Člověk Archív
Začalo to článkem o opravdu mladých rodičích. Nebo spíše maminkách, které tatínky poznaly jen na oněch pár inkriminovaných minut. Mocpřemýšlející grafička: Radost pohledět, některé holky vypadají, že jim je tak 10 roků… Milý zvukař: A všecky vypadají dost zničeně. Mocpřemýšlející grafička: To jo, ani jedna z toho očividně nemá absolutně žádnou radost. Ale to je fakt mazec.
Nemusím bejt Nostradamus na to, abych vám řek, že jeden z největších průserů, který tendleten svět potkaly, je internet. Ostatně kdekterej postmoderní rádoby génius vám poví, že zaručeným receptem na likvidaci rozmanitosti jsou bity, který po polu skáčou rychlejc než pejsek nadnášenej silou tlakový vlny. Bez vohledu na všecky ty úžasnosti jako zprávy do pár minut,
Asi každý známe ty chvíle, kdy se zmateně ptáme sami sebe, jací lidé nás to vlastně obklopují. Pokud sedíme s přáteli na zahradě, společně se smějeme a vyprávíme si veselé historky ze života, vše je v pořádku – tak by to přeci mělo být. Když se ale se stejnými lidmi za nějaký čas dostaneme do konfliktu, který
Sníte? Sníte často a rádi? Pamatujete si své sny? Ano. Ano. Ano. Sen. Mozkem vytvářený iluzivní vjem. Většinou nepravděpodobný, nemožný, zvláštní, neskutečný, živý, děsivý, radostný, příjemný, bláznivý, dlouhý či krátký. Takový je sen. Pokaždé jiný. Sny se tvoří ze vzpomínek, z představ, z chtíčů, z vnějších i vnitřních podnětů. Sny se nám zdají každou noc, údajně stíháme
Stačily tři dny a střední škola v americkém Palo Altu se změnila v ostrov totality. Experiment Třetí vlna přesvědčivě dokázal, jak snadno lidé propadnou zlu. Učitel dějepisu Ron Jones se roku 1967 snažil v rámci přednášky o nacistickém Německu žákům vysvětlit, jak bylo možné, že celý národ slepě následoval diktaturu a nevěděl – nebo dokázal
Když se tak dívám na malé děti, napadá mě spousta odpovědí pro mnoho mých otázek. Jejich upřímný pláč, láska a rychle pomíjiví hněv mi připomínají, kdo vlastně my lidé jsme. Mezi dospělými jedinci už těžko rozpoznám přirozené od osvojeného a tím pádem je i celkem složité se v lidském druhu vyznat. Přitom skutečnou povahu člověka můžeme vidět
„Tak to bych stříkal jak divej, vidět v tomdle něakou kundu.“ Zrovna jsem si vybírala nové ponožky, když jsem zpoza regálu zaslechla přeskakující hlásek sotva třináctiletého chlapce, snažícího se pobavit své kamarádky v sekci spodního prádla vyprávěním o své ejakulaci. Monstrózní, řečeno jeho slovy. Děvčata se hihňala, až jim vibrovala rovnátka, a ukazovala kamarádovi další sexy košilky,
Každý smrtelník touží po ocenění, každý smrtelník touží potom, aby zanechal svou stopu v dějinách. Zvláště osoby, které získají určitý věhlas, přímo prahnou po tom, aby jejich jméno bylo vytesáno na nějakém čestném místě a na kamenné hlavy jejich soch srali na náměstích holubi. Než nastaly časy novověku, byla jediným oceňovatelem velikosti toho či onoho církev
Světe! Div se. Já přišla na tento svět, jako každý jiný. A přesto. Přesto si myslím, že tu nejsem náhodou. Jen tak, pro nic, za nic. Už pár let pozoruji vše, co se kolem mě děje. Své okolí, lidi, které dobře znám i svůj vlastní život. Tolik se toho v něm za poslední léta změnilo. A
Jedna z nejdůležitějších věcí pro člověka jsou jeho vzpomínky. Celý život si ukládáme do paměti příběhy. Snažíme se uchovat si důležité chvíle našeho života pomocí slov, fotografií, videí či jiných prostředků, ale přesto je nejdůležitější, kdo příběh vypráví. Stačí užít jiná slova pro vyjádření stejné myšlenky a příběh se začne úplně jinak odvíjet. Na co