Auguste Comte byl blázen: Úvod do fenomenologie

Slovo úvodem

Věda a filozofie. Dva zdánlivě nesouměřitelné okruhy zabývající se ovšem podobným problémem. Problémem odvěké lidské vlastnosti pátrat po tom, kdo jsme, jak je možné, že zde vůbec jsme, odkud pocházíme a jakým způsobem je možné vysvětlit universum, ke kterému se jako uvědomělé lidské bytosti vztahujeme. Jedná se o vlastnost prvotního lidského údivu nad věcmi samými, vzhledem k neuchopitelnosti světa v jeho nekonečné šíři, ve smyslu čehosi transcendentálního, jež přesahuje naši fyziologickou kapacitu mozku – orgánu konstitujícího vlastní existenci, tedy plnohodnotné, fatální bytí na zde již materiálně jsoucím světě.

Věda i filozofie však k tomuto problému přistupují odlišně, jelikož obě disciplíny využívají rozdílných metod. Vyrůstaly ovšem, a stále do jisté míry vyrůstají, jako jednota, proto se nedá filozofie od vědy přísně separovat. Filozofie vědy má pak za úkol vytvářet teoretické podloží, na kterém by se věda samotná měla konstituovat, a na kterém by měly vznikat filozofické principy vědeckého bádání. K tomuto tématu výrazně přispívá i fenomenologie.

Cílem této krátké seminární práce je jednoduchou formou zběžně seznámit čtenáře s fenomenologickou filozofií a představit základní pojmy, na nichž celá koncepce stojí. Po úvodním vymezení vzniku a primárního účelu fenomenologie se práce zaměřuje především na termín přirozeného světa a na specifické přístupy dvou velkých fenomenologů Edmunda Husserla a Jana Patočky k tomuto termínu, jakožto i na jejich odlišné pojetí fenomenologie vůbec. Samotný text je členěn na jednotlivé myšlenkové kapitoly pojednávající však spíše o dílčích problémech celé fenomenologie než o její komplexní charakteristice. Poslední kapitola předkládá rámec závěrečné kritiky předchozího textu.

Ačkoliv si je autor vědom značné povrchnosti a vytrženosti následujících témat z kontextu, předpokládá, že se tato práce bude moci stát jakýmsi rychlokurzem do oblasti fenomenologie coby relativně moderní filozoficko-vědní disciplíny. Autor zároveň doufá, že se k nastolené tematice znovu vrátí a výrazněji ji rozpracuje.

Co je fenomenologie?

Fenomenologie je moderní filozofická disciplína původně usilující o zcela novou konstituci způsobu vědeckého poznávání. Její uplatnění má v praxi vést k pevnějšímu vymezení úkolu filozofie a tím i k metodické reformě vědy jako takové. Fenomenologie se utvářela v době dominantního vlivu pozitivismu jakožto „jediné možné“ metody pro získání objektivně-racionálního obrazu světa. Předkantovský empirismus a z něj pramenící logický pozitivismus se zakládá na využívání pouze strohých faktů a jejich klasifikací, kdy jsou vědecké závěry odvozovány pomocí výrokové logiky a omezeny na fyzikálně kvantifikovaná data. Jde o určitou snahu vyloučit z přírodních i humanitních věd, potažmo z filozofie, jakoukoliv logicky nepodloženou spekulaci ve jménu fyzikalizmu, či scientismu – vědecké očisty. Důkazem budiž i vizionář novodobého pozitivismu Auguste Comte; ten mluvil o sociologii jako o sociální fyzice a o pozitivismu dokonce jako o novém náboženství.[1]

Tuto, do jisté míry, paradigmatickou situaci se pokusil napadnout německý filozof (původem z Prostějova) Edmund Husserl se svou fenomenologií. Jeho základní východisko zní: Je senzuální zkušenost o individuálním jediným pramenem danosti vůbec? Pod vlivem Platóna a klasického idealismu začal poukazovat na to, že předměty filozofie leží ze své podstaty mimo fyziku, že mají metafyzickou povahu a že rozličné duševní pochody nemohou být pozitivisticky ani dobře postihnuty. Navázal ale i na Descartesa, protože se k scientistické objektivitě staví celkově skepticky: její dogmatická danost je podle Husserla paradoxně nespolehlivá.[2] Nemá proto smysl zkoumat reálné věci, ale intencionální aktivity našeho vědomí, kterými je danost veškerých věcí utvářena. Skutečná danost věcí se totiž jeví pouze ve formě čistého, subjektivního jsoucna.

Aby bylo vůbec možné v takovéto rovině operovat, je nutné provést velký transcendentální obrat za pomoci metody tzv. fenomenologické redukce. Ta vyžaduje vzdát se veškeré objektivní empirie a nahlížet na všechny myslitelné danosti imanentně jako na fenomény vnějších skutečností, na jejich čistou podstatu a na to, jak se apriorně jeví. To znamená „redukovat“ zkušenostní svět na „pouhé“ transcendentno, kde fenomény představují jakousi invariantní esenci nahlížených objektů.

Tento fenomenální invariant nazývá Husserl eidos a konstatuje, že jako takový dlí v bezčasí, je pevný, zřetelný, neměnný a jako takový ho teprve můžeme vědecky studovat. Redukce tak převádí jsoucna na pevně dané, posuzovatelné fenomény, mezi kterými panují podle Husserla jisté interfenomenální vztahy a zákonitosti, důležité pro zpětné pochopení reálných věcí samotných. Forma čisté transcendentální subjektivity nás proto paradoxně přivádí do stádia vyšší objektivity chápání světa spíše nežli suchý, pozitivistický popis.[3]

Lebenswelt jako filozofický problém

Jedním z klíčových pojmů Husserlovy pozdní filozofie je tzv. Lebenswelt, tedy přirozený svět. Problematice přirozeného světa se Husserl věnuje ve svém díle Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, kde navazuje na svou předešlou teorii v širších souvislostech. Absurdita vědecko-objektivistického metodologického monopolu na jediné pravé poznání světa je zde opět vystavena kritice, tentokrát ale z pozice preexistenční danosti výchozího horizontu, jenž je korelátem transcendentně-subjektivních myšlenkových aktivit, týkajícím se světa v jeho celku. Jde vlastně o to, že (podle Husserla a Patočky zároveň) „moderní člověk nemá jednotný názor světa; žije ve dvojím světě, totiž ve svém přirozeně daném okolí a ve světě, který pro něj vytváří moderní přírodověda, založená na zásadě matematické zákonitosti přírodní“.[4]

Tento přirozeně daný svět byl ovšem tím vědeckým odsouzen, znásilněn a označen jako nepravdivý, ba dokonce i jako nežádoucí, či překážející. Husserl je ovšem přesvědčen, že všechny empirické poznatky plynou původně z určité preexistenční fenomenální struktury světa, jež je nám apriorně dána a kterou zakoušíme ve své každodennosti, což jsme se ale bohužel v moderním, technicky sterilním životním prostoru naučili ignorovat. Např. konkrétní matematická hodnota vyjádřená číslem je tudíž jaksi nenaplněná, protože svůj původ odvozuje, ve své neposkvrněnosti, od panenského světa, v němž je naše zkušenost zakořeněna. „Vnímání samo předpokládá obsáhlou strukturu, předpokládá původní vědomí, v němž se vnímání i vnímané utváří.“[5] Pojem čísla musel totiž v určitém okamžiku vzniknout ze zvláštní aktivity čisté zkušenosti se světem, např. z dlouhodobého pozorování oblohy a z nutnosti umět výsledky podobných činností vyjádřit. Toto číslo však stojí mimo tradiční matematické chápání čísla, jelikož odráží to, jak žijeme v přirozeném světě. Matematické číslo je tedy pouhý konsenzus, pouhý stín odražený na stěně jeskyně. To, co skutečně hledáme, je výsostná idea čísla jako takového, k té se musíme vztahovat, ne k reálnému číslu samotnému.

Husserlova fenomenologická teorie o přirozeném světě, prezentovaná v jeho díle Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie z roku 1936, tedy ukazuje, že naturalistický objektivismus vlastně postupně vytvořil falešný svět, jelikož pokládá vědecké soudy za jediné správné, ve skutečnosti jde ovšem o nepůvodní civilizační konstrukty. Moderní věda se pohybuje v uzavřené sféře vlastního výkladu a zapomněla na svůj původ. Není proto schopna jakékoliv sebereflexe a přestává nést zodpovědnost za případné výsledky. Klíčem k nalezení pravé podstaty poznání, potažmo absolutní pravdy, je reduktivní proces, obnažující univerzální korelační apriori a míru vlastního podílu na zjevování fenomenální struktury jsoucen. Každý dílčí poznatek o světě musí být uchopen jako vzešlý z této původní holistické struktury. Daná struktura na sebe zkrátka ontologicky váže veškeré zkušenostní poznání. Je to právě celek přirozeného světa, který konstituje lidskou existenci a transcendentální horizont této existence. Měli bychom zkoumat, co to znamená mít vůči sobě věci jako jsoucna, k nimž se můžeme vztahovat, protože výsledky teorií nesmíme považovat za jsoucna samostatně existující.

 Patočkova fenomenologie

V tomto bodě na Husserla navazuje jeho žák, český filozof Jan Patočka, svou habilitační prací. Přirozený svět jako filozofický problém, kde nastolenou problematiku dále rozpracovává. Patočka zde znovu upozorňuje ani ne tak na vědeckou „krizi“ jako spíš na přesvědčení, že pod vlivem vědeckých závěrů se mění náš celkový životní pocit. Způsob, jakým moderní věda rekonstruuje naši představu o přirozeně jsoucím veškerenstvu, jehož nejcharakterističtějším rysem je to, že „je zde právě bez našeho svobodného zásahu, na základě pouhého faktu naší zkušenosti přede vším stanoviskem teoretickým“[6], postihuje celkové jeho nazírání, které má ve výsledku charakter nepůvodnosti, odvozenosti, v níž je moderní člověk odsouzen žít. V celkovém poměru ke skutečnosti se pod vlivem postupné racionalizace násilně změnily samy principy chápání věcí, nikoliv pouze představy o světě. Patočka zde mluví přímo o odcizení člověka od jeho přirozeného životního citu a o roztříštěnosti lidského vědomí někde mezi světem vědeckým a naivním, což vede k jisté existenciální tragédii ve smyslu rezignace na snahu po nalezení životního smyslu, jenž se ztrácí ve sféře civilizačních výdobytků.

Jinak ale, i přes patrný vliv filozofie Martina Heideggera, Patočkův výklad přirozeného světa koresponduje s Husserlovou teorií v tom, že pro pochopení přirozené podstaty světa definující čím skutečně věci jsou, vychází i on metodicky z pojmu subjektivity. Povahu jakékoliv zkušenosti vůbec, tvoří vždy konkrétní přirozená zkušenost o jsoucím v jeho nejširším slova smyslu. Preexistentní zkušenost tak není zkušenost určité empirie, nýbrž jakési formy zvláštní, zde-vždy-již-jsoucí subjektivity. Máme-li zkoumat původ této čisté zkušenosti, jeví se jako významné zabývat se především imanentním způsobem chápání (fenomény) jsoucna, které tuto zkušenost konstituuje, což je vlastně i základní fenomenologický imperativ. K zachycení apriorních aktivit je ale třeba sestoupit do oblasti struktur transcendentální subjektivity a teprve takto redukované struktury učinit obecně platnými východisky objektivismu.

Meditace a asubjektivní fenomenologie

Zásadním se ovšem stal až Patočkův doslov ke studii Přirozeného světa, který autor vydal v roce 1970, tedy až po 33 letech od sepsání původní verze. V úvodu této „Meditace“ vyjadřuje Patočka nespokojenost s pojetím, které dříve zastával. Konstatuje, že problematika přirozeného světa nebyla dostatečně prozkoumána a „že je zapotřebí celý komplex původní danosti světa podrobit nové, zásadní analýze“.[7] V jeho pozdější formě fenomenologie totiž hraje daleko důležitější roli čas a pohyb. Vnímání času je pro Patočku důsledkem zakoušení naší tělesnosti a konečnosti na tomto světě a čas nyní Patočka chápe jako něco, bez čehož není jsoucno, ani naše vnímání jsoucna vůbec možné. Naše časové vědomí determinuje schopnost podržet jsoucna v tom, jak se ukazují. Lidské jsoucno se podle Patočky ontologicky neustále pohybuje a tím pádem děje v čase, což je určité médium ukazujících se daností, proto taky není možné objevovat jsoucna v nadčasové struktuře transcendentální subjektivity. Čistá subjektivita (fenomén), definována výsledkem redukce, tak pro Patočku již není statické factum, nýbrž jistý proces, či forma zjevování, která se rozchází s pojmem Husserlova jednovýznamového invariantu v rámci subjektivismu, a proto není možné jsoucno evidentně zachytit ani z pozice transcendentálního ega pozorujícího fenomenologické korelace v jejich eideitické podobě.

Husserl uvažuje čistý, bez vnější zkušenosti zatížený, absolutní prostor vědomí, pro nějž navrhl v zásadě apodiktickou metodu fenomenologické redukce. Jeho záměrem bylo dospět do stavu nezpochybnitelné evidence, v níž se jsoucno ukazuje v celé svébytnosti, a které by následně odolávalo všem pokusům o jakékoliv možné interpretační odlišnosti, takže by mohlo být posuzováno jako holý fakt. Metoda redukce spoléhá na to, že odhalí způsob, jakým má být naší zkušeností jsoucno předem nahlíženo a takový způsob poté ustanovit jako normu, běžně ordinovanou v praxi, což by vedlo k definitivnímu rozřešení, čím vlastně jsoucno je, protože každá věc s sebou nese určitý okruh své vykazatelnosti, okruh toho, v čem se ukazuje být, čím jest – okruh své fenomenality. Na základě takového zpředmětnění měl výzkum fenoménů jsoucen vést ke konkrétním jsoucnům samým.[8]

Patočka ale namítá, že prostor, v němž by se dala s jistotou zachytit celá apriorní danost a posléze ji jako danost vykázat, neexistuje. „Jsoucna nám jsou vždy odhalena jen z části, jen v určité situaci, jen z určitého hlediska a v určitém aspektu bytí.“[9] Operace s pojmem bytí je důkaz toho, že se Patočka nechal velmi ovlivnit fundamentální ontologií jeho současníka, a rovněž Husserlova žáka, Martina Heideggera, konkrétně dílem Bytí a čas z roku 1927.  „Bytí a svět, v němž se věci objevují, v němž vyvstávají, nelze pochopit ze jsoucích věcí samých, protože ty naopak předpokládají ke svému objevení bytí a svět. Nemůžeme tedy nikdy postupovat tak, že bychom bytí chtěli vysvětlovat z pozice jsoucen; jsoucna jsou naopak tím, čím jsou, ve světle bytí.“[10]

Neúplnost zjevování jsoucen je podle Patočky právě tím nejcennějším a zároveň hlavním rozpoznávacím znakem jejich čiré jsoucnosti. Zavádět metody, které si nárokují právo interpretace vyhovující našim potřebám (potřebám o jejich apodiktický, ne-li pozitivistický, výklad) je vůči jsoucnům až neférové a neakceptovatelné. Fenomenologická redukce je vedena tak, že si předem stanovila vlastní podmínky proniknutí do danosti jsoucen a právě tak chtěla vyřešit jejich nežádoucí neúplnost jevení.[11] Nebyla to jsoucna sama, byla to věda.

Není to ale snad pokus dát si vlastní gól? Vždyť metoda redukce vznikla přece kvůli nejistotě empirické danosti, z potřeby očistit vědu od nezúčastněného pozitivismu, ale jak se ukazuje, na konci tohoto procesu se v podobě invariantu objevuje opět vědecká danost. Jde o určitý paradox, jak to shrnuje sám Patočka: „Místo toho, aby se vyšetřovaly způsoby jevení věcí (tedy původní záměr celé fenomenologie – pozn. autora), jak se jsoucna jeví, vyšetřují se ta jevící se jsoucna. Jevení jsoucen se převádí na jsoucna, která se jeví.“[12]

Patočka sám nazývá svou verzi fenomenologie asubjektivní, aby tak zdůraznil rozchod s Husserlem a rozbití tradičního chápání pojmu subjektivity, jež dlí v bezčasí a konstruuje, v rámci zájmů reduktivního aktu, ideální svět. V Patočkově obratu je subjekt vsazen do světa, děje se spolu s ním a nese za něj také jistou odpovědnost. Nelze spoléhat na to, že způsoby, jakými se ohlašuje bytí, vyřešíme na poli abstraktní, čiré subjektivity.

Každá věc je dána aspektuálně, nikdy ne úplně. Toto je zásadní poznatek a gros Patočkovy pozdní filozofie. „Asubjektivní fenomenologie se tak stává dialektickou fenomenologií způsobů stávání se, nikoli statickou fenomenologií struktur bytí. Musí spíše užívat dynamických kategorií, popisujících bytí jako základní procesy, ne jako věčné esence, nýbrž jako strukturu vznikání.“[13]

Závěrečná kritika

Jak vidíme, postupem času se Jan Patočka vymanil ze stínu svého předchůdce Edmunda Husserla, s nímž se celý život musel vyrovnávat, a díky asubjektivnímu obratu směrem k Martinu Heideggerovi, se mu podařilo vytvořit vlastní, osobitou koncepci fenomenologie. V Patočkově případě se u něj záběr fenomenologie větví do nebývalé šíře. Úzká, pragmatická poloha Husserlovy filozofie je zde obohacena o metafyzické a existenciální aspekty, které aspirují na rozřešení nejpůvodnějších a věčně nedořešených „filozofických“ otázek ohledně lidského bytí. Na tyto úvahy později navazuje i jeho neméně poutavá filozofie dějin a stěžejní myšlenka tří pohybů lidské existence, která učinila ke konci Patočkova života z autora spíše filozofického básníka a teoretika kultury, nežli vědce. Patočka byl tedy spíše filozofem v pravém slova smyslu. Zabýval se člověkem, jeho tělesností, bytím v čase, metafyzikou, kulturou, jsoucnem, dějinami, politologií… Neusiloval o zkvalitnění vědy, usiloval o rozšíření obzorů, jakými se reflektivně díváme na svět, na vlastní život, na vlastní bytí a tím zkvalitnit toto bytí samotné.

Kdežto Husserlovi šlo (skoro) celou dobu právě o ještě větší zvědečtění a výslednou neotřesitelnost vědy v její objektivitě, ačkoliv paradoxně cestou přes metafyzické chápání každodenních daností. Z tohoto hlediska nelze Patočku s Husserlem porovnávat. Jejich myšlenkové záměry jsou nepoměřitelné, protože každé z nich si klade za úkol něco jiného.

Kdybychom ale přeci chtěli rozklíčovat otázku o rozhodující relevanci obou přístupů v rámci fenomenologie, tedy jak subjektivního, tak asubjektivního, zdá se vhodnější přiklonit se k vědeckému směru Edmunda Husserla. Má-li totiž fenomenologie přispět k metodologické „obrodě“ vědy, což je prvotní Husserlův imperativ, je zkrátka esenciální vytvořit pomocí fenomenologické redukce významové invarianty, jež jsou apodiktické a teprve jako takové je podrobit zkoumání. Povaha problému si jednoduše vyžaduje, aby byly fenomény určitým způsobem upraveny, zobecněny a vykonstruovány. Žádná jiná možná cesta se zde, v zájmu uskutečnění celého podniku, snad ani nerýsuje. I když se stále jedná o silně teoretickou filozofii, můžeme konstatovat, že bez testu vystavět vědecká dogmata srovnání s transcendentální subjektivitou a z ní plynoucích fenoménů, se věda nikam neposune a zůstane strnulá v zajetí pozitivního objektivismu. A šlo přece o to ukázat, že Auguste Comte byl blázen. Tuto možnost Patočkova varianta nepřipouští, není proto z pragmatických důvodů problematice přínosná. Je přínosná zejména z důvodů filozofických, či lépe pro potřeby samotného fenoménu „Filozofie“.

Poznámky pod čarou:

[1] BLECHA, Ivan. Jan Patočka. Olomouc, 1997, str. 48.

[2]  Viz 2. Kapitola.

[3] BLECHA, Ivan. Jan Patočka. Olomouc, 1997, str. 50-51.

[4] PATOČKA, Jan. Přirozený svět jako filozofický problém. Praha, 1992, str. 9.

[5] Tamtéž, str. 10.

[6] PATOČKA, Jan. Přirozený svět jako filozofický problém. Praha, 1992, str. 16.

[7] PATOČKA, Jan. „Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech. In: PATOČKA, Jan.Přirozený svět jako filozofický problém. Praha, 1992, str. 170.

[8] BLECHA, Ivan. Jan Patočka. Olomouc, 1997, str. 124

[9] PATOČKA, Jan. „Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech. In: PATOČKA, Jan.Přirozený svět jako filozofický problém. Praha, 1992, str. 223

[10] Tamtéž, str. 222.

[11] Ve výsledku právě transcendentální ego rozhoduje o tom, co je v naší empirické danosti věcí důležité a tudíž i o tom, jak budou tyto danosti vystupovat jako fenomény.

[12] PATOČKA, Jan. Úvod do fenomenologické filozofie. Praha, 1993, str. 79.

[13] KOHÁK, Erazim. Jan Patočka Filozofický životopis. Praha, 1993, str. 144.

Seznam použitých zdrojů:

• BLECHA, Ivan. Jan Patočka. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-287-3.
• KOHÁK, Erazim. Jan Patočka Filozofický životopis. 1. vyd. Praha: H&H, 1993. ISBN 80-85787-21-0.
• PATOČKA, Jan. Úvod do fenomenologické filozofie. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-.
• PATOČKA, Jan. Přirozený svět jako filozofický problém. 3. vyd. Praha: Orientace, 1992. ISBN 80-202-0365-6.
• PATOČKA, Jan. „Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech. 3. vyd. Praha: Orientace, 1992. ISBN 80-202-0365-6.