Bůh s injekční stříkačkou aneb proč nemám duši

Hraje si duše na schovávanou?

Duše je velice podivná věc. Každý ví, že ji má, ale nikdo vám nepoví, co to vlastně je, jak to vypadá nebo chutná…ne?

Z hlediska náboženství a filozofie bychom mohli duši chápat jako jakousi neměnnou substanci, která tělo obývá jako podnájemník byt. Po smrti se vymaní z okovů fyzického těla a začne brázdit nezměrné pláně vesmíru, dostane se do věčného nebe/pekla dle zásluh, nebo další milión a jednu věc, na kterou se dá jen pomyslet. Celkem šikovná věcička ta naše duše vskutku je. V důsledku se smrtí vlastně nic nemění. Dobré pro nás.

Nebuďme však tak všeteční a sobečtí. Podíváte-li se na člověka v parku vehementně objímajícího strom, určitě se v koutku úst pousmějete a pobavíte své přítomné kamarády vtipnou (a určitě dosti sarkastickou) poznámkou. Pokud však věříte v duši, je toto chování více než pokrytecké. Jestli-že duše je něco externího tělu = schránce, může se tedy ta samá duše nacházet jak ve stromě, tak v pejskovi vedle něj značkujícího taktéž oduševnělý kámen. Nejsme snad všichni postaveni z těch samých stavebních kamenů – molekul a atomů? Ona totiž v těchto schránkách existovat může, akorát se projevuje na úplně jiném komunikačním kanále, který naše smysly (až na smysly Jolandy, či p. Plamínka) nejsou schopny zachytit. Proto nekopejte do kamenů…třeba vám to jednou oplatí!

Bůh s injekční stříkačkou, kde se vlastně ta duše bere?

Jakožto člověk vychovaný v prostředí s křesťanskou ideologií bych měl věřit na nesmrtelnou duši, která se jednou dostane do nebe.  Chceme-li se s našimi bližními jednou po smrti setkat, musíme věřit na duši stvořenou nějakou vyšší Bytostí nejlépe při našem početí. Tady ale nastává zlom, kde se začíná všechno stávat už příliš neuchopitelné (stejně tak, jako  quantum entanglement ). Člověk, jakožto nový jedinec, vzniká oplozením matčina vajíčka otcovou spermií. Ano… to je výsledek aktu lásky. Každý z nás v jistém neopakovatelném okamžiku svého života byl “pouhou” jednou buňkou. Z této jedné buňky jsme vyrostli do velikosti, kdy náš vlastní organismus tvoří kolem biliónů až triliónů buněk. Zajímavé a nepředstavitelné  číslo.

Problém nastává tehdy, položíme-li si otázku, kde se duše “uskladnila”, jestliže na začátku byla pouhopouhá jedna buňka… a teď jich máme více než požehnaně. Jistě, můžeme uvažovat, že se dělila na malé části mezi dceřiné buňky, ale snad nemusím dodávat, kolik buněk denně v tom lepším případě “upadne”, nebo spáchá sebevraždu (programovanou buněčnou smrt). Další, velice elegantní, možností by bylo duši kopírovat do buněk stejně tak jako DNA. Nápad je to vskutku výborný. Bohužel, vědci jej tak nějak kazí používáním embryonálních kmenových buněk. Totiž v jistém období vývoje embrya je možné odebrat buňky, ze kterých vznikne jeden a tentýž člověk (geneticky). Mohli bychom tedy dostat několik klonů se stejnou duší? A co třeba taková jednovaječná dvojčata?

Nový David Copperfield

A co když je to všechno úplně jinak. Co když nás smysly šálí stejně, jako když si pohrávají s naší příčetností při zírání na optické klamy. Slunce taky obíhá kolem Země, ne? Osobně pro to mám pěkně přesvědčivý důkaz. Ráno, když vstanu, tak si slunce vychází na východě, pak celý den putuje po obloze a k večeru zapadne za horizont. Dost lidí by mi to odsouhlasilo. Je v naprostém pořádku, že jev, jako je oběh Země kolem Slunce vnímáme tak, jak ho vnímáme.Taky k tomu byly naše smysly uzpůsobeny. Asi těžko by nám intuitivní chápání pohybu vesmírných těles obstaralo něco dobrého k snědku. To ale neznamená, že pravda není tam venku.

Proč nemám duši

Co když je duše jen pouhá iluze?

Osobně si myslím, že většina lidí spojuje dva pojmy v jeden. Tedy duši a vědomí. Není divu. Co přesně, kde přesně a jak přesně vědomí vzniká zatím ještě ani ti největší odborníci řešící tento problém neví. Zatím.

Vědomí se ale projevuje. Projevuje se jako vnitřní hlas…. a dost schizofrenický. Na jednu stranu na vás řve emocionální já, ať tu holku/kluka konečně oslovíte a pozvete na rande. Na druhé straně stojí racionální já, které logicky odůvodní, proč si ji vlastně vůbec nezasloužíte a v životě by vás stejně nechtěl/a, takže to nemá ani cenu zkoušet. Do toho se přidá svědomí, které začne nepříjemnými pocity připomínat,že byste se měli začít zase trápit kvůli tomu slíbenému (ne)odnesenému koši s odpadky, který už dva týdny zvesela přetéká v kuchyni….

A to jsme teprve začali. Vaše hudební já (to, co si brouká písničky), vaše jazykové já (to, které už přemýšlí jenom v angličtině,ruštině atd.), vaše matematické já (které si při studiu u jistých jedinců si vzalo dovolenou…navždy).

Ano, nemám duši, mám vědomí. Ale nechápejte mě špatně. To, že duši nemám nemůžu říci na 100%. Stejně tak nikdo nemůže říct, že ji na 100% má. Podle mého názoru je duše jen iluzí. Iluzí, kterou si pleteme s vědomím. Pro některé může být tento názor nepříjemný. Ptáte se proč? Vědomí je manifestací struktury lidského mozku. Mozek umře, zanikne vědomí a s posmrtným životem je ámen. Tím pádem se ztrácí podstata víry v duši – “život po smrti”.

A není i to jen iluze? Co když naše „duše“ žije tak dlouho, jak dlouho se uchovávají vzpomínky na nás v dalších generacích? Můžeme být díky tomu dokonce i nesmrtelní?