Demokracie nebo Ochlokracie? Aneb úprava volebního práva – Část III.

Pasivní volební právo a role politických stran

Význam politických stran

V předchozí části textu jsem věnoval určitou pasáž kritice politických stran. Nyní je naopak budu obhajovat, protože nic není z principu pouze špatné nebo pouze dobré, a proto lze i u politických stran najít podstatná pozitiva. Politické strany například dokážou koncentrovat a sjednocovat vůli jednotlivých občanů tak, aby jednotlivé ideje získaly dostatečnou podporu pro svou realizaci. Zároveň se stylizují do funkce prostředníka mezi státním aparátem a občanskou společností, který může tlumočit na straně jedné vůli občanů orgánům státní správy a na straně druhé vysvětlovat stanoviska státní správy občanům. Za další, strana supluje funkci českého školství v tom smyslu, že své členy učí základům diplomacie, politiky a zásadám parlamentarismu. Tuto funkci však zase tak pozitivně nevidím, neboť informace, které dostane člověk od politické strany, budou pravděpodobně ideologicky podbarvené a tudíž neobjektivní. Proto bych tuto funkci spíše přisuzoval zmíněnému školství. Nejpodstatnější funkcí politický stran je pak podle mého názoru možnost vytvořit jakési síto a protřídit tak již před volbami jednotlivé kandidáty.

Z výše uvedeného tedy mohu konstatovat, že politické strany mají i své nesporné výhody, a tudíž s jejich existencí vyjadřuji souhlas. Budu-li se snažit změnit demokratický systém tak, aby fungoval efektivněji a spravedlivěji, předesílám, že tak nebudu činiti rušením politických stran, nýbrž úpravou jiných aspektů systému tak, abych co nejvíce eliminoval negativní důsledky jejich působení. Nechci tedy, aby politické strany přestaly fungovat, chci pouze, aby fungovaly lépe. Cílem takovéto úpravy by pak především mělo být oslabení politických stran a to zejména zmírněním jejich vlivu na již zvolené kandidáty. Zvolený kandidát má především reprezentovat vůli svých voličů. Čl. 26 Ústavy ČR stanoví: Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Čl. 23 odst. 3 Ústavy dále stanoví: Slib poslance a senátora zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“. Z toho jednoznačně plyne, že strany by měly pouze koncentrovat občany podobného smýšlení, vybrat z nich nejvhodnější kandidáty a následně se opět stáhnout do ústraní a maximálně zvoleným kandidátům poskytovat zázemí, podněty a zprostředkovávat komunikaci mezi těmito zvolenými kandidáty a jejich voliči.

Pasivní volební právo

Zbývá pojednati o otázce, kdo může být volen. Tedy na základě jakých kritérií mohou politické strany nominovat své kandidáty. V současnosti je nejtypičtějším úkazem určitý věkový census pro pasivní volební právo. Ten vychází z předpokladu, že zkušenosti a moudrost sesbíraná za léta života činí člověka zodpovědnějším, morálnějším a schopnějším pro výkon veřejné funkce. Domnívám se však, že v tomto ohledu nelze takto jednoduše generalizovat. Ano, tento předpoklad není zcela nesprávný, avšak ani v nejmenším nezaručuje, že starší člověk bude skutečně vhodnější či dostatečně vhodný. Jsou zde další aspekty, které nemají se stářím nic společného, a přesto jsou naprosto stěžejní. Za všechny bych jmenoval například vzdělání, odbornou způsobilost či samotné zkušenosti (nikde totiž není řečeno, že stáří a priori znamená rozsáhlé zkušenosti užitečné pro výkon konkrétní funkce).

Chceme-li tedy určitý věkový census ponechat, nebráním se tomu. Podotýkám však, že sám o sobě nestačí a neřeší veškerá rizika. Proto bych výkon každé veřejné funkce spojil s jakýmsi konkursem v rámci stranických primárek. Dnes je již standardem, že jsou skrze konkurs jmenováni odborní státní úředníci (je například nemyslitelné, aby se členem bankovní rady centrální banky vyspělého demokratického státu stal člověk bez ekonomického vzdělání). Proč by ale funkce člena vlády či legislativního sboru měly být výjimkou? Nejsou snad přinejmenším stejně důležité jako zmíněné odborné úřednické posty? Proto tvrdím, že by měly být zákonem stanovené podmínky a pravidla konkursu, na základě kterých by jednotlivé politické strany vybíraly a následně nominovaly své kandidáty do voleb. To je první způsob jak se vyvarovat nedokonalostí politických stran. Je totiž pravděpodobné, že odborník, jenž se vyzná v dané problematice, si utvoří na každou agendu vlastní názor a nebude slepě následovat rozhodnutí předsedy strany, což může ve svém důsledku omezit proces oligarchizace politické strany.

Takto nastavený systém sebou přináší i určité komplikace. Zásadní otázky, se kterými by se musel zákonodárce potýkat, spočívají zejména v definování kritérií, jež by museli kandidáti splňovat a ve způsobu, jakým by se ustavovala komise, jež by měla pravomoc o kandidátech rozhodovat. Myslím si, že zákon by měl především definovat určité základní rámcové normy. Kupříkladu výčet určitých základních nároků, kterým by musel kandidát vyhovovat. Co se týče zmíněné konkursní komise, jako účelnou vidím snahu o kompromis mezi politickou a apolitickou složkou této komise. Má představa spočívá v tom, že by komise měla být složena většinově ze zástupců strany, jež chce kandidáta nominovat, v určité části však také z nestranických odborníků, kteří budou dbát zejména na to, aby strana příliš neupřednostňovala politicky vyhovující kandidáty, na úkor kvalifikovanějších, avšak politicky a názorově méně vhodných kandidátů. Právě tento bod si vyžaduje konkrétnější analýzu, avšak v této práci pro ni již nezbývá dostatek prostoru.

Je-li legislativní sbor a exekutiva složena z odborníků, má to hned několik zásadních výhod. Tou nejviditelnější je zejména racionálnější exekutiva a legislativa. Kupříkladu vystudovaný ekonom má zpravidla větší předpoklady vést rozumně resort financí než zemědělec, řidič trolejbusu nebo chemik. Stejně tak právník je schopen lépe porozumět projednávanému zákonu než kdokoliv jiný. Byla-li by poslanecká sněmovna složena z určité významnější části z vysokoškolsky vzdělaných odborníků, pravděpodobně by již tak často nedocházelo k deformaci návrhů zákonů v průběhu legislativního procesu. Zastávám názor, že právní řád je příliš podstatná součást demokratického právního státu na to, aby o něm rozhodovali laikové zmítaní politickou vůlí. Odborník dále pravděpodobně již předem rozumí chodu a principům fungování svého rezortu či legislativního sboru. Nemusí tedy nutně docházet k situaci, kdy (ad absurdum) první rok po volbách ministerstvo vlastně nic nedělá, protože ministr se „zaučuje“. Kandiduje-li někdo na ministerskou funkci, je jeho povinností nasbírat již předem dostatek informací o fungování ministerstva, projednávaných agendách a úkolech ministra obecně. Zde podotýkám, že aby toho osoba byla vůbec schopna, musí být nutně odborníkem na danou problematiku, nehledě na to, že musí disponovat i určitými manažerskými schopnostmi.

Abych svou argumentaci shrnul, konstatuji, že místa ve vládě, v legislativním sboru či v nejdůležitějších úřadech jsou natolik důležitá, že by je měli vykonávat, když už ne ti nejlepší, tak alespoň ti dostatečně dobří a připravení a ne ti méně schopní, kteří se nedokázali prosadit v soukromé či akademické sféře. Proto by měla být součástí pasivního volebního práva určitá podmínka kladoucí nároky na schopnosti a odbornost kandidáta.

Tímto dle mého názoru není porušena zásada všeobecnosti volebního práva. Aktivní volební právo zůstává všeobecné. Navíc stále platí rovnost příležitostí a možnost svobodně se vzdělávat a zvyšovat takto vlastní odbornost, takže každý občan může dosáhnout požadované kvalifikační a odborné úrovně, čímž je naplněna i všeobecnost pasivního volebního práva. Tato úprava tudíž nikoho nediskriminuje pro vlastnosti, jež nemůže změnit. Tímto považuji kapitolu o pasivním volebním právu za uzavřenou.

Poznámka redakce:

„Demokracie nebo Ochlokracie?“ je analýza prvků dnešní demokracie, která přináší také vlastní úpravu volebního práva. Z kapacitních důvodů je rozdělena na čtyři části:

Část I. se týká teoretického úvodu. Část II. se zabývá aktivním volebním právem. Část III. si bere na paškál pasivní volební právo a analyzuje roli politických stran a Část IV. pak kromě závěrečného shrnutí nabízí také již zmíněnou vlastní a originální úpravu volebního práva.