Bezdomovectví v naší společnosti

Bezdomovectví je v současnosti fenoménem rozšířeným a do budoucna možná stále více narůstajícím. Jak se k tomuto tématu staví naše společnost? Otáčíme se zády, přispíváme jim občas pár mincemi, nebo přemýšlíme nad hlubším řešením, příčinami? Považujeme je za osoby odmítající pracovat, nebo vidíme hlouběji do toho, co za tím vším stojí? Jak se k těmto lidem vlastně postojově stavíme? Chceme je do naší společnosti přijmout, nebo se jich spíše snažíme zbavit? Pokusím se nad tímto tématem zamyslet jako osoba, která vystudovala sociální práci a strávila 8 měsíců v zahraničí jako dobrovolník pracující s bezdomovci.

Musím říci, že moje názory na bezdomovectví se vyvíjely postupem času a množstvím zkušeností, které jsem postupně nabírala. Zpočátku jsem je vnímala pouze tak, jako mnozí z nás – jako osoby líné, zapáchající a nepříjemné. Osoby, kterým se nechce pracovat a otravují nás všemožnými způsoby. Tento pohled byl ale pohledem omezeným, plným neznalosti, neinformovanosti a nesetkáním se s jejich každodenní realitou. Tu jsem pořádně poznala až ve chvíli, kdy jsem s nimi jako mladá dívka začala pracovat – jako dobrovolnice v zahraničním azylovém domě v Irsku. Měla jsem možnost s nimi prakticky žít pod jednou střechou, protože jsme pracovali na dlouhé směny, i přes noc. Díky tomu jsem se mohla přiblížit jejich každodennímu životu, bojům a smýšlení. Co mne na začátku nejvíce překvapilo bylo to, že bezdomovci nejsou jen „líní, smradlaví lidé, kteří nechtějí pracovat, nebo nic neumí“. Poznala jsem spoustu mladých, vzhledově pohledných lidí, do kterých byste neřekli, že jsou bezdomovci. Potkala jsem vážené pány v letech, kteří vystudovali vysokou školu a napsali divadelní hru. Setkala jsem se s talentovaným básníkem, který již jako bezdomovec vydal povedenou knihu básní. S ženami, které chtěly i přes tvrdost života na ulici být stále krásnými ženami. Potkala jsem řadu velice šikovných lidí a vyslechla neuvěřitelné životní příběhy. Silně mne zasáhlo zvláště svědectví jednoho pána, který měl v životě všechno: „Byl to úspěšný manažer firmy, vydělával veliké peníze. Měl rodinu, ženu, děti, velký krásný dům a několik luxusních aut. Žil vlastně takový splněný sen. Postupně ale trávil v práci více a více času, rodině se nevěnoval, čímž utrpělo hlavně jeho manželství, následoval rozvod, boj o majetek.. a jako rána přišla ztráta práce. Tento člověk se dostal na samotné dno a ze dne na den skončil na ulici. Nikdy předtím se s bezdomovectvím sám nesetkal. Do práce do této doby jezdil svým luxusním autem, nosil obleky, na jídlo chodil do restaurací. Najednou neměl vůbec nic a neuměl takto žít. Nevěděl co dělat a byl naprosto zoufalý. Několik měsíců pak žil na ulici. Naštěstí se mu dostalo pomoci od organizace, kde jsem pracovala i já a dokázal se s jejich pomocí dostat zpět a nyní má opět práci i bydlení. Ale zásadně změnil postoj k životu…“ Toto byl jeden z mnoha příběhů, které mě velmi ovlivnily. Tento člověk měl štěstí, podařilo se mu dostat zpět, dostal druhou šanci. Takové štěstí však nemá každý.

Čím déle jste na ulici, tím těžší je se vrátit zpět, tím větší předsudky lidé okolo mohou mít, ztratíte naprosto sociální kontakty s „normální společností“ a je strašně těžké se vrátit zpět. Často máte navíc ještě nějaký ten záznam v rejstříku za drobné krádeže, zdravotní komplikace způsobené dlouholetým životem na ulici, závislosti, nedostatečné vzdělání a jiné. Všechny tyto faktory těmto lidem značně ztěžují si práci nalézt. A mnohdy i postoj společnosti tomu nepomáhá. Sociální vyčlenění je u těchto osob natolik velké, ta propast mezi „nimi a námi“ je tak citelná, někdy až nepřekonatelná. A místo vyjití si vstříc a pomoci spíše hledáme opatření a prostředky jak se těchto lidí „zbavit“. K tomuto mne napadají třeba nově zavedené „antibezdomovecké lavičky“ (lavičky s přimontovanými kovovými předěly tak, aby se na nich nedalo ležet/spát). Rozumím důvodům, které k těmto opatřením vedly. Ale k čemu nám to pomůže? K čemu jim to pomůže? Není to až neetické? Jeden můj kamarád toto opatření docela drsně přirovnal k hřebíkům na domech – opatření proti holubům. Samozřejmě, není to to samé, ale nezdá se vám ten princip podobný? Místo skutečně efektivních řešení tyto osoby stále odsouváme. Nepřiznáváme si, že jsou součástí naší společnosti a nemůžeme je ignorovat. Zvětšujeme jejich sociální vyčlenění, jakobychom říkali – vy do naší společnosti nepatříte, když už proti vám musíme „okovat“ lavičky. Stavíme si bariéry, místo abychom stavěli mosty. A čím více se je snažíme odsunout, tím více nás dohání.

Nechci se zde zaměřovat na řešení problematiky bezdomovectví. Těch je mnoho, jsou dlouhodobé, komplikované a zabývají se jimi nejrůznější charitní organizace. Navíc moje zkušenost ze zahraniční dobrovolnické práce je tak veliká, obsáhlá a téma bezdomovectví dosti široké na kapacitu jednoho článku. Chtěla bych spíše vyprovokovat a podpořit naše přemýšlení o bezdomovectví, náš postoj k nim, nehodnotit situaci na první pohled a před unáhleným hodnocením se vždy pokusit získat větší informovanost či bližší pohled. Zaměřovat se více na jejich přijetí do naší společnosti – a to začíná vždy nejprve přijetím v naší hlavě.

To o čem píši také poukazuje na to, že bezdomovectví není pouze fenoménem „nevzdělaných, nepracujících osob“ – ale dotýká se i úspěšných, bohatých, pracujících, vysokoškolsky vystudovaných – týká se každého z nás. Může se přihodit každému z nás a na to často zapomínáme. V životě se stávají nepředvídatelné situace – nemoc, smrt, rozvod, ztráta zaměstnání, zadlužení – a i my se můžeme ze dne na den ocitnout na ulici. Není to příjemná představa a nikomu ji nepřeji. Přemýšleli jste někdy o tom? Tato skutečnost a uvědomění nás k těmto lidem přibližuje a dělá nás lidštějšími, chápavějšími a otěvřenějšími chápat, čím tito lidé procházejí a alespoň je respektovat. Proto, až příště potkáte nějakého bezdomovce, zkuste na něj pohledět jasným a nehodnotícím pohledem – jako na člověka, který má třeba podobné sny, jako máme my sami.