Fotbalová příručka inteligentní manželky

Často manželky spílají svým partnerům, že vysedávají v hospodách pod různými záminkami. Samo sebou manželé jim nepřiznají, že hlavním důvodem je chlast nebo že se chtějí zbavit na chvíli přítomnosti své choti. Vymlouvají se z ušlechtilejších důvodů. Nejčastějším takovým důvodem je, že spolu s jinými fandy musí sledovat televizní sportovní přenos. Manželka by u takového sledování byla zhola zbytečná, nudilo by jí to, věci přece vůbec nerozumí a jen těžko by se orientovala v tom, co se na velkoplošné obrazovce právě odehrává, natož aby pochopila odborné komentáře spolusedících odborníků. Je mnoho druhů sportovních fandů, v českých zemích jsou však nejrozšířenějším druhem fandové fotbalu, na které se zaměříme.

Tato příručka pomůže všem inteligentním manželkám pochopit dostatečně základní principy hry a býti tak schopným diskutérem ve společnosti ostatních fandů. Nemusí již potupně setrvat doma, když jde manžel sledovat do hospody „fakt životní mač“.

Obdivovatelé fotbalu říkají, že je to krásná a inteligentní hra. Cožpak o to, krásnou a inteligentní hrou jsou i šachy, oproti šachům však fotbal nevyžaduje, aby jej hráli inteligentní hráči. Další zvláštností fotbalu je, že k samotné hře hráči nepoužívají ruce, což je dozajista raritou. Stvořitel, či evoluce, vybavil člověka rukama, aby jako manuálně zručný tvor dokázal využít svou inteligenci v boji o přežití s divokou zvěří. Z toho je patrné, že fotbal musel vzniknout v dobách, kdy se ještě člověk inteligenčně nevyvyšoval nad ostatní tvorstvo a nepotřeboval proto ruce. Důkazem toho je i chování fotbalových fanoušků v ochozech. Fotbal je jediným zachovalým důkazem, chybějícím evolučním článkem přechodu opice k člověkovi z pradávných dob, kdy se už už zvedal na zadní končetiny, ale ruce ještě nebyly ruce a nesloužily k realizaci myšlenek. Jedná se proto nepochybně o hru nejstarší, ba prehistorickou.

Fotbal proti sobě hrají dvě jedenáctihlavé skupiny hráčů, které se pohybují na obdélníkovém hřišti. Na každé straně hřiště se nachází poměrně veliké branky. Do těch se, podle pravidel, snaží hráči dopravit kulatou koženou věc, zvanou fotbalový míč. Když se jim to podaří, dají gól. Který tým dá gólů více, vítězí. Každý tým na to má 90 minut. Tedy teoreticky. Praxe bývá dost odlišná.

Většina zápasů končí 0:0 nebo tak nějak(1:0,0:1). Tedy myšleno mezi jakž takž rovnocennými soupeři. Na vině je naprostý nedostatek času. Z 90 minut zabere cca 30 minut doba, kdy se míč dostane mimo hrací plochu. To se pak nehraje, čeká se na vhazování nebo kop týmu, který únik mimo hrací plochu nezavinil. Dalších 30 minut sebere doba, kdy sice míč plochu neopustil, ale zahrává se kop po faulu soupeře, ruce, ofsajdu nebo se ošetřuje zraněný hráč. Zbylých 30 minut připadá na vlastní hru, ovšem za jen za určitých podmínek. Jeden ze soupeřů se nesmí dostat brzy do vedení nebo mu nesmí vyhovovat remíza. V takových případech je zbylých 30 minut stráveno šmrdláním kolem středového kruhu vzdáleného dostatečně od obou branek.

Samotných 30 minut čisté hry probíhá tak, že útočící mužstvo postupuje k brance soupeře metodou víceméně přesných přihrávek, která je laikovi zcela nepochopitelná. Zhruba za dvě minuty se útočící tým propracuje až k území, kterému se říká velké vápno. Z hranice velkého vápna (cca 16 m od branky) se již dá ohrozit soupeřova branka. Bohužel, jakmile se útočící tým k této hranici dopracuje, bránící tým mu míč odkopne, či sebere a sám se pustí do útoku. Po dalších dvou minutách se situace opakuje na druhé straně hřiště a tak to jde pořád dokola. Již tak frustrování hráči jsou ještě více deprimováni řvoucím cholerickým poděsem, pobíhajícím kolem postranní čáry a jemuž, kromě sprostých slov, není nic rozumět. Z jeho chování lze však dovodit, že s vývojem zápasu není spokojen. Tato osoba se nazývá trenér a je to učitel a táta hráčů v jednom. Útlocitnější jedinec by si přál být negramotným sirotkem. Z popisu je patrné, že dát soupeři gól ze hry je u rovnocenných týmů prakticky vyloučené. Aby hra měla vůbec nějaký smysl, musí se některému z hráčů podařit stěžejní úkol, kvůli kterému do zápasu nastupuje, a to upadnout tak šikovně, že si rozhodčí bude myslet, že byl faulován, a to co nejblíže k brance soupeře. Pak se zahrává trestný kop, na který má střelec klid a čas a není obtěžován obranou soupeře. Naprosto ideální je upadnout uvnitř velkého vápna. Toto území se nazývá pokutové a upadne-li šikovně útočící hráč v tomto území, kope se penalta. Ta znamená prakticky jistý gól. Brankář nemá šanci zareagovat na střelu z 10 metrů, neboť stojí v bráně velké jak kráva. Jedinými případy, kdy penalta gólem nekončí, jsou ty, kdy střelec vůbec netrefí branku nebo trefí brankáře, který se nazdařbůh vrhne k jedné z tyčí.

Jak již bylo uvedeno, fotbal je hra prehistorická a nelze ji hrát rukama. Fotbalisté mohou míč posouvat k brance jakoukoliv jinou částí těla. Z fyziologických důvodů padla volba na nohy. Fotbalista běží k brance soupeře, co nejrychleji to jde a mezi nohama se mu plete míč, takže neustále hrozí, že na něj stoupne a přivodí si úraz. Z tohoto trápení jej vysvobodí až soupeř, který mu míč sebere. Kupodivu tento dobrý skutek se nesetkává s pozitivním ohlasem u trenéra, fanoušků a nakonec ani u zachráněného hráče, který neprojeví za mák vděčnosti.

Ačkoliv fotbal vznikl v dobách, kdy vývoj člověka nebyl zdaleka dokončen, fotbalisté samotní se od zbytku lidské populace nijak viditelně neliší. Mají stejné orgány a údy, ruce, nohy, tělo a hlavu, jen je požívají poněkud odlišně. O nohách již řeč byla. Fotbalisté mají však také hlavu. Pro šachistu je dobře fungující hlava nezbytnou podmínkou úspěchu ve hře. Pro fotbalistu rovněž, používá ji však odlišným způsobem. Slouží mu k hlavičkování. Po nohách je hlava dalším orgánem, kterým může fotbalista dosáhnout gólu. Probíhá to tak, že dobrovolně svou hlavu strčí do dráhy letu fotbalovému míči, nafouknutému do tvrdosti kamene a pohybujícímu se rychlostí 70 km/h. Tím nedosáhne kupodivu otřesu vlastního mozku, ale změny dráhy letu, takže potenciálně míč skončí v brance soupeře. Průměrně vytížený fotbalista absolvuje za měsíc tak 10 zápasů a k tomu stejný počet tréninků. Za zápas a trénink nejméně 4 x hlavičkuje. Statisticky tak během sezóny obdrží nejméně dva silné údery do hlavy denně. To, co by šachistu doživotně odrovnalo, na fotbalistovi nezanechá viditelné následky. Nejlepší hlavičkáři nejsou považováni za magory, ale jsou naopak odborníky a fanoušky vysoce ceněni. Při zahrávání přímých kopů si bránící hráči úzkostlivě před míčem chrání genitálie, hlava předmětem jejich ochrany není, ba co hůře, dobrovolně ji úderu vystaví, když se náhodou stane, že útočící hráč ji netrefí. Priority jsou jednoznačně dány. Proto jsou fotbalisté tak oblíbeni jako partneři sexy modelek.

Ruce k samotné hře hráč použít nesmí. To ovšem neznamená, že by zahálely. Kromě strkání do soupeře, tahání za dres a podobných alotrií, slouží k jednoduchému vyjadřování hráčových pocitů. Svalí-li se vlastní vinou na trávník, lomí rukama a spíná je k nebi, aby si stěžoval na nepřízeň rozhodčího, který neodpískal faul. Fauluje-li protihráče, teatrálně rozpažuje, aby, dokázal rozhodčímu, že on se nikoho ani nedotkl, zatímco u postranní čáry probíhají oživovací pokusy na postiženém soupeři. Nelze-li již kontakt se soupeřem ututlat, naznačuje rukama kulatý tvar míče, což má znamenat, že ještě předtím, než protihráči přerazil kotníky, se dotkl míče. Dle představ a pravidel fair play ve fotbale se pak jedná o čistý zákrok.

Zvláštní postavení mají mezi fotbalisty brankáři. Jsou to zpravidla nejvyšší a nejinteligentnější hráči v týmu. Brankáři totiž mohou používat ruce, a tak odpadá nutnost hlavičkování, neboť rukama dosáhnou výše, než hlavou. Také je jim svěřena jakási úloha při organizování obrany, což vyžaduje i jiné použití hlavy, než jako odrážedla koženého projektilu. Při povrchním prozkoumání, jde o hráče nejméně potetované, či úplně neilustrované, což jistě nějak s mírou inteligence také souvisí. Brankáři totiž většinou hrají s dlouhými rukávy a tak umělecké výtvory na jejich pažích by nemohly být předmětem obdivu.

Kromě hráčů se na hřišti vyskytují další osoby, říká se jim rozhodčí. Soudě podle vyjadřování hráčů a trenérů po zápasech, jsou zde rozhodčí od toho, aby kazili hru. Vždy minimálně jeden ze dvou trenérů je s výkonem rozhodčího nespokojen a obecně platí, že prohraje-li nějaké mužstvo zápas, je to většinou kvůli rozhodčímu. Výskyt rozhodčích je zřejmě nějakou evoluční úchylkou, něco jako výskyt parazitů. V kostce rozhodčí pískají fauly, které se nestaly, nepískají, které se staly, uznávají góly, které neměly platit a naopak neuznávají ty, co padly podle pravidel. Největší škodu způsobují při posuzování ofsajdů. Jak prokazují pravidelně zpomalené záběry, nikdy to netrefí správně. A tak z již tak mála gólů třetinu neuznají pro ofsajd, který nebyl a naopak třetina gólů padne z ofsajdu.

Taková chybná posouzení mají pak důsledky nejen pro zápas samotný, ale pro celou společnost. Rovněž fotbaloví fanoušci jsou přechodovým článkem mezi opicí a člověkem a na případné nespravedlnosti reagují emočně a podrážděně tak, jak bylo zvykem u neandrtálských lovců. Proto příjezd fanoušků soupeřícího mužstva do města je po živelné katastrofě a vyhlášení války třetí nejnebezpečnější událost pro obyvatelstvo postiženého města. Jejich příjezd a odjezd je nutno zabezpečit zvláštními vlaky a je nutné doprovázet je na stadion silnými policejními oddíly, aby náhodou nepřišli do styku s civilizovaným obyvatelstvem. I tak se ale škodám zabránit zcela nedaří, zejména dostanou-li se k sobě fanoušci obou soupeřících týmů. Jejich vzájemné předávání poznatků o krásné a inteligentní hře má obvykle za následek hmotné škody jdoucí do milionů a škody na zdraví nevinného civilního obyvatelstva.