Demokracie nebo Ochlokracie? Aneb úprava volebního práva – Část IV.
Vlastní volební systém
Vycházeje z předchozích kapitol této práce, popíšu nyní samotný systém, jakým by se na základě výše uvedeného aktivního i pasivního volebního práva mohlo dosazovat kandidáty do funkcí. Dále uvádím základní charakteristické znaky mnou navrhovaného systému, z nichž o každém by se dalo pojednávat dosti rozsáhle. V této práci však již na tuto hlubší analýzu nezbylo místa. Celé území státu by mělo tvořit jeden volební obvod. Voliči, rozděleni do sedmi daňových nebo chceme-li voličských skupin, by mělo odděleně volit tajným hlasováním a odevzdávat seznam kandidátních listin jednotlivých stran, na němž vyznačili pořadí těchto listin podle svých preferencí. Kandidátní listiny jednotlivých stran by měly být vázané, neboť kandidáti byli vybíráni na základě konkursu (viz výše). Jednalo by se tedy o jakousi modifikaci australského volebního modelu do poměrného volebního systému. Smysl tohoto systému tkví jednak v co nejvyšší míře proporcionality volebního systému a tedy legitimity nově zvoleného orgánu, jednak v řešení určité komplikace při přepočítávání hlasů na mandáty, o níž pojednám dále. Každý z voličů by měl samozřejmě jeden hlas. Místo jedné volební urny by však existovalo uren sedm, jedna pro každou voličskou skupinu. Hlasy by byly poté sčítány rovněž odděleně a v rámci každé volební skupiny by se vytvořily samostatné volební výsledky, jež by nám udaly, kolik získala která strana v každé voličské skupině procent hlasů.
Na tomto místě jsem se rozhodl pojednat o modifikovatelnosti tohoto systému tak, aby inklinoval spíše k bipartismu či naopak spíše k multipartismu, jak jsem slíbil v kapitole II. Abychom zabránili naprosté atomizaci, k níž tento volební systém přirozeně inklinuje, je potřeba, aby podmínkou postupu strany do prvního a jediného skrutinia bylo překročení určité uzavírací klausule (řekněme ve výši 5%), a to v určitém počtu voličských skupin. Právě tento počet voličských skupin, v nichž strana musí překročit uzavírací klausuli, pak do jisté míry determinuje počet stran, mezi které budou rozdělovány mandáty.
Chceme-li dosáhnout spíše multipartismu, je potřeba minimalizovat tuto podmínku ideálně na dvě voličské skupiny. Jinak řečeno, aby se strana dostala do skrutinia, musela by překročit uzavírací klauzuli alespoň ve dvou ze sedmi voličských skupin. Zde je na místě otázka, proč tuto podmínku neudat pouze v rámci jedné skupiny či ji úplně nezrušit. Smysl tohoto ustanovení stojí na ideji, že strana musí získat důvěru alespoň určité části voličů, aby získala legitimitu pro vstup do parlamentu. Zároveň však bude každá významnější názorová skupina s velkou pravděpodobností zastoupena. Podmínku dvou voličských skupin tedy vidím jako ideální kompromis vedoucí k multipartismu, ale ne k atomizaci. Odtud odvozuji vyšší legitimitu takto sestaveného parlamentu, než v klasickém poměrném volebním systému.
Naopak, chceme-li, aby systém inklinoval spíše k bipartismu, musíme podmínku uzavíracích klauzulí rozšířit. Ideálně na nadpoloviční většinu voličských skupin, aby strana, jež bude vládnout, měla podporu většiny obyvatelstva jak početně, tak i názorově. Odtud zase odvozuji vyšší legitimitu vlády, než v klasickém volebním systému většinovém. Ideálně tedy počítám se čtyřmi skupinami, u nichž strana musí překročit 5%. Lze také počítat s 5 či 6 skupinami, ale takto přísná podmínka již může vést spíše k monopartismu, kdežto ideálem by zde mělo být pravidelné střídání pravice a levice u moci v závislosti na aktuální ekonomické a sociální situaci státu.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, vyskytuje se zde (a to zejména u druhého modelu) riziko, že přes podmínku uzavíracích klauzulí neprojde žádná strana (popř. pouze jedna strana). Neprojde-li v určité voličské skupině žádná politická strana do skrutinia (což může nastat ve chvíli, kdy žádná ze stran, jež v této skupině překročí uzavírací klausuli, nepřekročí tuto klausuli v ani jedné či pouze v nedostatečném počtu ze zbývajících voličských skupin), znamenalo by to, že daná skupina zůstane v parlamentu bez zastoupení. Právě zde se ukazuje užitečnost a nutnost modifikovaného australského systému. Na volebních lístcích voličů v problematické skupině (tj. té, z nichž neprošla do skrutinia žádná strana by došlo k vyškrtávání těch stran, které v ostatních voličských skupinách dopadly nejhůře. Tudíž by byly hlasy voličů problematické skupiny redistribuovány na základě druhých a potenciálně dalších preferencí jiným stranám v problémové voličské skupině tak dlouho, dokud nedojde ke konsensu s alespoň jednou další voličskou skupinou, což daný problém beze zbytku řeší.
Zároveň lze australský model využít i druhým způsobem. V rámci každé voličské skupiny (i té, kde strana či více stran bez problémů do skrutinia prošly) může dojít k přerozdělení těch hlasů, které by v důsledku neúspěchu jimi preferované strany propadly. Na každém hlase se může sestupovat po preferencích a přepočítávat hlasy na další strany tak dlouho, dokud se nenarazí na stranu, která se již v dané voličské skupině do skrutinia dostala a právě této straně pak bude daný hlas připočten. Tímto daný systém dosahuje maximální proporcionality a zvolené strany maximální legitimity.
Proti tomuto systému lze také namítnout, že vysoká volební neúčast v rámci jedné skupiny posílí hlasy voličů v této skupině na úkor voličů skupin ostatních. To je ovšem pouze první a poněkud zúžený náhled na problém. Vycházejme z principu všeobecnosti volebního práva, který udílí právo volit každému, kdo splní zákonem dané podmínky. Předpokládejme dále, že s volebním právem je svázána i určitá voličská odpovědnost. Rozhodne-li se volič nevyužít svého aktivního volebního práva, legitimuje tím nepřímo ostatní voliče, aby rozhodovali za něj a jeho jménem, neboť nově zvolený parlament odvozuje svou legitimitu z celého lidu, nikoliv jen z těch lidí, kteří jej volili. Existují-li voličské skupiny, je zde alespoň určitá pravděpodobnost, že voliči ze stejné majetkové třídy, jako je člověk, jenž se své volební právo rozhodl nevyužít, budou hlasovat nejen jeho jménem, ale i v jeho zájmu. Člověk by se tedy mohl cítit více zastoupen, přestože nevolil. Vyjdeme-li tedy z teze, že parlament odvozuje svou legitimitu z celého lidu, je systém oddělených voličských tříd v tomto ohledu dokonce spravedlivější než systém založený na principu one vote – one value. Navíc je zde částečná ochrana před málo početnou skupinou v tom, že pro postup strany do skrutinia se vyžaduje souhlas s touto stranou od alespoň jedné (popř. i více) další voličské skupiny.
Nyní se již dostáváme k samotnému skrutiniu. Z každé voličské skupiny jsme tedy získali seznam postupujících stran a zároveň procentní zisky těchto stran. Hlasy všech voličů již byly přerozděleny tak, aby ničí hlas nepřišel vniveč a alespoň na základě druhé či další preference podporoval určitou parlamentní stranu. Zbývá stranám přidělit mandáty. Zde existují dvě možná řešení. První možností je rozdělení mandátů předem pro každou skupinu. To by vyžadovalo počet mandátů dělitelný sedmi a v ideálním případě i počet lichý, aby nedocházelo k případným patovým situacím. V podmínkách Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky bych například volil číslo 203, které by znamenalo 29 mandátů pro každou voličskou skupinu. Zde by se pak již za použití určité volební formule (její konkrétní podoba není předmětem této práce) přepočítaly hlasy, které každá strana v dané voličské skupině obdržela na jednotlivé mandáty. Druhou možností je pak sčítání procentních bodů, které strany obdržely v jednotlivých voličských skupinách a následné přepočítávání tohoto celkového výsledku na mandáty, které by se rozdělovaly dohromady. Tento systém však považuji za problematický, neboť zmíněné součty procentních bodů by mohly překračovat hranici sta procent. Daný problém by byl sice řešitelný tím, že by všechna křesla (tj. 100% křesel) odpovídala součtu všech procentních bodů, všech stran ve všech voličských skupinách (tj. 700% hlasů), což však vypadá poněkud nesmyslně. Tento systém navíc oproti systému předchozímu nepřináší žádné výhody, a proto nevidím důvod, proč jej využívat.
Tímto jsem doufám, dostatečně jasně vysvětlil systém a způsob volby i mechanismus přepočítávání jednotlivých hlasů voličů na mandáty voleného orgánu. Nyní se již budu věnovat výhodám i rizikům tohoto systému a možným dalším tématům do diskuse. K tomu slouží kapitola shrnutí a závěr.
Shrnutí a závěr
Účelem následujícího textu rozhodně není opakovat se. Po krátkém shrnutí hodlám dále argumentovat a vytvářet tak otázky pro diskusi, protože právě otevření diskuse je účelem této práce. Z toho důvodu také prosím, aby tato práce byla považována spíše jako teoretický příspěvek vysvětlovaný občas na konkrétních příkladech z historie, či současné České republiky a nikoliv jako kompletní a ihned realizovatelný návrh na změnu volebního systému. Konkrétní návrh, jenž tvoří páteř celé práce, jsem vytvořil zejména pro ilustraci mých myšlenek, nikoliv jako jediné správné řešení. Stejně jako každá teorie, má dozajista i tato mnoho komplikací, mezer a rizik, mezi něž patří například těžká realizovatelnost, neboť zavedení tohoto systému by vyžadovalo předešlou změnu mentality a způsobu uvažování voličů i politických stran, vcelku komplikovaný výpočet hranic voličských skupin a zařazování jednotlivých voličů do těchto skupin tak, aby rozdíly četnosti těchto skupin nepřekračovaly danou mez, možný pocit nabourání soukromí u voličů, kteří vhozením svého hlasovacího lístku do určité urny prozradí všem přítomným svou majetkovou situaci a mnohé další problémy, které jsem si ještě neuvědomil. Zde podotýkám, že budu velmi vděčný každé racionální kritice, která další problémy, které je potřeba v souvislosti s tímto problémem řešit.
Na druhou stranu má celý systém i řadu nesporných výhod. Mírná nerovnost hlasů co do počtu ve prospěch rovnosti hlasů podle výše příspěvku do státního rozpočtu částečně ospravedlňuje samotnou existenci daně a motivuje voliče daně platit. Zároveň lze vcelku logicky předpokládat, že právě rozdílné majetkové vrstvy budou mít odlišný náhled na fiskální, hospodářskou i jinou politiku státu. Chceme-li vytvořit systém názorově co nejvíce proporcionální, je tato modifikace rovnosti dozajista jednou z možných cest. Další dílčí výhody byly již popsány v samotné práci.
Úprava pasivního volebního práva se pak blíží Aristotelovu ideálu aristokracie, coby vlády nejpovolanějších. Výhodou a zároveň nevýhodou celého systému je poté jeho kvantifikovatelnost. Jelikož vycházím pouze z kritérií, které jsou jednoznačně měřitelné, mohu objektivně porovnávat jednotlivé kandidáty a vybírat toho nejlepšího. Právě nutnost měřitelnosti však vylučuje některá kritéria (jako je například morálka, vychování atp.), která by jistě měla v ideálním případě být do procesu vybírání kandidátů zahrnuta.
V posledku se zde zmiňuji ještě o mém návrhu na vytvoření spojení mezi systémem alternativního hlasování, používaným zejména v rámci většinového volebního systému, a systému poměrného zastoupení. Nevýhodou celého systému je jeho složitost. Volič by mohl mít s pochopením celého složitého mechanismu problémy. Jeho výhodou je však jednak jeho maximální možná proporcionalita a jednak řešení určitého problému, který vznikl v souvislosti s navrženými změnami aktivního volebního práva.
Doufám, že celá práce splní svůj primární účel, a donutí čtenáře přemýšlet, pochybovat a v ideálním případě diskutovat.
Poznámka redakce:
„Demokracie nebo Ochlokracie?“ je analýza prvků dnešní demokracie, která přináší také vlastní úpravu volebního práva. Z kapacitních důvodů je rozdělena na čtyři části:
Část I. se týká teoretického úvodu. Část II. se zabývá aktivním volebním právem. Část III. si bere na paškál pasivní volební právo a analyzuje roli politických stran a Část IV. pak kromě závěrečného shrnutí nabízí také již zmíněnou vlastní a originální úpravu volebního práva.
Tak stává se mi velice málo, že bych souhlasil s oponentem po prvním protiargumentu, ale skutečně na Vašich myšlenkových pochodech něco bude. Pravdou je, že naše vláda a vůbec celý mocenský aparát s prezidentem i poslanci a senátory funguje naprosto nepochopitelným způsobem. Exekutiva a legislativa je propojena v naprosto nesmyslném poutu. Vláda nefunguje efektivně, protože je velmi silně závislá na parlamentu. Z toho důvodu jsou na posty premiérů dosazování lidé, ne až tak podle kompetencí a schopností zvládnout daný resort, ale tak aby byli za jedno s koalicí. Čili se stává, že její úkony jsou nejen neefektivní, ale také populistické (právě díky napojení na parlament, jehož stabilita a složení je závislá na voličích). A tak se nám stává, to co se stalo teď, že Pan ministr Babiš, se rozhodne zrušit poplatky v nemocnicích a u lékařů: „protože to přeci ANO slíbilo voličům“, ale že je to naprosto stupidní rozhodnutí, které vede k tomu, že ty samé částky bude muset uvolnit z rozpočtu, tím už se radši nikde nechlubí. A naopak v legislativě je díky tomuto propojení nutno utvářet stabilní koalici, aby byla alespoň trošku schopná vyplodit nebo utáhnout svoje exekutivní „povinnosti“. Pak dochází právě k tomu stádovému hlasování, o kterém mluvíme, kdy poslanci musí hlasovat i pro něco pro v čem zrovna nejsou za jedno. A už vůbec v tomto systému nemluvím o roli prezidenta. Je to takový vládní šašek bez pravomocí, a tím nemyslím jen Zemana, ale spíše post prezidenta obecně, s tím doufám souhlasíte.
Takže abych Váš návrh shrnul svými slovy (omlouvám se za jakékoliv nepochopení, jsem spíše přírodovědního zaměření, takže jsem při Vaší práci nejednou lovil ve slovníku 😀 ). Jde Vám o to, že parlament by při Vámi navrhovaném systému byl názorově proporcionálněji rozvrstven a veškerá přímá spojení s exekutivou by byla přetrhána, takže tvoření stabilních koalicí by nejen bylo zbytečné ale i hloupé. Pokud též vezmu v úvahu Váš návrh na stranické konkurzy, aby se tak do parlamentu nedostal kde jaký Jouda, který je se zákonem (jeho podobou a tvorbou) obeznámen asi jako kapitán ropného tankeru s fungováním Greenpeace, pak vlastně parlament ve Vašem systému zastává funkci tvůrce přehledného, názorově proporcionálního a s rozvahou vytvořeného legislativního lešení, podle něhož bude exekutiva efektivně vládnout. Exekutiva pak bude stranicky víceméně nezávislá a v případě prezidentského systému podobnému v USA (s nímž se poměrně ztotožňuji) bude v jejím čele prezident, jež si vládu sestaví pokud možno z odborníků a lidí obeznámených s problematikou jejich resortu. (Za sebe ještě dodávám, že senát v takovémto systému tvoří naprosto zbytečný a drahý apendix, jež není potřeba, pokud by prezidentovi zůstalo jeho právo veta, ale s tím už se ztotožnit nemusíte). Vážený Pane pokud se Váš návrh nese v tomto mnou shrnutém duchu, pak hurá do politiky, protože minimálně můj hlas dostanete.
*pak není taková jakou ji deklarujete
Dobrý den, v úvodu jste psal, že byste rád podnítil kritiku nebo diskuzi, vzhledem k tomu, že mne Váš článek zaujal, tak bych na něj rád reagoval a onu diskuzi případně vyvolal. Prvně musím říci, že s Vámi souhlasím s některými body. Určitě souhlasím, že fungující demokracie nikdy nemůže mít v základu volební rovnost masovou, početní. Ve světě utopickém, kde lidé hlasují pro odlišné názorové skupiny nebo jedince z důvodu odlišných životních priorit a potřeb, rovnost početní fungovat může. Každý názor nebo skupina názorů a tedy občany za nimi stojícími by měl mít zastoupení v mocenském aparátu. Takový svět ovšem počítá s tím, že občan hlasuje pro jinou skupinu, jen protože sleduje trochu jiný cíl, a navíc k tomu bere v úvahu soulad, alespoň částečný, s obecným blahem. To se ovšem neděje. Lidé často hlasují díky neznalosti nebo tvrdohlavosti pro naprosto odlišné názorové/politické skupiny i přes fakt, že jim jde o společný cíl. Pak dochází k situacím, kdy většina populace by ráda například splatila státní dluh, ale polovina populace (s nadsázkou) si vyvodilo, že krize se dá řešit (a tedy dluh splatit), tak že znovu nastolíme komunistické vlády „protože tehdy přeci bylo dobře, všichni se měli rádi a měli práci a ani tolik kriminality nebylo“. Tedy souhlasím, že ne všichni jsou rovnocenně kompetentní posoudit, co je pro stát dobré, neřkuli posoudit, který politický úkon (v dnešní době spíš slib) jim k tomu nejlépe dopomůže. Jak už tady v jiné eseji padlo: „Nejsme si rovni, díky bohu.“ Pak určitě souhlasím s názorem v otázce pasivního volebního práva, že do vlády, či parlamentu by neměli jít lidé, kteří jsou jen „bílými koňmi“, ale lidé s určitou sadou schopností nebo vědomostí, které by byli prověřitelné, třeba právě na úrovni politické strany.
Potud ovšem můj souhlas. Myslím, že už samotné kriterium, které počítá, že ona nerovnost by se měla řídit faktorem majetkovým je zcela nesprávné. Síla, chcete-li hodnota hlasu postavená na majetkových poměrech sice může vypadat spravedlivá (podle toho kolik lidé odvádějí -částečně nebo zprostředkovaně- rozhodují o tom, co se s danými prostředky děje), ale rozhodně nepovede k vylepšení situace, nebo zvýšení prosperity společnosti. (Tady jsem s prominutím předpokládal, že pokud, kdokoliv, tudíž i Vy chce nějakým způsobem měnit stát/vládu/mocenský aparát, pak tak činí, aby zvýšil prosperitu dané společnosti, na víceméně všech úrovních společenských, ekonomických a jiných). Majetkové poměry totiž nijak nevypovídají o úmyslech nebo kvalitě člověka. K majetkům lze přijít rozličnými způsoby a osobně, si nedokážu představit co by se stalo, kdyby například větší hodnotu svého hlasu měla skupina například rasistů, která zdědila majetky, než relativně chudý student práv, nebo důchodce, kteří nejsou hnáni diskriminačními pohnutkami, ale jde jim čistě o veřejné blaho.
A i kdyby kriterium ekonomické bylo dobrým indexem, který spravedlivě nálepkuje člověka a tedy rozhoduje o jeho volební kompetenci, Váš systém tomu nijak nenapomáhá, varianta s multipartismem, již vůbec ne. Pouze zesiluje hodnotu hlasu majetkovým menšinám, ale všelikého druhu tudíž i menšinám z majetkových protipólů. Rád bych uvedl příklad, proč myslím, že by tento volební systém ničemu nenapomohl ba naopak.
Pro zjednodušení si představme si, že volební skupiny jsou pouze tři a stejně tak politické strany. Strany by se například lišily v názorech na daně a investice do občanů nebo podnikatelů. Strana A by ráda zvýšila daně podnikatelům, aby tak z vybraných prostředků více podporovali například vzdělání chudých lidí, kteří si jej nemůžou dovolit. Strana C by naopak ráda statní prostředky investovala v podobě dotací do podnikatelů, čímž by podporovala navýšení pracovních příležitostí a obecně zvýšení likvidity pracovního trhu. Ale bylo by nutné zavést školné, které tak sníží rozpočtový schodek, a zajistí potřebné prostředky. Pak mějme stranu B, která je tak nějak kompromisní a ráda by investovala do podnikatelů, ale jen v případě, že budou ochotní financovat svým zaměstnancům ono vzdělávání. Co se skupin populace týče je logické, že by se také řídila geometrií Gaussovy křivky, a nejvíce zastoupena by pak byla střední třída, méně už chudí a majetková elita. (Není těžké odhadnout, která skupina bude podporovat kterou stranu). V současném systému by pak pravděpodobně početní síla střední třídy zajistila největší zastoupení kompromisní strany B. Ta by pak na základě velkého zastoupení byla schopna prosadit svůj kompromisní návrh. Ve Vašem systému by ovšem došlo k oslabení síly střední vrstvy a na její úkor, by posílil politický vliv majetkových menšin. Ale rozhodně ne směrem k majetnějším ale oběma směry současně, což nepovede k posílení v závěru ani jedné ze zúčastněných stran a tak bude docházet k vládním rozporům, průtahům, ovšem ne plodným výsledkům. Je to jako do jedoucího auta přidávat náklad, ale zároveň díky lepšímu promazání či aerodynamice karoserie snižovat stejnou měrou odpor auta. Dopředná síla by nebyla nijak ovlivněna, ani v případě auta ani v případe politiky kompromisní strany B, jelikož dvě nově vznikající síly se navzájem vyrušují. Na závěr snad již jako drobnost, rád podotýkám, že propustnost skupin tak není taková jakou ji deklarujete. Přece jen bohatý může zchudnout na lusknutí prstu, kdežto obráceně to ne vždy funguje.
Je možné, že moje kritika staví pouze na tom, že jsem nepochopil, nebo špatně pochopil Vámi navrhovaný systém, v takovém případě se srdečně omlouvám. Pokud ovšem ne, pak bych byl potěšen Vaší odpovědí.
Vážený kritický komentátore,
vcelku chápu Vaši poznámku zpochybňující dobré úmysly a osobnostní kvalitu člověka bohatého. Je tomu skutečně tak, že bohatství lze nabýt mnohými způsoby a všechny z nich rozhodně nesvědčí o kvalitě nabyvatele. Toto tvrzení by poté samozřejmě zpochybňovalo samotné majetkové kritérium v případě, kdyby rozdělení společnosti podle majetku bylo obyčejnou klesající lineární (ba hůř lomenou) funkcí.
Avšak institut rozdělení společnost do majetkových tříd nikoliv v tom smyslu, že bohatší jedinec = silnější hlas, nýbrž ve smyslu, že příslušník majetkové minority = silnější hlas tento Váš arguemtn vcelku marginalizuje. Cílem takové stratifikace společnosti totiž není docílit situace, kdy nejsilnější hlasy mají nejdokonalejší jedinci, protože ty, jak jste si již určitě všiml, jednoduše nemáme jak rozeznat a vyseparovat. Celý tento systém je založen na jednoduché myšlence, že odlišná majetková situace ze všech faktorů nejintenzivněji ovlivňuje i názorové rozpoložení, tedy že člověk bez domova, manuálně pracující osoba, učitel, advokát a nakonec majitel miliardové korporace budou mít ve většině případů odlišné zájmy a potřeby, které skrze volby vyjádří. Můj systém pak řeší vcelku efektivně problém majorizace středních vrstev (v případě rovnosti hlasů je nejsilněji prosazován ten názor, který zastává nejvíce voličů a pokud platí předchozí premisa, tak jelikož nejvíc lidí řadíme do majetkové střední a nižší střední vrstvy, tak požadavky a potřeby těchto dvou vrstev budou znít podstatně silněji než požadavky ostatní)
V mém systému pak dochází k určitému nabourání této logiky a určitému srovnání síly, s jakou budou požadavky jednotlivých společenských vrstev znít, tím že kompenzuji rozdílnost početního zastoupení. tolik k prvním protiargumentu.
A nyní k Vaší druhé kritice, týkající se právě toho všeho, skrze co jsem vyvracel Váš první protiargument. Máte možná oprávněný pocit, že celá tato kompenzační funkce mého systému spíše zhorší situaci, protože zablokuje politické dění. Zde je však nutné si uvědomit, že státní moc již od Locka dělíme minimálně na dvě složky, které mají zcela odlišné potřeby a styly fungování. Moc výkonnou lze skutečně hodnotit skrze její akceschopnost jakožto to nejdůležitější vlastnost. Moc zákonodárnou však rozhodně nikoliv. Cílem moci zákonodárně je vytvořit co nejlogičtější, nejjednodušší a nejfunkčnější popřípadě také nejrigidnější pravidla hry, tedy právní řád. Aby tato pravidla hry skutečně fungovala, musí se těšit širokému společenskému konsensu, což si zase vyžaduje jejich snadnou pochopitelnost, přehlednost a rozumnost. Abychom dokázali vytvářet takové pravidla, musíme jednat dlouze a s rozvahou. Vždyť žádný občan po státu nechce, aby sypal na stůl denně stovky nových norem, kterými by se všichni měli řídit.
když napadáte můj koncept multipartismu s tím, že by nedokázal vytvořit akceschopnou vládu, protože je nesmírně těžké dosáhnout konsensu, odpovídám, že to je tak správně, protože parlament v prezidentském multipartismu si ani neklade za cíl vytvářet akceschopnou vládu. Ve své práci píši že s parlamentarismem lze v zásadě propojit pouze bipartismus (po vzoru UK a částečně i SRN) a je to právě z toho důvodu, že parlamentarismus nutí parlament, aby vytvořil stabilní vládu. Za podstatně dokonalejší systém však považuji multipartismus v prezidentském systému. Kdy jediné, co chceme po parlamentu je, aby s rozvahou a po dlouhé a podrobné rozpravě přijímal jen skutečně potřebné a co nejdokonalejší zákony (popř. aby hlídal prezidentovu vládu v její dynamické činnosti). Akceschopnou vládu pak složí a povede přímo zvolený prezident, který je ze své podstaty na parlamentní většině nezávislý (viz USA). V takovém konceptu tudíž žádnou stálou většinu v parlamentu nepotřebujeme a ani nehledáme. většina by se měla utvářet vždy znovu ad hoc (tedy na každý projednávaný zákon zvlášť). neboť dva poslanci spolu v určitých agendách souhlasit nemusí, ale neměli by kvůli toho apriori proti sobě hlasovat vždy (tedy i v těch věcech, na nichž se shodnou), protože to je alibismus.
Můj systém tedy v takovémto prezidentském multipartismu není na škodu, ba naopak napomůže do tohoto rozdrobeného parlamentu poslat všechny možné názory. A vznikne-li v takovém parlamentu nějaký nový zákon, pak již bude v sobě obsahovat takový názorový konsensus, že zřejmě bude stát za to. tolik k tedy k Vašemu druhému protiargumentu.
Doufám, že jsem své myšlenkové pochody dostatečně vysvětlil. To samozřejmě neznamená, že s nimi musíte souhlasit. a pokud budete mít potřebu se ještě dále na cokoliv doptat či pokračovat v těchto dvou argumentech, těším se na další diskusi. 🙂