Archív autora
„Tak to bych stříkal jak divej, vidět v tomdle něakou kundu.“ Zrovna jsem si vybírala nové ponožky, když jsem zpoza regálu zaslechla přeskakující hlásek sotva třináctiletého chlapce, snažícího se pobavit své kamarádky v sekci spodního prádla vyprávěním o své ejakulaci. Monstrózní, řečeno jeho slovy. Děvčata se hihňala, až jim vibrovala rovnátka, a ukazovala kamarádovi další sexy košilky,
…..Lásku uzavíráme do malých zámků na mostech, vzdáváme se slov ve prospěch gest. Tvoříme tak malé kousky, které po nás zůstanou. Ale co když se ty mosty zřítí? Není lepší použít stará dobrá slova a vyjádřit s nimi cokoliv, co nám nikdo nikdy nevezme? I slova jsou láska. A bolest. Jednou si mi řekla, že
Vždycky tam ta šedá zeď stála. Vypadala jako hlídač na hranici dvou městských čtvrtí. Za mlžných dní se krčila v tichu mezi pavlačovými domy, jindy vyhřívala omšelá záda v paprscích poledního slunce jako stará kočka. Nikdo nevěděl, proč zrovna tady kdosi postavil výlepovou plochu. Nikdy na ní nic neviselo. Byl to přinejmenším překvapivý úkaz v naší moderní době,
Je mi 25 let, jsem novinářem pro nejčtenější lombáský deník Zpravodaj Lombásu. Místo novináře jsem přijal před sedmi lety poté, co se mi opakovaně nepodařilo sehnat vydavatele pro svůj povídkový soubor Dětství a mládí. Tomu se nelze v naší zhroucené ekonomice divit, ale přesto mě to mrzelo. Od malička jsem si přál být velikým spisovatelem a
V dnešní době neuvěřitelného a nezastavitelného technického pokroku, která je ovládaná nespočtem nejrůznějších zbraní, člověk zapomíná na něco, čím byl obdařen již za nepaměti. Slovo. Schopnost řeči je to, co nás odlišuje od světa zvířat. Představuje prakticky jediný rozdíl mezi člověkem a ostatními primáty. Jediná zbraň, kterou jsme stvořili nikoli my sami, nýbrž příroda během procesu
Jmenuji se Albert Goras a byl jsem slovně předurčen. Vlastně jsme slovy ovlivněni všichni. Jenom si to neuvědomujeme. A až to zjistíme, bude pozdě. Třeba já jsem to zjistil až po smrti. Z místa, na kterém se teď nacházím, vidím všechno jinak. Nejsou tu žádné vzorce, ani rovnice a už vůbec ne grafy. Všechny tyhle pitomosti,
Jedna z nejdůležitějších věcí pro člověka jsou jeho vzpomínky. Celý život si ukládáme do paměti příběhy. Snažíme se uchovat si důležité chvíle našeho života pomocí slov, fotografií, videí či jiných prostředků, ale přesto je nejdůležitější, kdo příběh vypráví. Stačí užít jiná slova pro vyjádření stejné myšlenky a příběh se začne úplně jinak odvíjet. Na co
„Roku 2082 proběhlo dědické řízení jistého pana M. Vše, co své rodině odkázal, byl sešit pamětí na zapomenuté období lidských dějin. Nikdo však o ně nestál a jednotlivé listy postupně nahlodal zub času. Po padesáti letech byly nalezeny vojenskými jednotkami, které procházely českou pustinou a hledaly nové zdroje jídla. Jeden z mladých vojínů si sešit
„Hlad bolí, ale štíhlost za to stojí!“ Aneb jeden z oblíbených citátů, jehož hlavním účelem je motivovat širokou veřejnost k ustavičnému odříkání a mnohdy až k drastickým dietám. Přiznejme si, kdo z nás děvčat a žen by nechtěl vlastnit ladnou, fantasticky tvarovanou postavičku, za kterou by se každý s údivem otáčel? Kolik z nás je ochotno leccos obětovat, aby se byť
Ve skrovně zařízeném, šedo-bílém pokoji, panovalo tíživé ticho. Přerušoval ho jen pleskot kapek, vytékajících z okapu a následně dopadajících na parapet. I ten byl, stejně jako všechno v tomhle pokoji, neutěšený a šedý. Náhodný divák, který by do pokoje zavítal, by si nejspíš pomyslel, že je ve vězení. Rozhodně by ho nenapadlo, že tohle je pokoj třináctileté dívky.