Demokracie versus kapitalismus

Winston Churchill před několika dekádami pronesl, že liberální demokracie je značně nedokonalý systém, nikdo však ještě nedokázal vymyslet žádný lepší. Francis Fukuyama po rozpadu východního bloku hlásal konec dějin definovaných soubojem různých společenských ideologií, neboť jednoznačně zvítězil kapitalistický liberalismus. Naomi Klein vidí v globálním kapitalismu naopak riziko pro demokracii a tvrdí, že dané dva systémy jsou ve vzájemné kontradikci. Otázkou zůstává, kdo má tedy pravdu? Který ze dvou zmíněných systémů je ten správný? Který ten špatný? Nebo jsou správné či naopak špatné oba? A jsou opravdu ve vzájemné kontradikci či mohou existovat v jedné společnosti bok po boku? Na tyto otázky se pokusím na následujících stránkách odpovědět.

Nejprve bych podotknul, že v této problematice se nelze nikam posunout bez precizního definování jednotlivých analyzovaných pojmů. Demokracie i kapitalismus jsou sice termíny až příliš často užívané mnohými, málokterá osoba však přesně rozumí významu toho, co při vyslovení těchto několika kouzelných písmenek sdělují.

Základní rozdíl mezi oběma pojmy, který nám zároveň pomůže objasnit jejich význam, spočívá ve vymezení jejich společenské působnosti. Demokracie je systém sociálně-politický, kdežto kapitalismus sociálně-ekonomický, byť zde bezesporu můžeme mluvit o určitém přesahu obou pojmů za hranice tohoto vymezení. Právě tento přesah nakonec způsobuje, že se demokracie s kapitalismem na určitých společenských rovinách potkává, což může vyvolávat diskuse o jejich vzájemné kontradiktornosti.

Nyní však již k samotným jednotlivým definicím. Demokracie je systémem politické správy společnosti. Je to jeden ze způsobů, který mohou občané státu využít ke správě sebe sama. Jako takový se negativně vymezuje zejména vůči monarchii, jakožto vládě jednoho či oligarchii (popř. aristokracii), jakožto vládě několika. Ve své čistě instrumentalistické podobě tedy lze demokracii definovat jako vládu mnoha. Vládne-li více lidí a každý má určité slovo při rozhodování o společných záležitostech, pak je logické, že rozhodnuto bude takovým způsobem, za jaký se postaví největší počet hlasujících. Odtud pak můžeme demokracii definovat přesněji jako vládu většiny. Takovéto formální vymezení však pro naše účely nestačí. Stejně jako jakýkoliv jiný společenský systém i demokracie je založena na určitém hodnotovém základě, který ji samu sekundárně definuje. Bez kontextu těchto hodnot by vlastně demokracie vůbec neměla smysl. Chceme-li tvrdit, že demokracie je nejlepší možný systém, musíme zjistit, jaké hodnoty zastává a následně dokázat, že právě tyto hodny jsou lepší než hodnoty jiné a zároveň, že demokracie je nejvhodnější způsob, jak těchto hodnot dosáhnout.

Definovat tyto hodnoty není nijak složité, neboť tu nejtěžší práci s jejich nalézáním a obhajováním již vykonali mnozí myslitelé před námi. Aristoteles, Rosseau, Mill, Dahl, Rawls a mnozí další se shodli, že demokracie nemůže fungovat bez politické rovnosti. Základní princip demokracie předpokládá, že každý člověk má určité cíle, který chce ve svém životě dosáhnout a politický systém mu to musí umožnit, ideálně mu k tomu ještě dopomoci. Jelikož každý jednotlivec či každá skupina mají odlišné zájmy, pak má-li být jeho či jejich zájmům nasloucháno a mají-li být následně prosazovány, musí mít každý člověk bezesporu vliv na fungování státní správy. Pokud by neexistovala politická rovnost, byly by zájmy různých lidí obhajovány různě intenzivně, což se jeví za předpokladu, že jsme všichni lidé a všichni máme stejné právo na osobní štěstí, jako naprosto iracionální.

Naproti tomu se vytváří druhá skupina filozofů v čele se Smithem, Lockem, Hayekem, Nozickem a dalšími, kteří upozorňují na fakt, že veškerá rovnost při rozhodování o veřejných záležitostech je naprosto irelevantní a vlastně i neuskutečnitelná, neexistuje-li svoboda. Svobodu poté považují za primární demokratickou hodnotu, neboť je prokazatelně předpokladem, bez něhož by demokracie reálně nemohla fungovat. Nesvobodní, byť sobě vzájemně rovní občané, budou mít sice všichni stejné slovo při diskusi o veřejných agendách, význam slova každého z nich se však bude rovnat nule. K čemu je osobě to, že všichni ostatní mají stejnou šanci nabýt svého osobního štěstí, když tato šance je stále pro všechny nulová?

Abych výše napsané shrnul. Svoboda a rovnost jsou dvě základní hodnoty nezbytné pro fungování demokracie a v kombinaci s mechanickými institucemi, typu svobodných pravidelných a spravedlivých voleb vytvářejí to, čemu dnes demokracie říkáme.

Kapitalismus je naproti tomu výrobním ekonomickým systémem, spočívajícím v zapojování kapitálu do výroby (ať už kapitálu finančního, fyzického, informačního či lidského). Jinak řečeno kapitalismus v původním významu svého slova má se správou společnosti jen málo společného. Od určité doby se však slova kapitalismus užívá ve významu jiném. Snažíme se tím popsat něco, co by se mělo správně nazývat tržní ekonomikou. Na následujících řádcích tedy budu slovo kapitalismus používat právě v tomto novém významu.

Kapitalismus coby tržní ekonomický systém lze definovat vymezením vůči centrálně plánované ekonomice. V rámci kapitalismu je určujícím mechanismem, který rozhoduje o alokaci výrobních zdrojů i ekonomických statků trh. Jinak řečeno vyrábí se to, po čem je poptávka, tedy to, co lidé chtějí. Společnost je tedy takto schopna uspokojovat velmi efektivně sama sebe. Zajímavostí je, že tržní systém je značně decentralizovaný, tj. nikde není žádná komplexní databáze informací o tom, kdo co kde vyrábí a kdo co kde potřebuje a poptává. Ekonomika se tak vyvíjí naprosto spontánně na základě bilaterálních či multilaterálních dohod ekonomických subjektů (tedy nás, lidí). Naproti tomu centrálně řízená ekonomika se snaží veškeré informace soustředit v jednom centru a následně z tohoto centra dirigovat veškerou alokaci zdrojů a statků. To by bylo efektivní pouze za předpokladu, že by skupina úředníků opravdu dokázala dokonale zanalyzovat potřeby všech občanů na jedné straně a možnosti všech výrobců na straně druhé. Jinak řečeno to, co s naprostou lehkostí vykonává naprosto bez nákladů tržní mechanismus, snaží se teď podstatně méně obratně suplovat nedokonalý, nákladný a mimo jiné také zkorumpovatelný člověk. Odtud také mimochodem pramení důvod, proč veškeré centrálně řízené ekonomiky doposud zkrachovaly, pokud zavčas nenabyly alespoň částečně tržní podoby.

Dalším důsledkem tržní ekonomiky je poté soustředí nejen ekonomické moci v daném řídícím alokačním centru. Vysocí státní úředníci, kteří vlastně mají dispozici nad veškerými společenskými finančními prostředky, využívají je často pro své politické cíle. Ve snaze dosáhnout co nejdokonalejšího přehledu o potřebách společnosti navíc nutně dochází k závěru, že čím více budou ovládat i ostatní, neekonomické aspekty společenského života, tím lépe budou schopni odhadnout aspekty ekonomické. Ukázáno na příkladu: když zakážeme lidem vycestovat ze země, můžeme s jistotou konstatovat, že poptávka po mezinárodních dopravcích a výměně měny klesne na nulu, tudíž již můžeme zrušit veškeré cestovní kanceláře i směnárny. Takto můžeme vcelku logicky dojít k závěru, že centrálně řízená ekonomika nutně vede k likvidaci demokracie a nastolení autoritativního režimu. To koneckonců dokázala i historie, neboť v ní, jak vcelku přehledně dokazuje Robert Dahl, nenajdeme jediný dlouhodobě fungující demokratický stát s centrálně plánovanou ekonomikou. Můžeme tedy konstatovat, že kapitalismus je navzdory názorů některých filozofů nikoliv překážkou, nýbrž nutnou podmínkou pro existenci demokracie tak, jak ji dnes známe.

Abychom si nalili čistého vína, musíme však na druhé straně přiznat, že kapitalismus svým tržním působením nutně vytváří ekonomickou nerovnost. Jelikož má každý občan jiné potřeby a zároveň také jiné kvality, dosahuje každý občan v porovnání s ostatními odlišných výsledků, tedy různé úrovně bohatství. A jelikož právě bohatství je prostředek, který ovlivňuje většinu politických prostředků (reklama, politická kampaň, dobročinnost, volební kauce atd.), můžeme dojít vcelku jednoduše k závěru, že kapitalismus na jednu stranu umožňuje existovat demokracii, na stranu druhou ji však nutně korumpuje narušováním jedné z jejích základních hodnot – politické rovnosti. To, že podporuji kapitalismus, tedy neznamená, že apriori zavrhuji možnosti jeho částečné regulace. Bez právního rámce chránícího soukromé vlastnictví, smluvní svobodu a vynucujícího dodržování spravedlivě uzavřených smluv by kapitalismus jistě nefungoval. Regulace monopolizace, sociální a zdravotní pojištění občanů pro případ jejich nemoci, úrazu, nezaměstnanosti či stáří je nutnou podmínkou pro překonání základných defektů, kterými se celý systém nutně projevuje. Kapitalista logicky nebude brát v potaz veřejný zájem, neboť není důvodu, aby sledoval cokoliv jiného než vlastní prospěch, koneckonců jako každý. A pokud tedy nechceme, aby vypouštěl jed do řeky a zplodiny do ovzduší a pokud zároveň chceme, aby někdo financoval např. pouliční osvětlení, za které mu pravděpodobně nikdy nikdo nezaplatí, musíme nutně dojít k závěru, že stát v takovýchto případech musí zasáhnout. A takto bychom mohli ve výčtu státních intervencí dále pokračovat. Něco jiného je však regulovat svobodný trh a něco jiného je ho zničit spolu s veškerými aspekty svobody a propadnout se do pochmurného světa totality.

Po definicích a stručném rozpracování obou základních pojmů se můžeme konečně věnovat jejich vzájemnému vztahu. Již nyní můžeme z výše uvedeného odvodit, že pokud předpokládáme, že každý občan je lidskou bytostí a jako takový má právo dosáhnout si (samozřejmě za předpokladu, že neomezí či neohrozí ostatní) svých cílů a svého štěstí, budou hodnoty, jež hodláme prosazovat, svoboda, politická rovnost a svobodný trh vyznačující se soukromým vlastnictvím, smluvní svobodou a ochranou těchto principů ze strany státu. Jinak řečeno potřebujeme, aby ve státě vládly demokracie a kapitalismus.

Na druhou stranu ovšem vidíme, že tyto systémy přeci jen jsou v určitém bodě kontradiktorní. Kapitalismus determinující ekonomickou nerovnost negativně ovlivňuje rovnost politickou. Demokracie naopak při snaze dosahovat politické a tudíž i ekonomické rovnosti má tendenci regulovat až přespříliš kapitalismus. To nás dostává k prastarému hodnotovému sporu svoboda versus rovnost. Tento spor ovšem nerovná se sporu demokracie versus kapitalismus, neboť demokracie nutně ke své existenci potřebuje obě tyto hodnoty. Z tohoto tedy plyne, že žádné absolutní řešení typu Marxova absolutní rovnost či anarchokapitalistická absolutní svoboda nejsou řešením. Potřebujeme hodnoty obě v určitém poměru. Jinak řečeno musíme nutně obětovat kousek své svobody a podřídit se určitým omezením, abychom získali privilegium žít ve společenství s ostatními, spolupracovat a takto vzájemně zlepšovat svou životní situaci. Na druhou stranu však také musíme obětovat kousek naší rovnosti (i politické) tomu, abychom mohli i ve společenském tělesu svobodně sledovat své individuální zájmy a dosahovat svého osobního štěstí a nestali se jen kolečky ve společenském stroji ovládaném někým nebo něčím jiným.

Abych tedy konečně předešel veškerým zbytečným sporům a neustálému opakování toho, že by to někdy mohlo jít i jinak než skrze liberální demokracii a kapitalismus, pokusím se shrnout veškeré moudro této práce do jedné věty. Ekonomická nerovnost je daň, kterou musí lidstvo platit za svou svobodu, neboť bez svobody nemá politická rovnost a podíl na státní moci žádný význam. Přestaňme tedy hanit kapitalismus za to, že občas nespravedlivě produkuje nezasloužilé zbohatlíky na straně jedné a nezaviněné bezdomovce na straně druhé. To je nutný důsledek tohoto systému, s nímž se musíme právě skrze demokratickou státní instituci jako vyspělá společnost co nejlépe vypořádat. A mějme u toho na paměti stále následující: Právě kapitalismus je systém, který nám neustále poskytuje prostředky k tomu, abychom vůbec měli sílu se s těmito defekty vypořádat. Bez něj by celý ekonomický systém byl jedním neřešitelným defektem.

Úplným závěrem tedy už jen tolik. Podívejme se všichni kolem sebe, všimněme si toho zděného domku s neustálým přísunem tekoucí vody, elektřiny i plynu, těch moderních aut, jež se nám prohánějí za okny, toho počítače či smartphonu, skrze který právě čteme tyto řádky i jiné alternativní zdroje informací, toho čistého a nepotrhaného oblečení, které máme na sobě. A nyní s vědomím toho, že nic takového bychom neměli, pokud bychom zrovna nepatřili do té útlé privilegované menšiny vykořisťující celý zbytek otroků, poddaných či pracujících dělníků a rolníků, uvědomme si konečně, že kapitalismus a demokracie nám právě toto společnými silami dnes a denně dopřávají a že můžeme být šťastní, že jsme se narodili právě v té části světa, kde je demokratická a kapitalistická tradice zakořeněna již několik století, neboť každé jiné části světa se lidé mají ve všech aspektech svého života podstatně hůře, než my – „kapitalističtí demokraté“.

Článek se dočkal rozpracované a rozšířené verze, kterou naleznete zde: Demokracie versus kapitalismus II.