Tedy, článek pana Balšínka je jedním z dalších kopnutí si do Čechů jako celku. Nejsme dostatečně loajální vůči svým vůdcům, nemáme víru ve veřejné instituce, jsme nemorální, sobečtí, nejsme schopní dostatečně slepě následovat osobnosti, církve, politické strany a jejich ideologie. Nejsme tak správně katoličtí jako Poláci, vlastenečtí jako Rusové, nemáme žádnou jednotící ideu, je nám všechno jedno, akorát si tu a tam zahopsáme na hokeji.

Je zajímavé, že pan Balšínek tak nějak nepostřehl, že touhle, po mém soudu ne příliš bystrou kritikou celkem dobře vystihl právě to, co je nám Čechům vlastní a proč tento národ a tuto zemi považuji za jednu z nejlepších na světě: Jsme celkem tolerantní, i když připouštím, že je to mnohdy spíše důsledek lhostejnosti než nějaké vědomé trpění něčeho. Nemáme přílišnou důvěru vůči institucím a osobnostem, protože nemáme zájem na tom je slepě následovat a každý jejich výplod a žrát i s chlupama jako nějaké posvátné evangelium. Jsme spíše obezřetní a kritičtí, což mi připadá jako zcela v pořádku. Nehrotíme ad absurdum takové věci jako nacionalismus a náboženství a staráme se o sebe a pokud to není nutné, nemontujeme se do druhých. Současně ale patříme k národům, které nejvíce pomáhají postiženým různými neštěstími a katastrofami a to mnohdy i na opačné straně Země.

Je to s námi skutečně tak špatné? Skutečně potřebujeme nějakého osvíceného vůdce-architekta, který nás postaví do latě? Nebo velekněze-proroka, který nám vštěpí etické a duchovní hodnoty? Myslím si, že to není třeba, že dokonce v některých věcech by se od nás jiné národy mohly učit.

Ale dejme tomu, že je to fakt opravdu zlé a my skutečně nějakou studnici mravních a duchovních hodnot potřebujeme. V tom případě mám jeden tip, a sice Tolkienovu ságu Pán prstenů. Proč zrovna ji? Inu, skýtá mnoho poučení a mnoho odpovědí na zásadní otázky. Tak třeba:

Na příkladu Froda Pytlíka nás Pán prstenů učí, že i malý a nevýznamný člověk může dosáhnout velkých věcí, které mohou mít zásadní dopad na běh světa.

Na příkladu Samvěda Křepelky nás Pán prstenů učí, že dobrý přítel, je takový, který nás nikdy nenechá ve štychu a zůstane nám věrný, i když z toho nemá osobní prospěch a už se zdá, že je vše ztraceno.

Na příkladu Aragorna nás Pán prstenů učí, že když před námi stojí těžký, téměř nemožný úkol, máme se ho zhostit se ctí a udělat vše, co je v našich silách, abychom ho splnili.

Na příkladu Legolase a Gimliho nás Pán prstenů učí, že přátelství může vzniknout i mezi lidmi, kteří jinak náležejí ke kvěma navzájem znesvářeným stranám.

Na příkladu Gluma nás Pán prstenů učí, že někteří lidé jsou prostě nenapravitelní a budou páchat zlé věci nehledě na to, kolik nových šancí dostanou.

Na příkladu krále Theodéna se naopak dozvídáme, že jsou lidé, kteří jsou v jádru dobří, jen byli obelháni, ale když jim někdo ukáže pravdu, přijmou ji.

Na příkladu Faramira se dozvídáme, že jsou i lidé, kteří si dokáží zachovat charakter a důstojnost, i když by mohli mít více zisku a osobního prospěchu, kdyby ten hřbet ohnuli.

Tohle všechno a ještě mnohem víc. Je to čirá fikce, jsou to literární postavy, jejich příběhy jsou vymyšlené, stejně jako svět, ve kterém se odehrávají. Jsou to metafory, symboly, archetypy a mýty. Je to fantazie jednoho britského spisovatele otřeseného hrůzami první světové války. A přesto má mnoho věcí svoji obecnou lidskou platnost i v reálném životě. Oč je toto dílo horší než Bible či Korán?

Je spousta příběhů a pověstí, či prostě jen literární fikce, které skýtají mnoho pravd a poučení. Proč by některé měly být vyhlašovány za posvátné a nedotknutelné, zatímco jiné ne? Proč je fráze „Na příkladu Jákoba nás Bible učí…“ přijatelná a fráze „Na příkladu Aragorna nás Pán prstenů učí“ divná či směšná?

Jde mi o to, že to, co je mylně nazýváno „křesťanské hodnoty“, které údajně ctí i mnoho lidí, pro které je jinak křesťanství nepřijatelné, je vlastně určité penzum obecných lidských hodnot, které jsou člověku vlastní už jen z jeho biologické podstaty. Koneckonců to, co mnozí označují jako křesťanské hodnoty, není nic víc než obecné lidské hodnoty, které si to které náboženství tehdy a ondy usurpuje pro sebe a tváří se jako jejich vynálezce. Je pitomost si myslet, že lidé před vznikem křesťanství neuměli milovat, neznali milosrdenství, odpuštění, nebyli věrní svým přátelům či že nedovedli něco udělat bez postranního úmyslu, nezištně, z pouhé lásky. Dovedli a běžně to dělali.

A je pošetilé si myslet, že to nedovedeme my, Češi na počátku 21. století. Kde kdo tady žvaní o absenci hodnot, přitom je má přímo před nosem a může se o nich kdykoliv přesvědčit. Stejně, jako se může přesvědčit o neduzích, zločinech a nechutnostech dobrých katolíků v Polsku či pravoslavných vlastenců v Rusku. Takže ano, prosím, učte nás lhostejné Čechy, vtloukejte nám do hlav ty hodnoty, prosím, ano, ano, noste víc dříví do našeho lesa, opravdu to moc moc potřebujeme.