Být Božím obrazem

Když se řekne hřích, většinou se nám vybaví, že hřích rovná se porušení nějakého Božího přikázání. Chtěl bych ale nabídnout trochu odlišný pohled na hřích.

Hřích v jeho skutečné podstatě můžeme chápat jako rozdíl mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom mohli být. Ale pozor, nemysleme teď na to, že bychom mohli být milionářem, že bychom mohli mít luxusní auto. Takové uvažování nemám na mysli.

Každý z nás má možnost být dobrým člověkem, plně realizovat to, co do nás Bůh vložil, stát se plodným a přinášet na tento svět něco krásného a užitečného. Každého z nás Bůh stvořil jiného, a tak i každý z nás může své lidství realizovat trochu odlišným způsobem. Je jasné, že kdyby se matka čtyř dětí modlila denně čtyři hodiny, jako to dělá karmelitka v kontemplativním řádu, tak by se tím nestávala dokonalejší. Jejím úkolem je vychovávat děti, předávat jim kvalitní hodnoty a vést je k Bohu – především vlastním příkladem. Určitě se taková maminka bude modlit, aby k tomu všemu nabrala sílu. Ale nemůže si denně dovolit klečet čtyři hodiny v kostele. Tím by se nestávala dokonalejší. Naproti tomu kdyby kněz pořád jen sloužil lidem, „makal“, opravoval kostely, ale sám si nenašel čas na hluboké ztišení s Bohem, pak by svým způsobem začal zrazovat povolání, pro které se rozhodl. Každý z nás jsme jiný a každý z nás má zde v životě za úkol snažit se naplnit právě svůj konkrétní život – jak to nejlépe jde.

Podstata hříchu pak spočívá v tom, že nejsme plně tím, kým bychom mohli být, že nenaplňujeme své možnosti a dispozice. Desatero, Boží přikázání, nám mají pomoci v této cestě za dokonalostí, ale bylo by uboze málo soustředit se před zpovědí na to, kolik přikázání jsme porušili. Je přece velký rozdíl vyznat u zpovědi, že jsem v pátek omylem požvýkal kus vlašského salátu a v neděli jsem nebyl na mši, protože jsem byl nemocný, anebo se zamyslet nad sebou a vyznat, že nerozvíjím dary, které do mě Bůh vložil, že nečtu duchovní literaturu, ač mám nějaké intelektuální schopnosti, a že se nezapojuji do života farnosti, ačkoliv bych jí svými schopnostmi mohl něco nabídnout.

Křesťanství je bohužel často vnímáno jako moralizující náboženství. Křesťané u nevěřících vypadají jako ti, kteří jsou svázáni různými příkazy a zákazy a nemají radost ze života. Ale toto není skutečné křesťanství. Skutečné křesťanství vede člověka k tomu, aby plně rozvíjel své lidství, aby se stával lepším člověkem, aby se stával vnímavějším pro potřeby svých bližních a hlavně – aby lépe rozuměl sám sobě a tomu, proč zde na světě je. Toto je pravé křesťanství. Bohužel tato jeho pravá tvář je často zdeformovaná různými nechutnými maskami. Ono je totiž snadnější soustředit se na to, kolik přikázání jsem porušil, ale přitom si v životě dělat, co chci, než nad sebou přemýšlet a svou víru plně integrovat do svého života. Proto je obraz křesťanství tak zdeformovaný, protože je snadnější soustředit se na formu než na obsah. Ale zaplať Pán Bůh za to, že ta pravá tvář křesťanství se nikdy ze světa úplně neztratila. Stojí za to ji hledat a hlavně ji rozvíjet.

Skutečná církev je od toho, aby pomáhala člověku se rozvíjet, nalézat skutečně sama sebe a pouštět stále víc Boha do svého nitra. Církev zde není od toho, aby vychovávala hodné a poslušné ovečky, které všechno odkývnou, se vším budou souhlasit a na nic nebudou mít vlastní názor. Pravá církev je zde právě od toho, aby člověku pomohla být zralou osobností, která bude vědět, co dělá a proč to dělá. Pravá církev je zde od toho, aby člověka vedla k přijetí odpovědnosti za svůj život – a tím jej paradoxně vedla ke skutečné svobodě dětí Božích.

Až jednou staneme před Boží tváří, Bůh nám nebude vyčítat, že jsme nebyli druhou matkou Terezou nebo druhým svatým Františkem. Jestli nám snad něco vytkne, pak to bude právě to, že jsme se nestávali sami sebou a že jsme se nesnažili hledat své pravé já. Protože právě tam, kde nalézáme skutečně sami sebe, tam nacházíme i Boha – v nejhlubší svatyni našeho nitra.