Druhy inteligence ve škole

V současné době je ve společnosti rozšířená negativní nálada vůči našemu veřejnému školství a vzdělávání. Téma školství se objevuje stále častěji i v mainstreamových médiích, nejčastěji je kritizován fakt, že současný systém neodpovídá směřování nového století a nepřipravuje žáky na život v něm. Kritický tón – až na výjimky – převažuje nad snahou objevit zdroj problémů a přijít s konstruktivními návrhy na jejich řešení. Kde by tedy mohla být skryta hlubší příčina dnešní celospolečenské nespokojenosti?

Podíváme-li se blíž na současný obsah vzdělávání na základních a středních školách, zjistíme, že převažujícím cílem je předávání znalostí a rozvoj kognitivních dovedností. Náš školní systém se tedy zaměřuje téměř výhradně na rozvoj kognitivní inteligence. Je jistě v pořádku, že cílem vzdělávání je rozvoj kognitivních funkcí, bylo by však potřeba si uvědomit, že kognitivní inteligence není jediným druhem lidské inteligence. Není to tedy dle mého názoru špatně, jsou to jen nevyužité příležitosti, které škola ze své podstaty má.  Měla by být totiž zodpovědná za celkový rozvoj žáků. Navíc ve 20. století, kdy společnost byla znalostní, bylo adekvátní, že obsah vzdělávání měl rozvoj kognitivní inteligence, analytických a logických dovedností za svou prioritu. Století jednadvacáté ale proměnilo rychle a výrazně společnost znalostní na společnost konceptuální, a ukazuje se, že kognitivní dovednosti jsou sice nezbytné, samy o sobě však k úspěšnosti v novém století stačit nebudou. Pro úspěch v konceptuální společnosti budou totiž potřeba dovednosti jako invence, empatie, kreativita, kooperace, hra a mnoho dalších.

Škola by proto měla kromě již zmíněné kognitivní inteligence plnohodnotně rozvíjet v žácích i ostatní druhy inteligence: emoční, sociální či vztahovou, kreativní, případně dokonce transpersonální. Jak konkrétně by mohl takový program vypadat?

Emoční inteligence se v některých aspektech překrývá s inteligencí sociální, proto můžeme mluvit o sociálně-emočním učení. Do něho patří například schopnost rozeznat své vlastní emoce, porozumět jim a umět je vyjádřit, schopnost rozeznat, jak se druzí cítí a vztahovat se k nim, schopnost řídit a ovládat emoce, schopnost adaptovat se a řešit problémy intra- a interpersonálního charakteru, schopnost pozitivního naladění či schopnost vnitřní motivace. Schopnost porozumění druhým, empatie, soucítění a prosociálního cítění. Trénovat a rozvíjet se dá téměř cokoli, proto i výše zmíněné schopnosti se dají nenásilně a přirozeně rozvíjet vhodnými technikami, aktivitami a cvičeními.

Jednou z cest, jak u žáků posilovat emoční inteligenci, je například zařazení meditace mindfulness do výuky, jak se dnes už děje například v USA, Velké Británii či Francii.  Mindfulness má mnoho pozitivních účinků, jak se můžeme dočíst v odborné literatuře, mezi hlavní přínosy patří právě posílení schopnosti uvědomit si své emoce a lépe je zvládat, učí, jak najít klid po náročné životní situaci, jak zlepšit svoji koncentraci pro zvládnutí obtížného úkolu, jak navázat smysluplnou konverzaci s někým, kdo s námi nesouhlasí, jak se správně rozhodovat, jak pracovat se strachem a stresem, jak zvládnout těžké životní období nebo aktivně přispět k vlastnímu spokojenému a šťastnému životu. Přičemž změny, které taková cvičení v mozku způsobí, ať už fyziologické, či dokonce anatomické, byly prokázány neurovědními výzkumy mozku.

V jedné školce v USA si pětileté děti vyzkoušely osmitýdenní program zaměřený na rozvoj sociální inteligence. Na začátku programu dostaly děti čtyři fotky – svého nejlepšího kamaráda, svého nejméně oblíbeného kamaráda, neznámého dítěte a nemocného dítěte. Každé dítě přiřadilo většinu bodů svému nejlepšímu kamarádovi. Během programu si děti měly uvědomovat své emoce a mluvit o nich, relaxovat a sledovat nádech a výdech, snažit se vcítit do pocitů druhých apod. Po skončení programu se ukázalo, že rozložení odměn mezi nejlepším kamarádem, nejméně dobrým kamarádem, neznámým a nemocným dítětem bylo téměř rovnoměrné. Výzkum ukázal, že už po osmi týdnech se u dětí výrazně rozvinulo sebeuvědomění, sociální cítění a empatie, které vedlo k nižšímu rozlišování.

Kreativní inteligenci můžeme rozvíjet tak, že necháme žáky občas volně tvořit, bez většího limitujícího zadání úkolu. Můžeme to připodobnit tomu, co dnes probíhá v progresivních firmách, kde dají zaměstnancům jeden den v týdnu k tomu, aby si svobodně dělali, co chtějí. A výsledek? Právě v těchto dnech přicházejí zaměstnanci s největším počtem inovací, nápadů a kreativních myšlenek! Pro kreativní myšlení je totiž nejdůležitější pocit svobody a důvěry.

A transpersonální inteligence? Ta je oblastí vytváření vlastních životních hodnot, porozumění životu a jeho zákonitostem, hledání osobních cílů i vyššího smyslu.

Pokud veřejná škola nepochopí, čím je potřeba vybavit žáky pro připravenost a úspěšnost v novém století, hrozí jí ještě ve větší míře to, čeho začíná být svědkem již nyní, že totiž nespokojenost bude narůstat a že se stále více žáků bude vzdělávat mimo školu, v domácím či jiném alternativním vzdělávání. Že nevyužije svůj potenciál! A to by byla přece jen škoda!