Evoluce a konflikt – aneb co se to děje s civilizacemi?

Již J. S. Mill zastával dle mého mínění legitimní názor, že smyslem jakékoliv civilizace je vývoj, zdokonalení sebe sama za účelem poskytnutí co nejšťastnějšího života jednotlivci. Pokud přijmeme tezi, že posmrtný život není vědecky ověřený ani ověřitelný a že tudíž skutečně může být názor, že smrtí jednotlivce to všechno končí, pravdivý, je vcelku logické, že chceme žít svůj život, co nejšťastněji. Snaze žít šťastný život by koneckonců neměla bránit ani jakákoliv naděje dalších životů, neboť, to že přijde něco dalšího, přeci ještě neznamená, že musíme jen tiše trpět a čekat, až to skutečně přijde. Pokud hned s tímto prvním názorem čtenář nesouhlasí, pak mu na tomto místě musím doporučit, aby mou úvahu dále nečetl, neboť právě od ní budou odvozeny všechny mé další myšlenky.

Vycházeje tedy z výše uvedené premisy, naskýtá se zásadní otázka: Jak zajistit, aby se civilizace stále vyvíjela a zdokonalovala? Na tuto otázku opět velmi jednoduše a dle mého názoru správně odpovídá J. S. Mill. Ten tvrdí, že k vývoji může vést jen konfrontace různých názorů, hodnot, přesvědčení, které se musí srazit v rozumné a věcné diskusi. K dosažení tohoto cíle je potřeba naplnit hned několik podmínek. První a nejdůležitější z nich je samozřejmě svoboda jednotlivce. Svoboda myšlení, projevu, konání podle svého přesvědčení, svoboda náboženská, svoboda politická. Všechny tyto a mnohé další svobody vytvářejí v civilizaci prostor, kde je každý jedinec natolik autonomní, aby si mohl vytvořit vlastní hodnotový žebříček a vlastní světonázor. Jen tímto způsobem lze vytvořit potřebnou rozmanitost, která následně může vyústit v komunikaci a konfrontaci. Druhou a neméně důležitou podmínkou je však mírová platforma, na níž se mohou jednotlivé světonázory srážet ve vzájemném respektu, pochopení a toleranci. Touto platformou je, stručně řečeno, demokratická diskuse. Demokracii však v tomto kontextu nechápejme jako hodnotový systém, ale jen jako technický prostředek, jako strukturu systémů a institucí, která garantuje každému beze strachu z perzekuce projevit svůj názor na to, jak by se měla společnost a civilizace dále vyvíjet.

Abych podpořil tyto úvahy několika empirickými důkazy, dovolím si zde poukázat na dvě období, která byla dle mého názoru typická právě intenzivním vývojem na všech společenských rovinách. První z nich je vrcholné období antického Řecka, které bylo rozděleno na desítky městských států (polis), z nichž každé mělo své vlastní božské patrony, svůj vlastní politický systém, systém vzdělávání, svou vlastní zahraniční politiku a do jisté míry i odlišné zvyky, tradice a kulturu. Jinými slovy, právě řecká polis dokázala dosáhnout mezi sebou potřebné úrovně svobody a rozmanitosti, která nakonec vedla k intenzivnímu evolučnímu skoku. Podobný skok můžeme pozorovat v raném období Spojených států amerických, kde opět můžeme pozorovat lidi různých národností, různých jazyků, různých náboženských vyznání a různých představ o světě a společnosti, kteří se přesto byli schopni demokraticky a mírumilovně domluvit a dojít ke kompromisu a potažmo k vytvoření jedné z nejstabilnějších ústav, jaká kdy spatřila světlo světa. Opět zde velkou roli hrají svoboda, nezávislost a rozmanitost.

Z obou výše uvedených případů však lze vyčíst i další, dle mého názoru klíčový, společný znak, který velmi silně ovlivňuje schopnost rozdílných názorů mírumilovně se konfrontovat a docházet ke kompromisům. Tím je určitý společný základ, který všechny, byť v mnohém rozmanité prvky, mají. V případě řeckých polis byl tímto společným základem jazyk, národnost a do jisté míry i náboženství, neboť přestože každé polis dávalo prioritu jiným bohům, na základním složení Olympu se shodla všechna. V případě USA to pak byla společná vůle vytvořit nový, demokratický řád, založený na suverenitě občanů, kteří nejsou v područí žádného panovníka.

To však stále není vše. Ještě je potřeba upřít pozornost na to, jak v mnoha věcech rozdílné prvky (či, chcete-li, rozdílní lidé) dojdou k vzájemnému přesvědčení, že mají cosi společného. Jak dokáží lidé různých názorů a hodnot najít společné základy, na nichž se shodnou a poznají svou podobnost, což jim umožní vytvořit dostatečně liberální platformu pro vytváření kompromisů a rozvíjení celé společnosti? Jsem přesvědčen, že jediným způsobem je pocítit kontrast. Kontrast natolik silný, že vzájemně rozdílní lidé si v konfrontaci s ním budou připadat najednou velmi podobní. A skutečně v obou zmíněných případech můžeme tyto kontrasty najít. V případě antického Řecka, byla tímto kontrastem Perská říše, složená jen z panovníka a otroků, která se sápala na svobodné řecké občany ve snaze vyvrátit jejich civilizaci. V případě amerických osadníků to pak byl monarchický a do jisté míry uzurpátorský systém evropských mocností, vůči němuž se všichni chtěli vymezit.

Abych tuto úvahu dále vysvětlil, pokusím se uvést přízemnější příklad. Představme skupinu dětí ve škole během přestávky. Každé z nich je samozřejmě originální. Polovina z nich jsou kluci a druhá polovina holky. Někteří nosí trička, jiní košile, halenky či šaty. A samozřejmě uvnitř třídy se vytvářejí skupinky založené na kritériích, která znají jen samotní žáci. Někde bude skupinka oblíbených sportovců, jinde skupinka slečen, které tráví většinu času ve škole líčením, někde skupinka outsiderů, s nimiž se nikdo nechce bavit. Co se ovšem stane s touto rozmanitou třídou ve chvíli, kdy vejde paní učitelka? Všichni se v našich očích rázem stanou dětmi. Dětmi bez rozdílů, protože všechny tyto rozdíly blednou ve srovnání s kontrastem učitele – dospělého člověka s autoritou. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat nahoru i dolů. Pokud bychom se blíže podívali například na jednu skupinku dětí ve třídě, opět bychom mezi nimi začali nacházet dříve neregistrované rozdíly. Pokud bychom se ze školy přesunuli na úroveň států, zjistili bychom, že všechny osoby uvnitř mluví nějakým jazykem a sdílí nějakou kulturu, zatímco ti za hranicemi ne. A tak už bychom rázem nemluvili o učiteli a studentech, ale o Češích a Rakušanech. Jinými slovy, kdykoliv se díváme na nějaké dva rozdílné prvky, máme pocit, že každý z nich je svou vnitřní strukturou homogenní. Pokud ovšem jeden z prvků odebereme a zamíříme svůj pohled jen na ten druhý, okamžitě u něj odhalíme diference v jeho vnitřní struktuře. Stejně tak, pokud svůj pohled opět oddálíme a přidáme nový rozdílný prvek, diference nám opět zmizí z dohledu.

A tímto způsobem nefunguje jen zkoumání skupiny dětí ve třídě, ale celá společenská realita. Tolik tedy k otázce, jak vlastně můžeme definovat civilizaci. Dle mého názoru je to právě ta skupina jedinců, která může využít nějaké jiné skupiny dostatečně kontrastní na to, aby sama uvnitř sebe zpozorovala takový počet společných prvků, postačující k ochotě vytvořit společnou platformu pro srážení názorů a vytváření kompromisů. Civilizace tedy nemůže být pouze jedna. Vždy potřebuje nějaký kontrast, a pokud tento kontrast zmizí, sama civilizace se rozpadne na několik menších civilizací, které se vůči sobě vzájemně vymezí, čímž vytvoří nové kontrasty. Identita civilizace je tedy vždy negativně vymezená. Civilizace pozná to, co je, až ve chvíli, kdy se podívá na něco jiného, o čemž mohou všichni její členové prohlásit, že tím nejsou a být nechtějí. Abych dovedl tuto dílčí myšlenku do konce, je potřeba se zeptat na nyní již jednodušeji zodpověditelnou otázku: je možná globální civilizace? Dle mého názoru nikoliv, alespoň ne do té doby, než potkáme civilizace z jiných planet, které budou dostatečným kontrastem proto, aby lidství postačovalo jako podobnost.

A nyní k dalšímu a již aktuálnějšímu problému. Co se děje s civilizací ve chvíli, kdy se jasně identifikuje, vytvoří společnou platformu pro diskusi a začne dosahovat kompromisů? Možnosti jsou v tuto chvíli dvě. Obě však vedou k témuž důsledku. První možností je, že se celá civilizace homogenizuje. K tomu lze dojít tak, že se budou kompromisy neustále množit a princip individuality a rozmanitosti nahradí princip univerzality určitých paradigmat typických pro danou civilizaci jako celek. Ve chvíli, kdy se tato paradigmata, samozřejmě při neustálém uvědomování si kontrastů, který představují jiné civilizace, dostatečně rozšíří v myslích členů civilizace, vytvoří se něco, co jsem si dovolil nazvat civilizačním archetypem, který si představuji jako jakýsi soubor představ o tom, jaká tato civilizace je, čím se řídí a jak se v ní má jedinec chovat. Tento archetyp si budou všichni jedinci neustále vzájemně vnucovat až do chvíle, kdy jej všichni buďto přijmou, nebo budou odsunuti na okraj společnosti.

Druhou možností naopak je, že se celá civilizace polarizuje do několika silných (opět vnitřně homogenních směrů), přičemž žádný z nich nebude schopen vnutit svůj civilizační archetyp ostatním. K tomu může dojít při nedostatečně silném kontrastu, nebo při nedostatečně pevně postavených základech (kterým dnes říkáme demokratická platforma). V takovémto případě lze buď civilizační archetyp vnutit silou, anebo dojde k rozdělení civilizace na několik menších, z nichž každá již bude opět homogenní. Každopádně, vždy nakonec nutně dojde k homogenizaci civilizace. Právě k tomuto vývoji došlo poprvé uvnitř Římského impéria, které akceptovalo jednotný velmi sofistikovaný právní systém, universální náboženské, etické a kulturní paradigma i jednotnou představu o životním stylu jednotlivce a rodiny, a vnutilo toto všechno kamkoliv, kde vstoupila noha římského vojáka.

Homogenní společnost však postrádá potřebnou autonomii jednotlivce a tudíž rozmanitost názorů nutnou pro další vývoj a tak by se mohlo zdát, že bude nutně stagnovat. Tomu však brání dva vcelku snadno odhalitelné principy. Tím prvním, který funguje poněkud hůře, je srážka dvou kontaktních civilizací. Hůře proto, že mnohdy dochází spíše k polarizaci a k dalšímu utužení civilizačních archetypů uvnitř obou civilizací vlivem přesvědčení, že právě jejich archetyp je ten správný (nebo ještě častěji, že ten druhý archetyp je absolutně špatný). Tím druhým a podstatně efektivnějším principem je změna archetypu vyvolaná zevnitř civilizace. K tomuto fenoménu dochází tím způsobem, že přes veškerou homogenizaci se vždy najde určitá okrajová skupinka lidí, kteří civilizační archetyp odmítají a někdy dokonce navrhují archetyp buď zcela, či alespoň v některých aspektech odlišný. Ve většině případů je tato snaha o změnu archetypu potlačena a rozprášena již v počátcích. Jednou za čas se však podaří získat dostatečný počet příznivců a tudíž dostatečný význam na to, aby konkurenční civilizační archetyp ten původní pozměnil či dokonce zcela nahradil. Právě tímto způsobem pak dochází ke změně. Takto můžeme pozorovat právě v naší historii několik civilizačních změn. Nejprve byl římský archetyp nahrazen archetypem křesťanským, který byl následně nahrazen archetypem humanisticko-demokratickým, jenž nebyl nahrazen, ale přinejmenším silně pozměněn archetypem marxistickým. Všimněme si prosím, že v případě nahrazení či pozměnění původního archetypu a priori nemluvím o vývoji, ale jen o změně. Činím tak z toho důvodu, že na rozdíl od situace, kde se sráží mnoho rozmanitých proudů a vytvářejí se mnohé kompromisy, což vede k postupným dílčím změnám, které v celkovém kontextu skutečně zpravidla vedou k vývoji, v případě těchto radikálních změn, kdy se srazí dva silné archetypy, nemusí nutně dojít k evoluci, ale mnohdy dochází i k devoluci. Takto například lze definovat křesťanský temný středověk za civilizační krok zpět od římského impéria a stejně tak některé marxistické aspekty integrované do současného civilizačního archetypu mohou být mnohými považovány za spíše degenerativní. Přesto je v homogenizované civilizaci tento způsob s výjimkou výše uvedené srážky dvou civilizací jediným možným opatřením způsobujícím změnu, a tedy alespoň naději na vývoj a zdokonalení civilizace.

Závěrem bych ještě rád podotknul, že civilizačním vývojem nerozumím například technický pokrok či růst bohatství, ale spíše změnu světonázoru, tedy změnu hodnotového žebříčku civilizace či principů, na nichž je celá postavena. Přestože se společnost může technologicky neskutečně intenzivně vyvíjet, může v témže okamžiku civilizačně stagnovat.

A nyní k závěrečnému shrnutí. Kam vlastně mé úvahy směřují a co si z nich odnést? Mám za to, že jsem došel k několika klíčovým závěrům, se kterými samozřejmě nemusí nikdo souhlasit a které může kdokoliv kritizovat. Přesto věřím, že nepostrádají racionální základ a že si z nich každý čtenář může vyvodit odpovědi na mnohé dnes nesmírně aktuální otázky. Prvním klíčovým závěrem je, že žádná civilizace nemůže existovat bez kontrastu a pokud kontrast zaniká, civilizace se ve snaze najít nový kontrast, kterým by se mohla identifikovat, rozpadá na alespoň dvě menší, a proto není globální civilizace prozatím možná. Druhým závěrem je, že k vývoji civilizace je nutná demokratická platforma umožňují srážku světonázorů a nejvhodnějším prostředím pro tento vývoj je rozmanitost mnoha světonázorů (které však mají společný základ, bez něhož by neexistovala demokratická platforma). Třetím důležitým závěrem je teorie, že se každá civilizace nakonec homogenizuje, čímž se její další vývoj stává stále pomalejším a problematičtějším. Čtvrtým a posledním závěrem je, že možnost vývoje homogenizované civilizace spočívá v prosazení alternativního archetypu, který může přinést buď, méně pravděpodobně, civilizace jiná či, pravděpodobněji, může vzejít zevnitř civilizace samotné. Doufám, že je má práce dostatečně pochopitelná a přehledá a zejména, že poslouží čtenáři k zamyšlení.