Evoluce biblického boha

Bůh, kterého známe, bůh Západního světa, bůh Židů, křesťanů a muslimů má svou historii.  V současnosti existují důkazy o tom, že když čtete Bibli tak, jak je prezentována v současném křesťanství, nečtete skutečný příběh. To, co čtete je editovaná verze, upravovaná a pozměňovaná, která prezentuje celý příběh v jiné podobě, než ke které poukazují ostatní důkazy.

Podle Bible je bůh věčný a vždycky existoval, ještě před lidmi a před vznikem kosmu. Podle extrabiblických důkazů se tento bůh začal vyvíjet coby lidská idea před nějakými 14 000 lety a jediným monoteistickým bohem se stal teprve před 2400 lety, kolem roku 600 př. n. l. Pokud chcete poznat doloženou historii, na které se shodne většina odborníků v oblasti antropologie, archeologie a religionistiky, pak musíte začít nikoliv s Biblí, ale s Enuma Eliš, což je babylonský mýtus o stvoření, který byl objeven jako součást Aššurbanipalovy knihovny a jehož původ se datuje do roku 1750 př. n. l. Tento příběh dokládá, že všechna náboženství v tehdejší Mezopotámii byla polyteistická. O monoteistickém judaismu v té době nenacházíme žádnou zmínku.

V Enuma Eliš, hrdina babylonských bohů Marduk poráží chaos který představuje drak Tiamat a poté babylonští bohové společně vytvářejí svět. Prvotní svět je popisován jako prázdný a beztvarý. Podobně jako v Bibli, i zde jsou zemská souš, nebeská klenba, slunce, měsíc a lidé vytvářeny popořadě. Toto je důležitý detail, protože jak dále uvidíme, o 1150 let později, když byli Izraelité odvlečeni do babylonského zajetí, byl tento mýtus implementován do knihy Izajáš a především do Genesis, jako její první kapitola, začátek židovské Tóry a křesťanské Bible.

Dále nás zajímá náboženství Kananejců které se archeologům podařilo rekonstruovat z hliněných tabulek nalezených v Ugaritu, starověkém přístavním městě na území dnešní Sýrie. Stáří těchto příběhů bylo datováno nejpozději do roku 1200 př. n. l.  Kananejci byli také polyteisté. Z mnoha bohů, které uctívali, jsou pro další vývoj  zásadní tři: El Elyon, jehož jméno doslova znamená “bůh nejvyšší”, který byl otcem ostatních bohů, Ašera, jeho manželka, a Baal, který byl bohem bouří a plodnosti. Existence izraelské kultury a boha Jahveho v té době není doložena žádným nálezem. Ale zřejmě se objevila někdy v následujících pěti stoletích, protože mezi lety 950 a 850 př. n. l. dva současníci označení jako J (Jahvisté) a E (Elohisté) začali nezávisle na sobě vytvářet příběhy o vzniku a prvních dějinách izraelského národa, které se později spojí do jednoho příběhu. Jeho začátek je v 2. kapitole Genesis a ani jeden z nich se nezmiňuje o Babyloňanech či Kananejcích, jejichž příběhy jsou o mnoho století starší. Z toho důvodu a podle způsobu, jakým je příběh vyprávěn, jde nejspíše o mýtická, kterými si Izraelité vysvětlovali svět, který je obklopoval, a definovali svůj smysl v něm.

To se však mění v 12. kapitole Genesis, která vypráví o Abrahámovi. Tady konečně nalézáme paralely s náboženstvím Kananejců. V hebrejské verzi Tóry Abrahám uctívá boha El Šaddaí (Bůh hor), což je jedno z jmen pro Kanánského boha El Elyona. Abrahám jedná s El Elyonem velmi osobním způsobem, což se u ostatních náboženství té doby a oblasti nevyskytuje. Tak například v Genesis kap. 18 El Elyon navštíví Abraháma v lidské podobě a osobně s ním mluví. Jeho potomek Jákob má podobné zkušenosti, když ve snu vylézá po žebříku do nebe rozmlouvá s El Elyonem a později s ním zápasí. Z hebrejského textu také vidíme že na základě těchto zážitků Jákob z El Elyona udělá elohíma, což je termín z kanánského náboženství a znamená, že El Elyon se stal Jákobovým “prvním bohem”. To může dávat smysl pouze v případě, že Jákob považoval El Elyona za jednoho z mnoha bohů a že se oddává tomuto bohu, aby od něj dostal zvláštní ochranu. Jinými slovy z použitých termínů a uctívaného božstva vyplývá, že Abrahám, Izák a Jákob (či spíše Abrahámovci, Izákovci a Jákobovci) byli polyteisté, či pohani stejně jako jejich současníci v Kanaanu a Babyloně. Uctívání El Elyona se z textu vytrácí s počátkem knihy Exodus, kde jeho místo zaujímá bůh Jahve, který vyvádí Izraelce z egyptského zajetí.

Příběh exodu a zvláště jeho moderní interpretace v animovaném filmu Princ egyptský vyobrazuje starověké Egypťany jako totální idioty, kteří krutě zotročili celý národ za jediným účelem – stavbou obrovských monumentů, které mají oslavovat jejich bohy. I když jde o dojemný příběh o boji za svobodu, z historického hlediska odporuje současným archeologickým nálezům, zvláště pokud jde o egyptský koncept otroctví. Současné nálezy dokládají, že kolosální stavby starověkého Egypta, od pyramid po sfingy, postavili dobře placení lidé, kteří měli na poměry doby kvalitní bydlení, stravu, zdravotní péči a jejich mrtví byli důstojně pohřbíváni. A dále, podobně jako jiné starověké civilizace, i Egypťané vlastnili otroky. Neexistují však žádné doklady o tom, že by otroctví v Egyptě bylo provozováno v tak extrémní míře, jak je popisováno v Bibli. Nebo že by systematicky zotročili celý národ.

Zatímco se vyprávění Exodu jeví povětšinou jako mýtické, dále dokládá polyteistické smýšlení autorů tohoto příběhu. Poté, co jsou Izraelci vyvedeni z Egypta, můžeme nalézt i v českém překladu Exodu, že zpívají: “Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine?” (Exodus 15, 11) a “Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové;” (Exodus 18, 11). V exodu se také Jahve stává Izraelským bohem války (Exodus 15, 3), bojovný rek, který vyvedl Izrael z Egypta.

S dalším vyprávěním polyteistická povaha Tóry vychází najevo stále více. Po svém příchodu do zaslíbené země, kdy už nepotřebují pomoc v boji, ale touží spíše po míru a prosperitě, Izraelci opět začínají uctívat kanánské bohy plodnosti Baala a Ašerah. Tyto verše bez znalosti polyteistických náboženství té doby a v daném regionu nedávají smysl. V českém překladu Bible mají Izraelci na výběr mezi  Hospodinem (Pánem), Baalem a Ašerah. Jak mohli být takoví idioti a neuctívat jediného boha všeho stvoření? Celý obraz vypadá jinak, když bůh, kterého mají uctívat, je Jahve Sabaoth (Jahve, bůh vojsk). Bůh jahve byl původně Izraelský bůh války, ekvivalent řeckého Área. Žádný div, že je ve Starém zákoně posedlý válkou a smrtí.

Podobně jako staří Řekové, i Izraelci měli svůj panteón bohů, přinejmenším šlo o Jahveho, Baala a Ašerah. Existují důkazy o polyteistické povaze prvotní izraelitské kultury. Jedním z nejstarších nálezů je svatostánek nalezený v Tell Taanach datovaný do r. 1000 př. n. l.

Bez ohledu na polyteistické náboženství, byli mezi Izraelci lidé fanaticky oddaní Jahvemu, dnes označovaní jako jahvisté. V dobách míru izraelský lid nejevil přílišnou ochotu naslouchat těmto radikálním přívržencům Jehveho kultu. V neklidných dobách se však jejich myšlenky a názory dostávaly do popředí. Po smrti krále Jarobeáma II. cca v r. 750 př. n. l. se severní izraelské království ocitlo na pokraji anarchie. Nebylo ničím novým, že vládci Asyrské říše toužili Izrael při vhodné příležitosti dobýt a obsadit.

Z těchto společenských a politických otřesů povstali tři proroci: Izajáš, Ámos a Ozeáš. Všichni tři požadovali věrnost Jahvemu a odrazovali od uctívání ostatních bohů. Z povahy jejich proroctví můžeme vidět, jak si každý z nich podobu Jahveho přizpůsobil vlastnímu obrazu. Izajáš, člen královské rodiny si Jahveho představoval jako krále. Ámos jako pastýř Jahvemu připisoval svůj vlastní soucit s trpícími a chudými lidmi. Ozeáš, kterému se příliš nevedlo v manželství vyobrazuje vztah Jahveho k Izraeli jako manžela, který stále touží po své ženě, přestože od ní dostal košem. Činnost těchto tří proroků však nedokázala zabránit Asyrské invazi do Izraele v r. 711 př. n. l. Ale jejich proroctví žila dál v knihách a představách lidí.

Jahveho kult znovu získal na významu za vlády krále Jošiáše (vládl jižnímu Judskému království) v r. 622 př. n. l. Narozdíl od svých předchůdců, kteří přáli polyteismu, Jošiáš byl striktní jahvista. Podobně jako dřívějši proroci, i Jošiáš byl přesvědčen o tom, že sociální problémy judské společnosti mají původ v nedostatečné věrnosti Jahvemu. Během renovace Jahveho chrámu byla “nalezena ztracená kniha zákona” kterou měl údajně napsat sám Mojžíš . Šlo o knihu dnes známou jako Deuteronomium (tzv. 5. Mojžíšova) a podle časově příhodného nálezu a lingvistických rysů se většina biblistů shoduje na tom, že šlo o padělek, nikoliv o ztracenou knihu. V Deuteronomiu je ustanovena striktní a trvalá smlouva s Jahvem, a současně přísně zamítnuto uctívání jiných bohů. Izraelitům je přikázáno, aby bořili jejich oltáře a rozbíjeli jejich sochy.

V reakci na “nález” této knihy zavedl Još iáš kruté reformy, které oficiálně udělaly z Jahveho kultu státní náboženství Judského království. Reformátoři také přepsali dějiny Izraelitů. Dějepravné knihy Jozue, Soudců, Samuelovy a Královské, byly zrevidovány podle nové ideologie. Později editoři Pentateuchu (5ti knih Mojžíšových) do textu přidali pasáže, které byly v souladu s deuteronomickým výkladem příběhu o vyvedení z Egypta. V takto přepsaných dějinách Izraelitů  je zakotvená obrovská nenávist Jahveho k ostatním bohům, krvavý Jahve se stává ještě krvavějším, když přikazuje Jozuemu vyvražďovat kanaanské původní obyvatele za to, že uctívají jiné bohy.

Je zajímavé, že bez ohledu na tento přísný požadavek věrosti Jahvemu se stále nedařilo zavést monoteismus. Důkazem jsou deuteronomické pasáže, jako např. “Nebudeš mít jiného boha mimo mne.” (Deuteronomium 5, 7) které napovídají, že i Jošiáš stále věřil v existenci jiných bohů. Pořád šlo o jakýsi zvrhlý polyteismus, o tzv. monolatristický polyteismus, který vehementně odmítal uctívání všech bohů kromě jednoho.

Vroce 604 př. n. l. král Nabukadnezzar II., se ujal vlády Babylonské říše a netajil se svým záměrem dobýt Jeruzalém. Zatímco shromažďoval svá vojska, v Judsku se objevil nový prorok Jeremjáš, který podobně jako ti předním kázal o tom, že je třeba se obrátit k Jahvemu a zavrhnout všechny ostatní bohy, akorát s tím rozdílem, že tento nový prorok tvrdil, že na záchranu království je už příliš pozdě, že Jahve použije babylonskou armádu jako nástroj, kterým ztrestá Izraelity za jejich nevěrnost. Podobně jako proroci před ním, i on své vlastní emoce připisoval svému bohu: “Jsem naplněn Hospodinovým rozhořčením, marně se snažím je ztlumit.” (Jeremjáš 6, 11).

Jak Jeremjáš předpovídal, pád Jeruzaléma byl neodvratný. Babylonská vojska byla příliš silná, než aby jim Izraelité dokázali čelit. Jeruzalém byl dobyt a Jahveho chrám zbořen. Poražení Izraelité byli odvlečeni ze své země do tzv. babylonského zajetí.

Polyteističtí bohové byli v oblasti Blízkého východu vždy spojováni s určitým územím, měli cosi jako “sféry vlivu”. Tím, že byli Izraelité odvedeni do Babylonu, znamenalo to pro ně, že byli odvedeni od Jahveho. “Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?” (Žalm 137, 4)

Ezechiel, prorok který působil mezi vyhnanými Izraelity, vyjádřil odcizení, které mezi nimi zavládlo a za příčinu utrpení svého národa samozřejmě neoznačil nic jiného než nedostatek věrnosti vůči Jahvemu. Bylo to tehdy, když na tom byli Izraelité jako národ nejhůře a vypadalo to, že Jahveho kult vymře, ale na místo toho udělal něco, co náboženství v lidských dějinách dělají, aby přežila – změnil se. Nový prorok, kterého biblisté označují jako druhého Izajáše začal kázat své proroctví a jeho slova byla přidána k původnímu textu knihy Izajáš. “Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.” (Izajáš 44, 6) Tak se zrodil monoteismus.

Z této monoteistické kultury pocházejí tzv. kněžské zdroje označované jako P a dějiny Izraelitů byly opět přepsány. Exodus byl přepsán tak, aby El Šaddaí, kterého uctíval Abrahám, a Jahve, kterého uctíval Mojžíš, byli jedním a tím samým bohem. Jakékoliv reference k El Elyonovi jsou vysvětleny jako jiné jméno pro Jahveho. Vzniká nová kniha Leviticus (tzv. 4 Mojžíšova). Babylonský příběh o stvoření světa se stal první kapitolou Genesis a byl pozměněn tak, aby byl monoteistický. Druhý Izajáš mění babylonský mýtus o Mardukově vítězství nad drakem Tiamatem a připisuje ho Jahvemu. Tóra je přeuspořádána tak, aby vypadala, že byla monoteistická vždycky. V roce 600 př. n. l. se tak zrodil bůh zapadního monoteismu, bůh judaismu, křesťanství a islámu.

Tímto vám všem doporučuji vynikající knihu od Karen Armstrongové, The History of God, česky vyšla pod názvem Dějiny Boha.