Efekt apatického diváka: Proč přihlížející nepomohou oběti?

Jak je možné, že si lidé na rušné ulici nevšimnou ležícího člověka, zatímco na opuštěné cestě mu přispěchají na pomoc? Opravdu přítomnost druhých odrazuje jedince od zásahu v nouzových situacích? A je na místě morální rozhořčení nad apatickými diváky?

Efekt přihlížejícího je známý také pod označením „syndrom nezúčastněného diváka“ či „apatického diváka“ a odkazuje na paradoxní psychologický jev, totiž jak je možné, že čím více lidí je přítomno u nebezpečné, vyhrocené či tragické situace, tím méně je pravděpodobná jejich aktivní pomoc oběti.

A to navzdory tomu, že „většina z nás považuje sebe samého za milého hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže, a také předpokládáme podobné chování od svého okolí.“ (1)

Syndromem nezúčastněného diváka se zabývali například američtí sociální psychologové Bibb Latané a John Darley. Jednou z výrazných motivací k samotnému zkoumání ochoty pomáhat se stal případ vraždy, který v první polovině šedesátých letech otřásl americkou veřejností.

Případ Kitty Genovese

V pátek 13. března 1964 se ve 3:15 ráno přijel na parkoviště Long Island Rail Road v newyorské čtvrti Queens červený Fiat. Osmadvacetiletá barmanka Kitty Genovese se vracela domů z práce a zaparkovala poblíž svého bytu na Austin Street, který se nacházel v uličce v zadní části budovy. A právě tam, jen pár metrů od vchodových dveří byla napadena a pobodána Winstonem Moseleyem.

Její volání o pomoc zaslechli obyvatelé okolních domů. Jeden ze sousedů, Robert Mozer z okna zakřičel, ať jí nechá být, Moseley utekl a zraněná Kitty zamířila k zadnímu vchodu svého domu.

Byl zaznamenán telefonát na policejní stanici, toto volání ale bohužel nebylo vyhodnoceno jako prioritní. Není divu. Svědek prý do telefonu oznámil zbití ženy, která pak následně vstala a odešla.

Jenže za deset minut se útočník vrátil.

Systematicky prohledal parkoviště, přiléhající vlakové nádraží a také bytový komplex, kde našel Kitty, sotva při vědomí, ležící před zamčenými dveřmi jejího domu. Bodl jí ještě několikrát a pak jí – umírající – znásilnil. Brutální útok trval téměř půl hodiny. Pak jí Moseley okradl o padesát dolarů a zmizel.

Když policie konečně přijela, bylo už pozdě a Kitty Genovese zemřela při převozu do nemocnice. Při následujícím vyšetřování se ukázalo, že její volání o pomoc slyšelo alespoň tucet lidí ( mluvilo se ale až o 38 možných svědcích ). Nikdo z nich nezasáhl.

Někteří ze svědků vypověděli, že předpokládali mileneckou hádku nebo rvačku opilců před blízkým barem. Další, přestože si uvědomili, že jsou svědky trestného činu se domnívali, že policii již zavolal někdo jiný.

Vrah Moseley byl policií zadržen o šest dní později a přiznal se i dalším dvěma vraždám, několika znásilněním a loupežím. V soudním procesu byl odsouzen k trestu smrti, který byl posléze zmírněn na doživotí.

Po této otřesné ukázce apatie svědků si psychologové začali klást otázky, proč lidé nepomohou, i když by měli.

Experiment s unikajícím kouřem

V jedné z klasických studií, uskutečněné v roce 1968, Darley a Latené podrobili efekt přihlížejícího laboratornímu zkoumání. Při proslaveném pokusu byli studenti americké Kolumbijské univerzity vyzváni, aby se podělili o své názory na problémy městského života. Ti z nich, kteří projevili zájem, byli nejdříve posláni do čekárny k vyplnění dotazníků, a poté měl následovat rozhovor. Netušili ale, že téma městského života je jen záminkou a skutečný experiment se odehraje už v čekárně. Tou byla připravená místnost s několika židlemi, ve které měli studenti během šesti minut dotazník vyplnit.

Po několika minutách ale začal zpod dveří do místnosti pronikat kouř a klíčovou se tak stala otázka, zda účastníci půjdou pro pomoc, či naopak budou pokračovat v práci. Psychologové přitom zjišťovali, jak rozdílné reakce kouř způsobí jednotlivci a skupině.

Ukázalo se, že byla-li testovaná osoba v místnosti sama, v 75% případů zkoumala původ dýmu a následně vyšla z místnosti nahlásit tuto událost, a to průměrně do dvou minut od začátku testu.

Naopak pokud byli přítomni dva či více pasivních společníků testované osoby ( jimiž byli předem poučení spolupracovníci experimentátorů, kteří se měli chovat jako by se nic nedělo ), pouze 10% testovaných se zachovalo stejně aktivně.

Spolupracovníci psychologů byli také instruováni jak se chovat, obrátí-li se na ně některá z testovaných osob s dotazem na původ kouře. V takovém případě jen pokrčili rameny, prostě odpovědět „já nevím“ a pokračovat ve vyplňování.

Mnozí ze zkoumaných studentů tak kouři navzdory pokračovali v práci celých šest minut. A to přesto, že místnost byla kouřem nakonec zcela zaplněna a dým je nutil kašlat, slzely jim oči atd.
Originální videozáznam z experimentu si prohlédněte zde:

I z následných navazujících experimentů vyplynulo, že ocitneme-li se v takové situaci sami, je pro nás mnohem obtížnější hledání výmluv a zbavení se odpovědnosti.

Experiment: Dáma v nesnázích

Bibb Latané spolu s Judy Rodinovou v roce 1969 provedli experiment s fiktivním pádem, zkoumající ochotu pomoci. Studenti Kolumbijské univerzity byli usazeni asistentkou výzkumníků v místnosti s tím, že je třeba aby vyplnili dotazníky. Asistentka po chvíli oznámila, že se hned vrátí a odešla do vedlejší místnosti.

Po čtyřech minutách se zpoza dveří ozval výkřik a rána, jako by někdo spadl na zem, spolu s následným bolestivým naříkáním asistentky: „Proboha, můj kotník! Nemůžu s ním ani pohnout! Myslím, že je asi zlomený!“ Naříkání, respektive předem připravená nahrávka zněla tak dlouho, dokud jí někdo ze zkoumaných osob nepřišel na pomoc, či dokud neuplynula jedna minuta bez odezvy.

Téměř tři čtvrtiny pokusných osob ( přesně 70% ) asistentce přispěchaly na pomoc, pokud byly ve vedlejší místnosti o samotě. Toto číslo ale kleslo na 40%, pokud pokusné osoby byly usazeny po dvojicích, a k ještě dramatičtějšímu poklesu došlo s narůstajícím počtem účastníků či s předem informovaným pomocníkem experimentátorů, instruovaným k pasivitě. Pak ochota k pomoci klesla až k 7%.

Experimenty s ověřováním (ne)pomoci byly mnohokrát opakovány. Vždy s podobným výsledkem:

Co z toho vyplývá?

Díky výsledkům těchto experimentů psychologové došli k závěru, že na nouzové situace lidé reagují v přítomnosti ostatních pasivních lidí pomaleji, než kdyby byli sami, anebo nereagují vůbec. Dochází tak k takzvané „difuzi odpovědnosti“, tedy stavu, kdy se ani jediná osoba necítí být zodpovědná za vyřešení krizové situace. To vysvětluje například případy dopravních nehod, které se staly na frekventovaných silnicích a u nichž zastavil jen málokdo, zatímco na cestách, kde projede jedno auto za hodinu, je takové neohleduplné chování výjimkou.

Pluralitní ignorace

Lidé mají v tendence v nových situacích odvozovat své chování a jednání od chování druhých a v sociální psychologii se tento jev nazývá pluralitní ignorace. Označuje změnu chování v závislosti na přítomnosti dalších osob, když si několik osob ve skupině nezávisle na sobě myslí, že má odlišné vjemy nebo postoje od zbytku skupiny. Pokud tedy nikdo jiný nereaguje, dochází u jednotlivce k vyhodnocení situace jako neškodné, a skupina je nečinná.

Jinými slovy, protože každý, kdo s chováním skupiny nesouhlasí, se chová, jako by souhlasil, všichni nesouhlasící si myslí, že skupinová norma je schvalována všemi kromě nich samotných. To zpětně posiluje jejich ochotu raději se podřídit skupinové normě, než vyjádřit nahlas svůj nesouhlas. Dochází zde k chybnému vyhodnocení vnímání a cítění druhých lidí. (2).

Dalším faktorem o rozhodnutí o jednání či nejednání, může být prostý strach z chyby (ztrapním se, ztratím prestiž a hodnotu, spěchám), stejně tak jako neuvědomění si, o jakou situaci se jedná a nerozpoznání významu situace (třeba se neděje nic tak důležitého). Běžným je pocit nekompetentnosti (určitě je tu někdo kvalifikovanější, rychlejší, schopnější než já) a obvyklá difúze odpovědnosti (někdo přeci musí něco udělat; mám odpovědnost, ale ostatní také; nemám tolik odpovědnosti, jako kdybych tu byl sám).

Závěr

Ocitnou-li se lidé v roli svědků nouzové situace spolu s jinými lidmi, instinktivně budou popírat odpovědnost za pomoc oběti. Ale tím, že si budou vědomi tohoto procesu, mohou toto zkreslené vyhodnocení prolomit. V každém případě je výhodnější obracet se na jednu osobu než na celou skupinu, tedy oslovit jednoho konkrétního jedince, a to s konkrétním požadavkem. Což je princip, který platí stejně pro oběť, jako pro aktivního svědka.
Neměli bychom dovolit, aby pasivita nebo hloupost druhých vedla k naší nečinnosti. Stejně tak nepředpokládejte, že někdo jiný za nás bude jednat.

Zdroje:

• (1) http://psychologie.cz/efekt-prihlizejiciho/
• (2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Pluralitn%C3%AD_ignorance
• https://www.psychologytoday.com/blog/the-social-thinker/200911/why-don-t-we-help-less-is-more-least-when-it-comes-bystanders
• http://www.citylab.com/crime/2015/08/the-murder-of-kitty-genovese-and-the-myth-of-the-heartless-city/400622/
• http://web.natur.cuni.cz/~houdek3/papers/Latan%C3%A9%20Rodin%201969.pdf
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Difuze_odpov%C4%9Bdnosti
• https://is.jabok.cz/el/JA10/leto2013/S105/um/Soc.psych_Efekty_obecenstva.pdf
• http://www2.southeastern.edu/Academics/Faculty/scraig/gansberg.html

Zveřejněno na serveru Manipulátoři.cz.