Tohle vysvětlení je do značné míry zjednodušující a podle mého názoru velmi vzdálené skutečným příčinám. Když se podíváme na jiné postkomunistické země, jako je např. Polsko, Slovensko, nebo třeba Rusko, najdeme v nich většinu obyvatel věřících, kteří jsou členy církví a to navzdory tomu, že i v nich vládly komunistické režimy. Čím to tedy je, že v Česku to tak není?
Když jsem přemýšlel nad touhle otázkou, napadla mě tato hypotéza:
Komunistická strana vykazovala několik podobností s katolickou církví, a to svojí hierarchickou strukturou, používáním symbolů, uctíváním svých osobností, ať už vůdců, či mučedníků. Porovnejme to např. s katolickým kultem světců. Co je však pro můj argument důležitější, je skutečnost, že jak katolická církev, tak komunistická strana byly hlavně zaměřeny na více-méně stejný segment populace – totiž ty, kterých je nejvíce, prosté lidi, dělníky, rolníky, drobné živnostníky apod. Konflikt obou ideologií byl v tomto „boji o věřící“ nevyhnutelný.
Nicméně, kdyby bylo jednání komunistů s katolickou církví takové, jak popisují věřící intelektuálové, totiž, že zlí komunisté pronásleovali, mučili a zabíjeli katolíky a že šlo o naprosto jasný konflikt se snadno odlišitelnými stranami a s jasně určenými dobrými a zlými lidmi, byl by jeho výsledek dnes jiný.
Zkuste se na to podívat takhle: Komunisté a katolíci se nemají rádi. Jsou to nepřátelé, kteří si jdou navzájem po krku. Komunisté uchopí moc a začnou katolíky bez milosti likvidovat. Katolíci se semknou ve společném odporu a každá akce komunistů proti nim je posiluje v jejich víře a v přesvědčení že jejich způsob života a jejich pohled na svět jsou ty pravé a jsou za ně ochodní obětovat úplně vše. Jejich semknutí a vytrvalost inspirují ostatní, kteří jim začínají pomáhat a nezřídka se k nim přidávají. Být dobrý Čech a být dobrý katolík jedno jest. Toto heslo si postupně razí cestu mezi lidmi. Když potom dochází konečně k pádu komunistické tyranie, Česko je zemí, kde je většina lidí členy katolické církve, katolictví je součástí národní identity, má nezpochybnitelnou roli v boji za svobodu a svržení rudé tyranie.
Takhle by to bylo, kdyby konflikt katolické církve s komunistickým režimem probíhal tak vyostřeně, jak je nám to v dnešní době předkládáno.
Z toho pro mě vyplývá jedna věc, a sice, že to takhle nejspíš nebylo. Když se podíváte na vývoj počtů členů církví v komunistickém Československu a dále do současnosti, uvidíte, že se neustále snižuje. Z nějakých šesti milionů katolíků v roce 1950 se dostaneme na jeden milion v roce 2011.
Skutečnost zápasu komunistů s věřícími bude nejspíše trochu jiná a především, příčin bude víc. Zkusím zde navrhnout své vysvětlení:
1) Poválečný odsun Němců měl na náboženské poměry v poválečném Československu nepochybně značný vliv, neboť šlo o velmi religiozní složku obyvatelstva. O dobrou pověst katolické církve mezi Čechy se zřejmě nezasloužil ani klerofašistický Slovenský štát, v jehož čele stál Jozef Tiszo, katolický kněz. A zde bych neopomíjel ani tu skutečnost, že někteří lidé z blízkosti Svatého stolce ve Vatikánu pomáhali nacistickým zločincům k útěku z Německa do Jižní Ameriky. Mám namysli takové zločince, jako Josefa Mengeleho, kterému v Osvětimi přezdívali Doktor Smrt, či Adolfa Eichmanna, jednoho ze strůjců holocaustu (k tomu více zde).
2) Hranice mezi oběma znesvářenými stranami nebyla přesně vymezená. Mnozí komunisté byli věřící a naopak. Vždyť i moje prababička – prostá věřící žena – byla v té době asi týden členkou KSČ!
3) – a tady kladu největší důraz – Vznikla organizace katolických duchovních ochotných s komunisty spolupracovat. Toto uskupení neslo název Mírové hnutí katolického duchovenstva a fungovalo v letech 1950 – 1966. Ve wikipedii se můžeme dočíst, že „V čele hnutí stáli tzv. míroví kněží, kteří kolaborovali s komunistickým režimem a snažili se před veřejností vystupovat jménem duchovenstva, přestože většina kněží tyto „představitele“ odmítala.“ Nic není černobílé. Po událostech roku 1968 a následné normalizaci vznikl pokračovatel tohoto hnutí s názvem Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, které fungovalo až do nástupu Jana Pavla II. na papežský stolec v r. 1978. Opět si přivolám na pomoc wikipedii: „Účelem sdružení bylo stejně jako u jeho předchůdce podrývání autority církvevní hierarchie, podpora komunistických orgánů v tažení proti nim a prezentace postojů vyhovujících režimu, předkládaných „ve jménu katolické církve“.“ (více zde, zde a zde)
Tedy, NE! nebyl to srdnatý a nemilosrdný boj hodných proti zlým. Byli zde ti, kteří byli ochodní spolupracovat, ať už ze strachu o vlastní život, nebo s vidinou dobrého konce, možnosti domluvy, či prostě jenom z pragmatických důvodů a osobního prospěchu.
A teď otázka: Co to udělá s vědomím upřímného věřícího křesťana, když vidí, jak se něco takového děje? Když vidí že kněží, kteří na jedné straně kážou o Pánu Ježíši a ctnostech, nastavování druhé tváře a snášení utrpení v naději na příchod Božího království, lížou paty komunistům? A také k tomu přičtěme rozvoj vědy, zvýšení úrovně materiálního blahobytu, ale třeba i kulturní rozbujení v 60. letech, kdy k nám proniklo plno nových myšlenek a vzniklo mnoho filmů a dalších významných děl, když přišlo politické uvolnění a Pražské Jaro?
Nabízí se znechucení, únava z toho všeho a touha tohle všechno zahodit, a najít si něco nového s tím, že to dobré si člověk nese s sebou. A tak věřící během let mizeli. Ať už znechucení nad tím, co se v jejich církvi děje, jakých kotrmelců se dopouštějí jejich souvěrci, případně z toho důvodu, že jim náboženství prostě nemělo co říct a že našli svoji cestu bez potřeby se účastnit rituálů. Nebo se vydali cestou „víra ano, církev ne.“ A pochopitelně byli takoví, kteří z církve odešli ze strachu z pronásledování nebo prostě z důvodů konformity, že být věřícím se prostě nenosilo a oni s tím neměli problém.
A to je podle mého názoru ten důvod, že místo silně katolického Česka dnes žijeme v jedné z nejméně náboženských zemí na světě.
Nepochybuji o tom, že hodně lidí věří v nějakou vyšší moc, či vyšší smysl bytí. Hodně lidí to třeba i nazývá bohem. Nicméně, jde o to, že i když by třeba lidé neměli problém přijmout některé křesťanské myšlenky, nestojí jim to za to, aby se stali členy církví. Koneckonců, to málo, co je na křesťanství dobré, si nesou s sebou. A jde stejně o věci, které byly křesťanstvím spíše přivlastněny odjinud, než že by jeho přičiněním vznikly. Svoboda má pro mnoho lidí větší cenu než institucionalizovaná víra potvrzená rituálem, požehnáním, razítkem a podpisem.
