Buď jako Láska, miluj

Drazí bratří a setry,

dnes je ten správný den, abych k Vám promluvil skrze Lásku a pro Lásku. Když jsem byl  vesmírem požádán, abych zde před Vámi vystoupil, mé srdce radostí poskočilo, neboť jsem tušil, že si ta věc žádá o slovo, které touží být rozpoznáno v davu lidských přání a toužení. Slunce opřelo se do mých šedivých skrání a andělské smyčce začaly promlouvat k mému buněčnému systému, k esenci ducha.  Já sám jsem před několika lety zasvětil svůj život Lásce, jejímu žití a horlivému vyučování. Kosmické Srdce mne natolik pohltilo, že jsem se stal součástí jejího světa. Tento svět není bledý, ani jasně červený, přetéká libým to zvukem, který nemá konce, ani začátku.  Dělím se o ten dar, říkám mu blízkost. A co to vlastně je, ptáš se.  A slova nestačí, protože rozum nestačí, nedostačuje na tu zvláštní situaci, kterou můžeš snad jen vnitřním okem nazírat. Dává se ti poznat v těch malých oblázcích, jenž všude náhle jsou, celý tvůj svět je jimi zaplněn.  Je to otevřená tvář, jenž je tu připravena pro každou živou bytost, která podle své vůle rozhodne o pobývání v prostředním pokoji spolu se mnou. Nemysli na dveře, zapomeň na ně. Blízkost je dar nad všechny dary. Je to taková radost opásaná láskoslovím. Pamatuj však, že  nikdo, ani Ty, nesmíš být nucen být v přítomnosti druhého, jestliže to necítíš. O svůj cit se starej jako by před tebou i za tebou, spolu s tebou, na jedné to lodi plul. Tuto svobodnou volbu chraň, je tvá, patří ti, je s tebou dokonale spojena.  Pracuj se svým citem, opatruj ho jako klíče od svého útulného bytečku, do kterého se tak rád/ráda vracíváš po dni stráveném v kanceláři s uzavíratelným víkem. Nemáš-li chuť zpovídat svou duši před cizími, pak tak nekonej. O svou libost se starej, neobjednávej si citrónovou místo jahodové jenom proto, že se dívají, že tě zkoumají, že tě soudí a poučují, vnucují ti svá tištěná prohlášení o tom, jakou že to verzí sama sebe máš být. Ty sám víš, kdo jsi a odkud přicházíš, kam jdeš a směřuješ celou svou životachůzí.  Cítíš-li, že tě nehodný svléká na veřejném místě a usiluje o tvou nahotu, pak se postav takovému jednání. Narovnej své plíce do pozoru, aby celým svým napětím mohly pomáhat vylučovat z tvých úst ta správná slova, nechť jsou spravedlivá k tobě i k druhým. Všichni máme nárok zůstat oblečeni. Milovat rozhodně neznamená sdírat svou kůži pro oči druhých jen proto, aby si nás všimli. Taková činnost vede do temných strání, ve kterých není místo pro světlo a teplo. Je to zima, kterou vměstnáváš do svých dočasných žil a tepen. Začněte si vážit sami sebe a přestaňte se fotit do výkladních skříní, jejímiž jedinými diváky jsou kolemjdoucí. Víte, kdo je takový kolemjdoucí? To je tvář bez jména, je to pohyb, který se ztrácí v mlhách všedních dnů. A ty moc dobře víš, že i všední dny je nutné naplňovat dobrými úsmysly, statečnými činy, slavnostními úsměvy, protože jsou to také dny sváteční. Nerozděluj tedy svůj život na různě kvalitní dny. Všechny jsou takové, jaké si je sám uděláš. Nezabíjej svůj čas všedností, vždyť zabíjíš sám sebe, umenšuješ svůj potenciál a těšíš se na to, co možná už nebude, protože ty už možná nebudeš. Pro takové malomocné patosy nevytvářej reklamní kampaně. Jediným konzumentem těchto sladkobolných polopravd a lží totiž budeš jen ty.  Je to aktuální smrt, kterou si sám působíš. Neděs sám sebe a nevracej se do nápadů bez hlubšího zázemí. Buď si vědom každé hodiny co můžeš být. Buď sám sobě jízlivým kritikem i nadšeným koučem, každý den.

Přemýšlej, než si vyfotografuješ svou zamilovanost. Říká se, že se člověk může až pětkrát denně zamilovat. Takže pět obrazů denně namalovat, zarámovat a schovat si je do takové speciální místnosti, o které nikdo neví? Tak si hrají děti, které ještě nemilovaly, jen se tak nějak dívaly a pozorovaly co se stane, když. Dospělý člověk již nedělá rychle závěry, nepřipravuje zásnubní večírky bez rozmyslu. Dává si na čas, protože láska čas nutně ke svému růstu potřebuje, není jako jednoduchá rovnice o dvou neznámých. Láska je hluboké porozumění, na kterém oba pracujete, neustále. Nikdy nekončící šichta na daru blízkosti, o který se chcete dělit. A to se ještě všichni musíme učit, dělit se, přiznat svou polovinu druhému. Je to v očích, které se na tebe dívají. V laskavých očích nalézáme „něco“, které reprezentuje obsah. A ty toužíš po plnosti. Když dva nemluví, pak je řeč mrtvá. My lidé žijeme v řeči, je to lidský vynález, komunikační nástroj. Mezi dvěma milenci však může dojít k situaci, kdy se jedna nebo druhá duše uzavře do své slonovinové věžičky a netvoří slova, nekomunikuje. Pojďme se podívat na první případ. Když se k vám partner vztáhne slovy: „Nic mi neříkej. Nic nechci slyšet.“ Nic je v té zvláštní chvíli těžký balón, který je pouze těžký, ale prázdný. „Nic“ je synonymum pro absenci obsahu; mluvčí tak očekává, že výpověď druhého k danému problému bude jistě postrádat logickou strukturu a uvěřitelný obsah. Proto použije výraz „nic“, aby se naplnilo přání, jejímž výsledkem je ticho, prázdnota, ne-mocné „nic“, které tu nějak je, existuje z ne-lásky. Nic neříkat, nic neslyšet. To znamená jediné, nerozpohybovat „nic“ do neměřitelné fyzikální veličiny, žádný zvuk, žádná slova, žádné vibrace, smrt, konec všeho co mezi námi bylo, nebo nebylo. „Nic“ definitivně uzavírá dialogové okénko. Pozor si dávejte, až příště budete přivolávat „nic“ do svého života, do života, který jste se rozhodli žít s druhým. „Nic“ spěchá ke konci vašeho spolupobývání, rozcházíte se za přítomnosti bezhvězdného nebe. Každý z nás zodpovídá za svou řeč. Druhým příkladem je provolání  k druhému: „Takž už něco řekni. Udělej něco.“ „Něco“ má potenci, je v možnosti, je jiné než nic, může ožít, může být mezi tebou a tebou. „Něco“ odkazuje k obsahu, může se pohybovat. Chvíle, kdy pronášíš k milovanému tu řeč o „něčem“, toužíš po slově druhého, neopouštíš ho, dáváš mu šanci na nápravu, vysvětlení situace, názoru, způsobu jednání a chování. Rozhodnutí pro „něco“ značí chuť k pochopení motivace druhého, proč činil tak, jak činil, proč mluvil, tak jak mluvil. Vždycky mezi vámi bude „něco“ a to „něco“ stojí za to, je to naděje na usmíření vašich duší, které se na chvíli sobě ztratily. Dar blízkosti je funkční do té míry, do které si dopřáváte „něco“. Jestli někdy přijde čas, kdy „nic“ bude vaším společným mottem, pak už vaše duše v jednom pokoji nejsou, ale vy to ještě nevidíte, vidíte kolemjdoucí, o kterých již byla řeč. A někdo řekne: „To nestojí za řeč.“ Mluvčí tak říká, že situace nemá sílu stát ani v jediném proneseném slově. Slovo tak umírá na nemohoucnost, usíná v našich pažích, už není. Celé toto povídání však nevztahuji jen na řeč mezi milenci, ale na všechny naše vztahy, které v životě živíme svou aktivitou. Starat se o svou řeč znamená být připraven nést důsledky za slovo v promluvě, které má vždycky konkrétní cíl. Všude tam, kde budeme „něco“ hledat, vytvářet pro něj příležitost, tam bude živo a veselo. Tam, ke zavládne „nic“, budeme i „nic“ žít, budeme se starat o svou samotu a pěstovat ji ze strachu před druhými, před zklamáními, před smrtí, kterou však již „nic“ nebolí. Bojte se chvíle, kdy  někdy v životě pronesete: „Nic neříkej!“ Tím pro vás druhý už nemá význam, stává se jakýmkoliv kamenem, který na své cestě hodíte do tváře hříšníka. Nehrajte si na Boha, neumlčujte zavřenýma očima.

Na své cestě životem jsem potkal dobro i zlo, spravedlnost i nemoc. Nikdo neříkal, že být člověkem je jako procházet se ve věčně růžové zahradě. Je to příležitost tvořit a milovat, milovat a tvořit. A já vás žádám, abyste šli do celého světa a dívali se kolem sebe, svým životním výkonem zalévali „něco“ a starali se o něj. Buďte dobří a krásní, aby svět byl dobrý a krásný. Láskou pozdravuji vaše srdce. Děkuji, že jste mne vyslechli.

P.S. Zavolej mámě, napiš pár  slov své životní lásce, utěš nemocného, pomoz trpícímu, zasaď strom, navštiv člověka a celý vesmír svým srdcem…