Dubstep, metalcore a ti další…

Na hudební scéně se v poslední době vyrojilo tolik nových stylů, až to kritici přestávají stíhat sledovat, natož aby o tom psali objektivní recenze. V hudbě ale asi moc nejde mít zcela objektivní názor na tvorbu toho či onoho umělce. Každý je aspoň trochu ovlivněn vlastním vkusem, náhledem…

Hudba byla moje první láska a bude mou poslední. Ráda používám tato slova, která jsem vzala z pera a úst Johnyho Milese. Jeho skladba, stará jako Metulazém, Music, mě dokáže okouzlit každým tónem, nadchnout každým slovem při každém poslechu a nikdy se neohraje. V hudbě se řídím citem a vždycky jsem se jím řídila. Byla jsem vychována jako rockerka, v žilách mi koluje spíš těžký kov než krev. Vyrostla jsem na melodiích charakteristických pro tehdejší dobu – Led Zeppelinech, Queenech, Black Sabbathech, Rush, Europe, Deep Purple, Beatles, Skid Row a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Postupem času se z hudby stala posedlost, potřebovala jsem ji víc než vzduch, ticho mě ničilo…rodiče byli mou oporou, chápali mou vášeň a zvykli si na otřásání domu v základech. Z rocku jsem plynule přešla na hard rock a metal. Poprvé jsem uslyšela (v nějakých deseti letech) Iron Maiden a plameny ve mně dosáhly nových rozměrů. Metallica, Whitesnake, Van Halen, Kingdom Come, Judas Priest…to všechno mi vzalo duši. Pravá obsese přišla se skupinou Helloween. Milovala jsem je od prvního okamžiku a tímto rokem to bude deset let, co jsem je slyšela poprvé. Začala jsem studovat žánry metalu, slova jako trash, power, speed, heavy, glam… Metal a hard rock byl a bude vždy mou srdcovou záležitostí, protože ve mně dokáže vzbudit ty nejniternější city, rozproudit krev, nutí mě tančit, zpívat, smát se i plakat, dokáže mi přivodit zástavy srdce a nechává mě utápět se v extázi vlastních pocitů.

Nikdy jsem se ovšem nebránila novým stylům a v tomhle směru se neustále vyvíjím. Nemám ráda škatulkování, a proto bych se neoznačila jako metalistka, rockerka nebo corařka. Protože hudba, co mě zaujme, musí mít to něco, a pak je jedno jestli je to píseň třeba od Faith No More nebo od Example. Proto se netajím tím, že se mi líbí Eurythmics nebo George Michael, stejně jako Avenged Sevenfold. Jsem člověkem, co je hudbou posedlý a nemůže bez ní žít.

K metalcoru jsem se dostala vlastně náhodou. Mí kamarádi založili už docela profláknutou kapelku Shadow Area. Zpočátku mi nad tím zůstával rozum stát a je pravda, že jsem si na tento styl hudby musela zvyknout. Ale postupem času jsem si v té zvláštní, energické náloži, našla to svoje. Pak jsem přišla na to, že je pro mě důležité slyšet v písni melodii a pak se mi líbí i tzv. řev. Proto se mi líbí Architects a ne August Burns Red, protože v nich tu melodii slyším a cítím. Dnes už do svého hudebního rozhledu řadím takové kapely jako Sonic Syndicate, Slipknot, Dead by April, Enter Shikari…

Není to ani týden, co jsem se vrátila z Rock For People. A tam jsem přišla na chuť i dubstepu, který má v repertoáru Skrillex a celkem i drum’n’base. Zjistila jsem, že taková drum párty může být pekelný odvaz a bavila jsem se jako nikdy. Jediný styl, jemuž asi nikdy na chuť nepřijdu, bude hip-hop, rap a techno.

A co na závěr? Hudbou prostě žít budu dál. Je to moje největší vášeň, droga, posedlost. A k čertu s tím, že nejsem pokérovaná, nemám tunely v uších, ani šílenou barvu vlasů a na koncertě mě potkáte klidně ve fialové košili. Není důležité, jestli máte hudbu na sobě. Důležité je, že vám rezonuje v srdci…