mi jeho obrovský sandál bez omluvy šlápl na nohu. Zrzavá kštice mu zplihle zakrývala vysoké, pihovaté čelo. Jeho boky, kde by se dal klidně očekávat irský kilt, obepínaly miniaturní kraťasy, které dávaly volnost rezavé houštině na alabastru jeho svalnatých nohou. Aktovčička pod jeho paží vytvářela komický kontrast s jeho postavou.

„Všude samý bolševický sračky. Četls v poslední době vůbec něco dobrýho?“ vypálil na mne bez přípravy hlasem, který  připomínal megafon a já si začal myslet, že mě zkouší, zda si zasloužím svoje poměrně nadějné místo v řadě. Mýlil jsem se. Nečekal na mou odpověď a z vytvořeného předmostí se na mne vylodil.

„Ty rudý kurvy sem nic nepustěj. Říká ti něco jméno Saul Bellow?“ prohlížel si mě s despektem z předem očekávané odpovědi.

„No, tak trochu,“ usmál jsem se. Americká poválečná literatura bylo moje téma.

„Pokud se nepletu, Američan narozený v Kanadě 1915. Jeho rodiče byli Rusové. Pulitzerova cena v roce 1975 a Nobelovka o rok později,“ řekl jsem v domnění, že získávám převahu. Opět jsem se mýlil. Než jsem stačil vyslovit jméno jeho prvního románu, přerušil mě.

„To mě poser, brácho, ty seš chodící encyklopedie!“ zaburácel s rozzářenou tváří a všichni, včetně černovlásky, se ohlédli.

„Co Saulovi říkáš! Já ho miluju, žida zasranýho,“ hulákal a já se začal cítit v jeho stínu ještě menší než před chvílí.

„Já je miluju všechny, ty Abrahámovi parchanty. Hellera, Salingera, Irwina Shawa, Feuchtwangera, Zweiga, Prousta, Pasternaka, Mailera, Babela, Otu Pavla i ty geniální zmetky Woody Allena a Kafku. Nikdo nepíše líp, než vychcanej žid.“ To již však oznamoval spíše posluchačům ve frontě nežli mně. Když člověk pozoroval jednostranné zaujetí tohoto ryšavého orátora, mohl lehce propadnout iluzi, že celé dějiny rezavých Irů, mohly být nakonec jen historií jednoho zbloudilého židovského exodu. Sledoval jsem, jak se pateticky rozhlédl ze své výšky nad hlavami, které se k němu obracely, mohutně se nadechl a zvedl ruku k obloze. Zdálo se, že gravidita jeho ducha, inseminovaná obdivem k synům Izraele, kulminovala. Dav hleděl na zrzkova ústa a očekával ohromující fetus. Doufal jsem, že nikoho nenapadne přijít mu na pomoc císařským řezem.

„Ale Saul Bellow,“ zařval konečně zrzek, „Rus z chicagského ghetta, kterej umí hebrejsky, musí bejt génius,“ objal pohledem svůj zástup, „Saula mi určily hvězdy. Saula žeru ze všech nejvíc. Sráči ze svazu svázanejch spisovatelů jsou mně a Saulovi u prdele. Ty ubožáky nežeru vůbec. Promiň, Zdeňku, ty jsou fakt nejedlý,“ ukončil svůj projev a rozřehtal se na celé kolo.

Tento možná nejoddanější, ale určitě nejhlučnější obdivovatel Bellowa, hřímal dál chvalozpěvy, prokládané nepřesnými citáty a všemi možnými sprosťárnami, jimiž zdůrazňoval svoje nadšení, i když zřejmě od něho nečetl o mnoho víc, než Herzoga. Fronta v jeho okolí se během chvíle proměnila v uhranutý tábor lidu, který naslouchal kazateli, jenž do nich zaséval víru jménem Saul Bellow. Podezíral jsem zrzka, že si Bellowa oblíbil prostě  proto, že se jeho jméno dalo přeložit do češtiny jako „řev“. Když se občas významně odmlčel, bylo slyšet pouze vzdálený pouliční ruch. Posluchači, užaslí z jeho slov i ze samozřejmosti s jakou si bral jejich pozornost, jako by poprvé spatřili proroka bezprostředního, gurmánského přístupu k životu. Teď zrovna náhodou k literatuře. Zřejmě všichni poprvé zažívali, jak někdo nestydatě a s apetitem pojídá svou duševní potravu bez příboru, pouhýma rukama, olizuje si prsty s chutí mlaská a hází kosti za záda.

Neměl jsem odvahu kazit toto mimořádné představení připomínkou, že svět zná i jiné pilíře literatury, co nejsou zrovna židé a navíc se jim ani příliš neobdivují. Těmi pilíři jsem nemyslel zrovna Jana Nerudu a Petra Bezruče, ale Fjodora Michajloviče Dostojevského určitě ano. Možná jsem však mlčel i proto, že jsem si náhle uvědomil, že Remarque, stvořitel mé literární lásky Isabely z Černého obelisku, byl též pronásledován nacisty pro svůj údajný židovský původ.

Když zrzek dokončil svůj projev o nanebevzetí Saula Bellowa, otočil se a zabodl do mne plamenný zrak. Vzrušení změnilo jeho oči z měděnky na smaragd. Když se nade mnou nadechoval, napadlo mě, zda se svěrací kazajky vyrábějí v dostatečně velkých velikostech. V tom však zahřměl: „Co ti říká Irwin Shaw?“ Než stačil zařvat: „Toho zasranýho žida taky miluju,“ ztratil Bůh trpělivost a spustil déšť. Nejprve jen několik velkých kapek, kterými pleskl o zaprášenou dlažbu, ale pak uvolnil vodopád. Byl to neuvěřitelný pohled. Ne na tu vodu, která protrhla všechna nebeská stavidla a řítila se k zemi. Neuvěřitelný pohled byl na frontu lidí. Až na malé výjimky se nikdo, v tom přes dvě stovky metrů dlouhém zástupu, nehnul. Ulice byla pustá, všichni chodci se tísnili v průchodech a výklencích, jen dav čtenářů bez hnutí stál zaplavován vodou. Malá skupinka, zřejmě západních turistů, se ukryla pod přístřeškem vchodu do prodejny na protějším chodníku. Cizinci si na nás ukazovali a v úžasu vytahovali fotoaparáty.

Znenadání se něco začalo měnit. Najednou jsem cítil, že jsme přestávali být frontou, ale měnili se v manifestaci. Nečekaně mi do očí vstoupily slzy a já nevěděl proč. Zda mě dojala směšná umanutost, nebo žalostná touha získat za každou cenu alespoň drobek opravdové literatury, či snad prostá sounáležitost, snad i náznak odporu k literární prohibici, či dokonce celému politickému systému. Nevím, ale každopádně jsem byl rád, že tam s nimi stojím a moknu. Déšť ustal tak rychle jak začal. Všichni se oklepávali a všude panovala dobrá nálada. Zdálo se, že moje pocity nebyly osamělé.

Na rameno mi poklepala pihovatá ruka a mokrá změť ryšavých vlasů kývla směrem dozadu. Tam kde stála černovláska.

„Všiml sis tý kočky?“ zahulákal na mne z těsně blízkosti zrzek. Ta otázka mi připadala stejně stupidní, jako by se v oslnivém jasu letního dne zeptal: „Všiml sis toho slunce na modré obloze?“ Otočil jsem se a uviděl dar z nebes. Doslova. Uviděl jsem půvabné ženské tělo, které přes červené bavlněné šaty, do všech podrobností, obkreslil déšť. Všimla si, že na ní civíme a švihla po nás lhostejným pohledem. Její oči, v barvě nejtemnější noci, se na vteřinu střetly s mým zrakem. Uhrančivé světlomety se pohrdavě odvrátily, ale já pocítil nesmyslnou radost, že mi ten pohled na vteřinu patřil.

Lekl jsem se, když mi zrzavý čahoun nečekaně zařval do ucha: „Ta by dokázala rozsvítit zelenou u každýho výjezdu z chámovodu!“ pobaveně se plácal aktovkou do rozkroku.

„Ty vole,“ hulákal, „na takový kozy musí mít ta ornitoložka zbrojní pas.“ Tašku si dal mezi kolena, rozpřáhl ruce k nebi a zaburácel: „Bože, prosím, smiluj se a dej mi do rukou tyto úžasný zbraně. Přísahám, že vrátím svou modrou knížku a půjdu s těma melounama bránit světový mír!“ zaržál mi opět do ucha, zatímco černovláska předstírala hluchotu.

Zdálo se, že pranýř, na který Zrzek tu dívku vystavil, jí nepůsobil žádné rozpaky. Skryt za hlavami, jenž se k ní obrátily, jsem vnímal sebevědomí, které vyzařovala. Okouzleně jsem pozoroval její snědou, štíhlou, ladně a sebejistě se pohybující postavu. Uchváceně jsem si vpisoval do paměti její jemnou tvář s bystrými uhlíky očí i smyslnými a veselými ústy. Jediné, co se mi na ní nelíbilo, byl její zarostlý přítel s šatníkem z Tuzexu. Neuměl jsem si představit, že by si mě ta krásná holka mohla doopravdy všimnout.

Když se otevřela prodejna, šlo to jak na drátkách. Vše bylo jasné, nikdo nic nevymýšlel. Obě strany, oddělené pultem, byly léty secvičeny. Na tuto chvíli však nečekali pouze lidé ve frontě. Na tento okamžik čekalo i napětí, které celý týden zívalo v nudných regálech. Radostně se protáhlo, skočilo mezi zákazníky a začalo si nebezpečně hrát s jejich nervy. Fronta postupovala a všichni v obavách odhadovali, kde se v zástupu objeví to fatální dělítko, které separuje šťastlivce od zoufalců, co zbytečně promarnili v naději několik hodin života. S úlevou jsem zjistil, že to rozhraní bylo těsně za mnou. Přesně před uhlazeným čtyřicátníkem, který teď lezl po kolenou a sbíral věci z aktovky, s kterou před chvílí třískal o podlahu.

Miss „mokré tričko“ zklamaně položila hlavu na rameno svého přítele a její havraní vlasy zakryly tři černé pruhy loga firmy Adidas na jeho modrém triku. Zaplatil jsem třicet pět korun, vzal si účet a sebral z pultu Penězoměnce. Místo radosti jsem však pocítil nesmyslné zklamání, když jsem uviděl, jak červené bavlněné šaty, spolu s tuzexovým manekýnem, mizí ve dveřích.

Někdo mě vší silou bacil do zad.

„Tak čau Slovníku! Někdy zas ve čtvrtek pokecáme!“ zahřměl zrzek a podával mi svou pihovatou tlapu: „Říkají mi Habakuk,“ zachechtal se, „vzpomínej v dobrým,“ otočil se a klátivě odcházel. Náhle se zastavil, zvedl ruce ke stropu a zaburácel na mne, až se celá prodejna otočila: „Hej, Slovníku, ty hajzle sečtělej, mám tě rád a bdi. Bdi, ty vole, ať nepropásneš, že život není jenom zasranej“. Místnost na chvíli zmlkla, jako by všichni napjatě čekali, zda ty jeho věty usednou mezi své tištěné sestry do regálu humoru či filozofie. Čahoun v brýlích ještě zamával nad hlavou aktovkou, kde měl schovaného Arthura Haileyho, kterého, jak se zdálo, také miloval, ačkoliv to nebyl žid. Asi si byl jist, že Arthur to židovství pouze ze skromnosti zapírá.

Zrzek, s biblickou přezdívkou židovského proroka Habakuka, navždy zmizel v davu. I já jsem opouštěl prodejnu a uvažoval, zda je pouhou náhodou, že sympatie, kterými zrzek zahrnoval semitské spisovatele, projevoval i mně. V duchu jsem pro jistotu prolézal náš rodový strom a zjišťoval, zda jsem v minulosti náhodou nepřehlédl nějakou tu chybějící předkožku.

U východu jsem se málem srazil s playboyem v modrém tričku Adidas, který se z nějakého důvodu vracel do prodejny. Vyšel jsem na ulici a uviděl osamělou černovlásku. Stála kousek ode dveří obchodu, kabelka se jí svezla z ramene a zády se opírala o zeď. Měla zavřené oči a hlavu zvrácenou k nebi. Záplava lesklých vlasů splývala po zvětralé omítce a vytvářela s ní zvláštní kontrast. Divil jsem se, proč černá barva není symbolem štěstí. Šaty už měla suché a přebytek její energie se vytratil. Zdála se mi teď ještě krásnější.

Trémou se mi sevřel žaludek, když jsem k ní přistoupil.

„Přežijete to zklamání?“ řekl jsem hloupě. Přesto jsem byl spokojen, protože se mi nezachvěl hlas.

Otevřela víčka a zavrtala se do mne temným, nepřátelským pohledem. Nikdy jsem nepocítil nic podobného při pohledu do očí. Měl jsem pocit, že mě hypnotizuje.

„Promiňte, nechci obtěžovat,“ ztrácel jsem duševní  a  částečně i fyzickou rovnováhu, „ale všiml jsem si vašeho zklamání z toho, že jste právě ušetřila třicet pět korun,“ pokusil jsem se o vtip. Výraz její tváře proměňoval mou kůži na chitin obtížného hmyzu.

Odlepila se ode zdi a hodila si kabelku přes rameno.

„Chcete ty Penězoměnce, nebo ne?“ vyrazilo ze mne, abych zabránil jejímu odchodu.

„Chceš mě sbalit, vexluješ s knížkama, a nebo jsi magor?“ ačkoli byla mladší, tykla mi s naprostou samozřejmostí, překvapivě nízko položeným hlasem, jaký někdy mívají lidé s romskými geny.

„Pokud si mohu vybrat, tak magor. Jen blázen totiž chce pomáhat druhým navzdory jejich opovržení,“ zazubil jsem se. Pitomější věta už mě mohla těžko napadnout.

„Magor, to je i můj odhad,“ řekla bez zájmu.

„Co se týká motivu, oba víme, že se rozhodně nepokoušíš o charitu,“ dodala chladně.

„Kdo mluví o dobročinnosti, toho  Haileyho vám chci prodat, ne darovat,“ Bože, co jsem to plácal.

„Ty víš, jak to myslím,“ řekla otráveně.

„Dobrá, vzdávám to, dnes nemám nejlepší den,“ rezignoval jsem.

„Myslím, že ani jindy to nebude o moc lepší,“ ucedila.

„Proč se zlobíš, nabízím ti přeci knížku, kterou chceš. Nebo ne?“ zastoupil jsem jí cestu. Konečně jsem jí dokázal alespoň tyknout.

„Dobrá, kolik za ní chceš?“ snažila se to zkrátit a sáhla po kabelce.

Málem bych řekl „nic“, ale to by příliš jasně poznala, že jsem tu dnes vlastně stál svou vlastní frontu právě na ni.

„Normální cenu, třicet pět korun. Šeky neberu“ řekl jsem s prkenou indolencí.

„To myslíš vážně? Tři a půl hodiny – ty nechceš zaplatit ztracený čas?“ udiveně zvedla obočí.

„Život měříme skutky a ne časem,“ usmál jsem se.

Vrhla na mne zkoumavý pohled, jako by si mě teprve teď doopravdy všimla.

„Podívejme, soucitnej kluk a ještě zná Senecu,“ vyslovila ironický obdiv,

Raději jsem nic neříkal.

„Opravdu chceš o tu knížku takhle zbytečně přijít?“ řekla překvapivě vážně, když hledala v taštičce peněženku. Neřekla „levně“, ale „zbytečně“. Dávala mi zřetelně najevo, že mám špatně rozdané karty. Vlastně to bylo od ní fér. Sázku jsem však už nemohl vzít zpět.

„Mám přerostlý soucit, jak jsi poznala a navíc budu rád, že tu knížku budeš mít právě ty,“ můj kompliment vypadal jako dort od pejska a kočičky.

Podal jsem jí knížku.

„Fajn. Budu to brát tak, že jsi mi daroval tři a půl hodiny svého života. Děkuji,“ usmála se konečně . Pak zvedla teatrálně ramena a řekla: „Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere.“

Když mi postupně vkládala peníze do dlaně, mlčky jsem ji pozoroval. Věděl jsem, že nemám šanci, ale přeci jen jsem to musel zkusit.

„Nechceš se mnou…“ spíš jsem zašeptal, než řekl.

„Nechci,“ nenechala mě dokončit větu.

Z prodejny vyšel hezoun a dával jí znamení k odchodu.

„Nezlob se, je mi to líto. Jsi fakt hodnej kluk,“ naše oči se naposledy střetly.

„Ahoj,“ rozloučila se a odcházela s mojí knížkou pod paží ke svému příteli. Pohled na její vzdalující se nohy mě zabolel.

„Jsi fakt hodnej debil,“ vzdychl jsem a pomalu se vydal opačným směrem. Cítil jsem prázdnotu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak mě bolí nohy. Strčil jsem ruku do kapsy a nahmatal účtenku za knihu. Zmačkal jsem ji a hodil do koše. Minul jsem a papírek dopadl na dlažbu. „Ani házet nedokážeš, ty kreténe!“ povzbudila mě moje deprese. Začal jsem se pomalu proplétat davem, Václavák býval touto dobou nejrušnější.

„Počkej,“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se a spatřil, jak ke mně vlaje černá hříva.

Zastavila se těsně přede mnou celá zadýchaná a já ucítil její parfém. Ohromeně jsem sledoval, jak beze slova uchopila mojí ruku a do dlaně mi červeným fixem spěšně psala telefonní číslo a ještě něco, zatímco já nespouštěl oči z jejích dlouhých a pěstěných prstů.

„Volej kolem desáté dopoledne. Klára.“ Než jsem stačil vykoktat své jméno, zamávala a rozběhla se zpět.

Bez dechu jsem sledoval, jak se rychle vzdaluje. Tentokrát mě ten pohled zaplavil radostí. Omámeně jsem se dlouho díval do míst, kde mi zmizela v davu. Pak jsem pohlédl do své dlaně na znaky v barvě připomínající krev. Byly napsané jistým rukopisem, napříč čárami života, srdce i hlavy, jako by měly převzít jejich chiromantický význam. Pod telefonem byla ještě tři slova: „Ut ameris, ama!“ Ten citát jsem znal. Znamenalo to: „Abys byl milován, miluj!“ Autorem byl také Seneca! Duchapřítomnost té dívky mě uchvátila. Pohlédl jsem na cifry, které se vpily do mé kůže a vrýval si do paměti zázračný kód, v který se ta čísla proměnila. Věděl jsem, že ten kód právě otvírá bránu mého štěstí.

Zvedl jsem hlavu. Rudé právo, vystavené na stojanu u novinového stánku přede mnou, označovalo XVI. sjezd KSČ za největší událost dnešního dne. Všichni věděli, že to je pitomost, ale já to věděl nejvíc. Lidé lhostejně proudili kolem. Bylo mi fajn. Dokonce jsem se marně pokoušel rozeznat alespoň jediného žida. Zrzek to neměl jednoduché. Já však ano. Já bych teď nejraději objal celé lidstvo; bělochy, černochy, asiaty, eskymáky,  dokonce i ty komunisty a samozřejmě v tom všem obsažené Židy. Chtělo se mi zvednout ruce i oči k nebi a zaburácet: „Hej, lidé, mám vás rád a bděte. Bděte, ať nepropásněte lásku. Protož bez ní je život – však vy už víte.“ Ale nehřímal jsem. Mlčel jsem. Nebyl jsem Habakuk a Fučík už vůbec ne. A tak jsem se nakonec jen usmál sám sobě, protože se mi vybavila další Senecova slova: „Jsme moudřejší v neštěstí, kdežto štěstí nás připravuje o zdravý rozum“. Chodci mě nevšímavě míjeli, spěchali v obou směrech a bděli, alespoň si to jistě mysleli, protože měli otevřené oči.

Otočil jsem se a šel zpět ke koši, abych se pokusil najít zmačkanou účtenku na třicet pět korun. Dušoval jsem se, že pokud se mi to podaří, zarámuji ji a budu u ní zapalovat svíčku.

Pomalu jsem se vynořoval ze vzpomínek. Venku stále lilo. Odešel jsem od okna, abych se znovu uvelebil do křesla. Zvedl jsem dálkový ovladač a zapnul zprávy v televizi. Protesty proti prezidentovi, propad české měny, nová nařízení z Bruselu, krize na Ukrajině, sankce proti Rusku, Islámský stát, syrští uprchlíci… Cinknutý výběr zpráv a ještě více cinknuté komentáře. Celoživotní boj o svobodu mých názorů pokračoval; jen kapitalismus obsadil frontu opuštěnou bolševikem. Opět špatně skrývaná podřízenost, tentokrát k Evropské unii. Mediální věda, pracující s lidskou myšlenkovou leností, byla teď zaměstnána ve sdělovacích prostředcích na plný úvazek, ale rčení „netlačit na pilu“ zůstávalo i nadále na dlažbě. Pokrok tu však byl, vyvážená informace se dala vyhrabat, při troše trpělivosti a obezřetnosti, alespoň na smetišti internetu. Už dávno jsem si uvědomil, že demokratické volby mají vždy stejného vítěze – média, která přitom nikdy nejsou zakroužkována na žádném hlasovacím lístku. Není to sranda? Vypnul jsem obrazovku.

Sáhl jsem znovu po elektronické čtečce. Ta věc vypadala jako tenký černý diář a přitom v ní byla kupa dvaceti gigabajtů literárního smetí a v tom možná jen pár stovek jehel nesmrtelnosti. Zvedl jsem pohled na knihovnu, která zakrývala dvě stěny mé velké pracovny. Tu bibliotéku jsem začal budovat ve svých devatenácti letech s ještě většími obtížemi, než tehdy komunisti třetí pětiletku. Již jsem ji používal jen výjimečně. Mou knihovnou teď bylo to malé, černé, placaté nic a internet. Pro člověka žijícího z důchodu to bylo výhodné. Elektronické knihy bylo možno koupit levněji než ty papírové. Bylo možno je dokonce bez výčitek stáhnout zdarma z nějakého internetového serveru. Někdy jednotlivě, většinou však v balíku, ve kterém jsem pak vždy hledal jak vágus v popelnici. Ta moje nová elektronická knihovna byla nesrovnatelně větší než ta u zdi, ale něco v ní zoufale chybělo. Pro to něco jsem stále chodil do knihkupectví. Pro vůni papíru, panenskou bělobu prvně rozevřených stránek i jemný šustot nedočkavého listování. S nostalgií a výčitkami zrádce jsem v komorním prostředí těchto prodejen nasával aróma tisku a hladil hřbety nových výtisků. Knihy byly po celý život mou součástí, mou láskou. Měl jsem však stále nepřekonatelnější tušení, že objekt mé náklonnosti pomalu umírá.

Ten pocit se začal vkrádat v létech, která nastala po roku 1989. Po tom úžasném roku, kdy studenti dokázali holýma rukama přeměnit bolševickou elitu ve vlivné a prosperující kapitalisty. Ta doba přinesla obří nabídku a zkrátila čas. Kultura byla náhle neskladná a nevešla se. Kdykoliv jsem v tomto digitalizovaném čase zašel do prodejny knih, viděl jsem najednou všechny ty nedosažitelné beletristické klenoty seřazené v regálech vedle sebe. Nikde žádné fronty. Stačilo jen vztáhnout ruku. Lidé ty knihy však míjeli bez zájmu, hledajíce odbornou literaturu, učebnice angličtiny, či dárky k narozeninám. Díval jsem se na ty literární skvosty, pro které jsem kdysi byl schopen obětovat ve frontách nesčetné hodiny svého života. Teď se tady krčily téměř nepovšimnuty, vzájemně se podpírajíc v policích. Nebyl na ně čas. Televize sice přinesla řešení; instantní knihy, které v podobě televizních inscenací, filmů či seriálů, byly doručovány do polospánku v křesle obýváku a jejich konzumace probíhala za stálého míchání dálkovým ovladačem. Hřbety těchto papírových pokladů teď převážně kolemjdoucím nepřipomínaly nic víc, než názvy televizních filmů či seriálů. Scénáře tyto knihy proměnily většinou ve zmrzačené kriply, vysáté z krve. Tyto knihy knih, s nimiž jsem kdysi uzavíral pokrevní svazky a přijímal je do rodiny svých nejniternějších citů i přesvědčení, dnes lidé převážně ignorovali, neboť se bláhově domnívali, že je dobře znali, aniž by v nich kdy listovali. Každý přece viděl v televizi jejich karikatury, aniž by ovšem tušil, že ty svazky, na rozdíl od stínů na obrazovce mají něco navíc. Mají duši nezkrácenou časem. Naši duši. Alespoň tu jimi přidanou část naší duše.

Čas se stále zkracuje a vejde se do něj stále méně. Možná, že duše bude jednou zbytečná, bude překážet a my se jí zbavíme. A pak si uprostřed nákupní vřavy v supermarketu uvědomíme, že tam chybí lidé.

Kniha se pomalu stává trilobitem. Ale třeba se mýlím a ukáže se, že člověk nepotřebuje být jen praktický, moderní a úsporný. Nevím, ale každopádně je divné, že se mi v této době „nadbytku“ knih začíná stýskat po frontách. Po zástupech, které seskupila láska ke knize a kde byl čas klábosit.

Z úvah mě vyrušil zvuk otvíraných dveří. Do místnosti vešla moje manželka. Usmála se na mne, opřela se o hůlku a belhavě zamířila ke květinovému stolku. Když zalévala květiny, chvěla se jí ruka. Díval jsem se na její ohnutá záda a uvědomoval si s jakým optimismem už léta bojovala s Bechtěrevovou  nemocí.

„Pojď se najíst, oběd je na stole,“ řekla, když odložila konvičku s vodou.

Vstal jsem a mimoděk se podíval na knihovnu. Mezi knihami, v těsném sousedství Penězoměnců Arthura Haileyho, visel malý rámeček. Nebyl v něm obrázek, ale malá zmačkaná stvrzenka. Byl to účet na třicet pět korun a na jeho spodním okraji bylo připsané telefonní číslo.

„Už jdu, Klárko,“ řekl jsem.

Robert Šmíd, Praha.

Kategorie – starší.