Ego kontra sebestřednost

Rozhovory s významnými osobnostmi světa byznysu jsou vždycky fajn. A ještě lepší je, že jsou to i české osobnosti, a že i ty informace jsou v češtině. Jen by to ještě chtělo doladit několika pojmů…

Je s tím ale spojen jeden lehký nešvar, který provází právě české převádění cizích textů do naší mateřštiny. Případně prostý fakt, že jsou dvě slova a jejich význam zaměňován i v cizích jazycích.

Mám na mysli záměnu pojmů ego a sebestřednost. Míchají se totiž všude dohromady a vyslovují téměř jedním dechem, ačkoli každé má trochu jinou příchuť.

Většina lidí je vnímá naprosto stejně. Jako špatnou vlastnost, jejíž majitelé jdou za svým za každou cenu, bez ohledu na ostatní a, jak se lidově říká, ,,přes mrtvoly“. Jedním i druhým pojmem jsou označováni ti, kteří se rádi chlubí, myslí si, že svět se točí jenom kvůli nim nebo jen díky nim (často obojí) a že jim musí ležet u nohou, jen proto, že se narodili a existují.

Ano, tohle je sebestřednost a potkat takového člověk bývá mizerný zážitek na celý den či dnů více. Někdy i na celý život, protože i takto talentovaní jedinci se najdou. Sebestředných idiotů a hovad je prostě pořád hodně.

Ego či egoismus má ale trochu jinou povahu. Jeho problémem je, že velmi jednoduše přerůstá přes hlavu a pak se stává sebestředností.

Ego samotné je složkou vědomí i podvědomí a je jednoduchým vyjádřením lidského ,,já“. Ego je prostá tendence zachování sebe sama. Lidská bytost je navíc zrozena na principu ega, protože se jednoduše jedna spermie prosadila na úkor milionů dalších.

A nějakou míru tohoto ega potřebuje každý živý organismus včetně člověka. Hlavně člověk, protože je obdařen rozumem. Ten může sloužit jak jeho záchraně a růstu, tak i záhubě. Postupné či velmi, velmi rychlé.

V momentě, kdy jsou oba pojmy zařazeny do jednoho kotce, je kritizována jakákoli snaha člověka chtít něco víc, případně jít do něčeho sám za sebe. Okolí ho přitom často obdivuje, jen to neřekne nahlas a samo sobě to mnohdy nepřizná.

Třeba takový Ivo Toman se dostal daleko přes svoje postižení, na které by se mohl celou dobu vymlouvat. Ale on to nedělá. Prostě svůj syndrom přeřval. Sice je na něm vidět, ale jeho práci to nijak neomezuje. O to víc samozřejmě nasral spoustu lidí v téhle republice. Například v Hyde parku byl spojován s aférou Šmejdi a bylo mu spíláno za to, že připravuje budoucí ,,obchodníky“ kanceláři BECK a jim podobných. Ten člověk ale, stejně jako kdokoli další, kdo něco předává a svým způsobem vyučuje, neovlivní, jak budou jeho informace využity či zneužity.

Je to už delší doba, co jsem na svém kdysi tolik oblíbeném webu First Class narzil na šest oblíbených citátů Richarda Bransona.

Ten poslední je od Michela de Montaigna a zní: ,,I na tom nejvyšším trůně sedí člověk na svém zadku.“ Bransona to podle jeho vlastních slov naučilo pokoře. Ano, ta je na místě, ale stejně jako s egoismem se to nesmí přehánět. Je rozdíl v tom přistupovat k novému problému nebo situaci se zdravým respektem k ní samotné a tím, když shazujete sami sebe. V komentáři k citátu je uvedeno: Skutečná velikost člověka přichází s tím, že tráví svůj čas více nasloucháním a učením, než vlastním chlubením. Myslím, že teprve když se úspěšný člověk zbaví svého ega, může být skutečně inspirativní.

První větě nelze nic vytknout, druhá má z mého pohledu problém s pojmy. Je myšlena dobře, ale špatně formulována či přeložena. Pokud by se člověk zbavil ega, zbavuje se sebe sama. Pokus se zbaví sebestřednosti, tedy bude své ego kontrolovat (a tím pádem kontrolovat sebe sama), je to jen k dobru jeho i druhých.

Sebestředný člověk se bude chlubit rád, sebevědomý to často nemá zapotřebí, respektive rád se podělí o svoje úspěchy a zkušenosti, ale nepotřebuje ,,machrovat“. Ví totiž, že za sebou něco skutečně má.

Ego ano, ne sebestřednost. Pokora ano, ne sebezapírání. Sebevědomí ano, ne arogance.

Článek byl publikován na webu autora.