Když jsem byl menší, tak mě přejel takovej menší náklaďák. Byla to tenkrát docela šlupka a mátořil jsem se z toho dost dlouho. Taky jsem měl pak asi rok hrůzu z přecházení silnice. Taková věc vám mimochodem docela komplikuje život. Ale je jeden důvod, proč na to vlastně docela rád vzpomínám. Jedna chvíle. Když do mě totiž tenkrát vrazil, já si proplachtil vzduchem a zase jednou se pozdravil s matičkou zemí, udělal jsem jednu věc, na kterou jsem dodneška pyšnej. Vstal jsem.Pak jsem samozřejmě zase spadnul, protože to na čem člověk normálně stojí, nefungovalo tak, jak by mělo. A potom to bolelo ještě víc. Ale ten jeden moment, kdy jsem se zvednul a postavil se (i když moc nebylo na co, ha ha), ten moment stál za to.  

Mám hodně špatnejch vlastností a je dost věcí co bych na sobě chtěl změnit. Ale je jedna věc, kterou na sobě mám rád. Vždycky se zase zvednu. Protože není tak těžký srazit mě na kolena, ale je zatraceně těžký mě tam udržet. I kdyby to mělo bejt proto, abych v další chvíli zase hrozně narazil a spadnul, vstanu a zkusím to znova. Protože o tom to je.

Jasně, že to je těžký. Jsem jenom normální člověk a mám omezenej limit hejtu, neúspěchu, bolesti a odmítání, kterou dokážu snést. Někdy je toho moc a člověk se chce jenom stočit do klubíčka, rezignovat na to všechno a zůstat ležet. Ale v ten moment prohraje. A naštěstí mám lidi, který mi v takových chvílích pomůžou zvednout hlavu, zalepit srdce a narovnat páteř. Ale nakonec člověk vstává jenom on sám, na vlastních nohou a ve vlastní hlavě. A ten pocit je k nezaplacení, protože je to jako…

Je to jako běžet tak dlouho, dokud člověku nevypoví svaly a pak se na zemi bez dechu smát.  Je to jako dostat do držky od toho velkýho holohlavýho chlapa a zvednout se jenom pro to, abych mu to zkusil vrátit. A dostal další. Je to jako přeplavat divokou řeku. Jako přejít poušť. Je to jako podívat se na to čeho se člověk nejvíc bojí a usmát se. Je to jako jít tam, kam nikdo nechce.

Ležím na zádech a konečně se odvážím otevřít oči. Skoro jsem zapomněl, že jsem v Asii a tak mě trochu překvapí, že první co vidím je klasicky rozpláclá tvář, která mě z těsný blízkosti pozoruje. Zkusím se pohnout a překvapivě to jde. Jsem prostě lucky bastard. Odmítnu napřaženou ruku místního poustevníka a vyskočím na nohy. Díky kámo, ale dneska to ještě zvládnu sám. Podivně mi křupne v koleni, ale to je celkem jedno. Jsem zpátky na nohou. Pak si uvědomím, že na mě ten divnej chlapík v absolutní pustině někde v Laosu mluví česky a pošle mě to zpátky na zem.

O pár šálků čaje později se loučím s mým novým známým, zaručeně nejrozpláclejším absolventem Československé vojenské akademie v historii. Jak se ocitnul zrovna tady, na místě na který dávno zapomněl Bůh i ústřední výbor komunistické strany Laosu, jsem sice úplně nepochopil, ale i tak to bylo zajímavý. Vyjdu ven, do toho podivnýho načervenalýho západu slunce, zahalenýho v oblacích prachu, kterej nastává jenom tady. Měl bych vyrazit dál, ale kleknu si, naberu do dlaně písek a nechám ho protéct mezi prsty. Vítr mi prohrábne vlasy a já se jenom tak lehce sám pro sebe usměju. Žiju.

A ten chrám v dálce na mě nepočká…