Brexit: Marné hledání britské demokracie

Brexit je realitou. Osobně jej, i bez ohledu na jeho krátkodobé a střednědobé kriticky negativní dopady, vítám, protože jsem odjakživa explicitně euroskeptický, respektive se obecně stavím do opozice jakékoliv umělé definitivní institucionalizaci, v kterou se zvrhla i Evropská unie. Ponechme ale nyní stranou moje nebo veřejné mínění o tom, je-li rozhodnutí Britů politicky či ekonomicky korektní, a věnujme se na chvíli tomu, jak se k tomuto demokratickému rozhodnutí národa postavili sami proevropští Britové.

Titulek článku by možná bylo lepší nazvat “Marné hledání respektu některých Britů vůči britské demokracii”. Bezprostředně poté, co si Britové sami odhlasovali, ač velmi těsným výsledkem, vlastní odchod z Evropské unie, se totiž začaly objevovat hlasy mnoha tzv. “remainers”, zastánců setrvání, kteří referendum zpochybňují, resp. se snaží o jeho opakování.

Přirozeně, vždyť v západní konzumní společnosti, kde lidé vyrůstají prakticky v nepřetržitém boji o teritorium, konkurenční výhodu či jen společenské postavení, lze očekávat vzdor do posledního dechu i na úkor důstojného zakončení kampaní, ať už těch výherních, nebo (častěji) těch poražených. Není tedy výjimkou, že po mnoha parlamentních volbách všude v Evropě žádají zástupci poražených stran o přepočítávání hlasů, snaží se všemi prostředky zdiskreditovat systém voleb nebo jinak (a často velmi neprofesionálně) zbrojí proti nepříznivému výsledku.

Britové se k tomu postavili trochu jinak, zdánlivě kreativněji. Namísto aby se zastánci setrvání v EU snažili najít způsob, jak zpochybnit již proběhnuté referendum (a je ku podivu, že ty snahy zatím nebyly, vzhledem k historicky nejtěsnější volbě v dějinách možná nejen Británie, ale i celé Evropy), hledají mechanismy, jak zajistit referendum nové. Pod argumenty, nad kterými komukoliv s elementární soudností zůstává rozum stát.

Tito Britové k referendu přišli a odvolili svou preferovanou možnost, setrvání v EU. Účastí ve volbě tak zároveň dali i formálně souhlas se systémem referenda, protože kdyby s ním nesouhlasili, zákonitě by jej museli bojkotovat. Dovolím si malou analogii pro sportovní fanoušky. Na konci fair play přátelského utkání fotbalu, kde dojde k remíze, se obě strany se souhlasem všech dohodnou, že o vítězi rozhodnou penalty. Mužstvo, které v penaltách regulérně prohraje, nepodá soupeři ruku a uznale nepokývne hlavou, ale začne kopat okolo sebe, sledovat videozáznam z utkání a hledat záchytné body, na jejichž základě by si vynutil opakování celého zápasu.

A o to přesně se teď snaží zastánci setrvání v Unii. Namísto důstojné a sportovní gratulace soupeři, který byl silnější, ač jen o pouhou jednu jedinou penaltu (respektive o 3,8%), a snahy smířit se s prohrou a pomalu se připravovat na její důsledky, kopou okolo sebe a snaží se zneužít svého respektovaného postavení tím, že z demokratické volby, která podle všeho skutečně proběhla demokraticky, učiní volbu podmíněnou iracionálními pravidly bez jediného stavebního kamene, jež by jejich argumentaci podpořil.

Přesněji řečeno, “remainers” chtějí nové referendum a žádají, aby do té doby, dokud některá z možností nezíská alespoň 60% hlasů při 75% účasti, byla vyhlašována stále nová a nová referenda. Pomineme-li fakt, že se Británie dělí skutečně na velmi těsné (a často relativně radikální) tábory a oněch zhruba 8-10% občanů, jež by bylo potřeba přesvědčit ke konvertování na opačnou stranu, je pořád několik milionů lidí s vlastním subjektivním míněním, které bude velmi pravděpodobně ve většině případů nezvratné, klíčovým problémem je spíš to, že před referendem relativně důstojná kampaň zastánců setrvání se po pro ně negativním výsledku změnila v ostrý a nesportovní hon za nedemokracií.

Proč? Zádrhel je v tom, že zastánci setrvání měli lepší výchozí pozici z toho pohledu, že jejich názor znamenal status quo. Je potřeba si uvědomit, že Británie nepatří politikům, ale lidu. A je-li vyhlášeno referendum pro lid, pak má rozhodnout většina. V tomto případě je pak většina byť třeba jen 50,1% občanů. A je lhostejné, je-li jejich rozhodnutí politicky správné nebo nikoliv. I kdyby bylo velmi špatné a i kdyby mělo uvést zemi do hluboké krize a všichni by to věděli, většinová vůle po legitimně vyhlášeném referendum znamená, že je tato vůle vůlí Británie. Tak jakýchpak 60%? Kde se vzalo toto číslo? Je odhadnuté? Nebo vychází z předpokládaného počtu mylných hlasování? Nebo z počtu těch, kteří svou volbu považovali za protest a nemysleli jí vážně? Nebo jde snad o iracionální domněnku, že konzervativní status quo by měl mít o deset procent větší váhu, než jakákoliv diametrální změna?

Ani jedno z toho. Je to zkrátka jen smutně nedůstojná snaha o nové vítězství, které je však předem prohrané. Britové šli k referendu, aby zvolili jednu ze dvou možností. A jestli jedno nebo deset procent z nich nevědělo, pro co hlasuje, jestli dvacet nebo čtyřicet procent z hlasujících omylem zaškrtlo chybnou možnost, v tuto chvíli už nehraje roli. Důležité je, že proběhlo demokratické a legitimní referendum, ve kterém si Britové zvolili jasný exitus z Evropské unie. Udělali to, protože je to jejich vůle. Výkřiky zastánců setrvání a jejich kopání okolo sebe nevyvolá v britském parlamentu vlnu svědomí a vyhlášení nového referenda. Jen ještě víc prohloubí propastnou jámu mezi oběma tábory, která se v Británii – a potažmo v celé Evropské unii – začala pomalu ale jistě propadat už vyhlášením referenda, a svou hloubku jen umocnila, když v referendu zvítězil brexit.

Jsem si jist, že i v opačném případě by zastánci brexitu stejným nebo podobně nedůstojným způsobem bojovali proti tomu, co už je minulostí, a snažili se prosadit podobné mechanismy, které by jim daly ještě kousek naděje. Ale proč? Britové musí přijmout volbu Británie. Je to volba, která leccos změní, ale také volba, kterou si zvolil lid. A má-li Británie patřit lidu, musí se volbě lid přizpůsobit. V opačném případě by to totiž nebyla volba demokratická a Británie by nebyla demokratickou zemí.

Publikováno na webu Manipulátoři.cz.