Archív autora
…Podívala jsem se na zem, kde kromě starého telefonního sluchátka leželo spoustu dalších věcí, o kterých bych si nikdy nemyslela, že patří do běžné domácnosti. Myslím, že ani v nejobávanějších ulicích Prahy bychom nenašli podobný nepořádek. Okna byla zakrytá něčím, co by člověk jen stěží charakterizoval jako záclony, místo vchodových dveří byl položený jen kus dřevěného
Také patříte ke stále se zvyšujícímu procentu lidí, kteří si uvědomují, že současný způsob života není tou správnou cestou? Potom vás kniha s názvem „Známe sami sebe? Člověk v zajetí moderní civilizace“ opravdu nadchne. Autor knihy Bohumil Ždichynec analyzuje moderní společnost a především vnitřní svět současného člověka a to nejen coby odborný lékař a vědec, ale také
Letadlo právě klesá skrze hustá mračna. Z bílé tmy se nám vynořuje pohled na zemi, kterou jsme se rozhodly navštívit i přes to, že leží na druhé straně naší planety. Nikdy jsem nebyla dál od domova, než právě dnes. Pozorujíc nádhernou přírodu se mi hrnou slzy do očí a to jsem vlastně ještě nic neviděla. Vycházíme
ÚVOD: Přípravy Aniž bych onehdy věděla o módním trendu zvaném cestování, či slyšela o překrásném životě za oceánem, rozhodla jsem se jako malá holka, že mým snem bude poznat krásy Nového Zélandu. Měla jsem pocit, že by si měl každý ve svém životě zadat nějaký cíl, za kterým by si měl jít a všechno k němu
Naprosto přesně si pamatuji ten první moment, kdy jsem si uvědomila sama sebe. Dívala jsem se skrze modrozelené duhové kamínky do zrcadla. Zase jsem cítila své Světlo, i když ve zcela jiné skořápce, bez jediné vzpomínky na svou původní schránku. V ten okamžik se všechno kolem zachvělo. Doposud to byla tak dlouhá cesta, tak nekonečná doba. Řekla
Asi každý známe ty chvíle, kdy se zmateně ptáme sami sebe, jací lidé nás to vlastně obklopují. Pokud sedíme s přáteli na zahradě, společně se smějeme a vyprávíme si veselé historky ze života, vše je v pořádku – tak by to přeci mělo být. Když se ale se stejnými lidmi za nějaký čas dostaneme do konfliktu, který
Když se tak dívám na malé děti, napadá mě spousta odpovědí pro mnoho mých otázek. Jejich upřímný pláč, láska a rychle pomíjiví hněv mi připomínají, kdo vlastně my lidé jsme. Mezi dospělými jedinci už těžko rozpoznám přirozené od osvojeného a tím pádem je i celkem složité se v lidském druhu vyznat. Přitom skutečnou povahu člověka můžeme vidět