Anorexie

Ve skrovně zařízeném, šedo-bílém pokoji, panovalo tíživé ticho. Přerušoval ho jen pleskot kapek, vytékajících z okapu a následně dopadajících na parapet. I ten byl, stejně jako všechno v tomhle pokoji, neutěšený a šedý.

Náhodný divák, který by do pokoje zavítal, by si nejspíš pomyslel, že je ve vězení. Rozhodně by ho nenapadlo, že tohle je pokoj třináctileté dívky. Nikde nebyl ani sebemenší náznak barev, hraček, nebo nějakých zbytečností. Stála zde pouze jedna vysoká, bílá skříň, šedý psací stůl se stoličkou stejné barvy, postel a zrcadlo.

Zrcadlo bylo vlastně dominantou celého pokoje. Vysoké přes jeden a půl metru, postavené na jakýchsi podstavečcích, na kterých se dalo pohodlně šoupat, a jak jinak, v šedém, zdobeném rámu. Na něm bylo připíchnuto bezpočet modelek, z nichž jedna byla hubenější než druhá. Všechny měly téměř viditelná žebra a břicha plochá tak, že přes ně bylo téměř vidět.

Ponuré ranní světlo, které sem pronikalo prostými závěsy, odhalilo, že u fotek jsou vlastnoručně napsané jakési popisky.

Najednou dveře pokoje vrzly a dovnitř vstoupila jakási žena ve věku okolo třiceti let. Měla na sobě jednoduché, ale slušivé šaty. Byly ušité z pistáciově barevné látky a dlouhé zhruba po kolena. Tahle barva ladila s ženinýma andělsky modrýma očima a zlatavými vlasy. Jen co neznámá vstoupila do pokoje, drobné rtíky se jí odmítavě stiskly k sobě.

V ruce nesla prachovku, kterou nyní začala celý pokoj čistit. Bylo vidět, že to dělá s jistou nechutí k celému tomu místu. Přesto ale pokračovala. Vysmýčila dokonce i skříň, ve které byly úhledně složené téměř dětské šaty. Tedy, velikostí rozhodně dětské byly, motivy však ne. Každý kus oblečení, bez rozdílu, měl nějaký odstín šedé. Na nějakých kusech byly ještě vyšité motivy lebek, jiné zůstávaly jen jednobarevné.

Žena s povzdechem zavřela skříň a pokračovala v úklidu. Dostala se až k psacímu stolu, u nějž pod stoličkou našla jakýsi sešit. Zvědavě ho otevřela. Ihned poznala písmo své dcery. Nedalo jí to a ze zvědavosti začala číst. Stejně je teď ve škole a nezjistí, že jsem to četla, pomyslela si. Se zájmem prolistovala prvních pár stránek, na kterých byly obrázky květin. U každého z nich bylo v rohu úhledně napsané datum, přičemž poslední obrázek byl datovaný 13.9.2014 (do doby před pěti měsíci). Za ním byla tlustá, černá čára. Pak následovaly výpočty, grafy. Data, ze začátku psaná ob týden, později už ob den. U každého data stála váha. Pročetla jen pár stran, než knížku s hlasitým třísknutím a se slzami v očích zaklapla. Vylétla z pokoje rychlostí blízkou rychlosti světla a přihnala se do obývacího pokoje. Jen co spatřila svého muže, vrhla se mu do náruče.

Rychle odložil noviny, které si zrovna četl a objal svou ženu. Ta mu položila hlavu na rameno a propukla v pláč. Něžně ji hladil po zádech, přičemž šeptal něco o tom, že „to bude dobré“ a „řekni mi, co se stalo“, doplňované prostým „drahoušku.“ Po chvíli se mu ji skutečně povedlo uklidnit na tolik, že byla schopná souvislé řeči. Zadívala se mu do očí a vyhrkla prosté: „Ona zase začala hubnout! Má jen 23 kilo!“ s čímž mu opět zabořila hlavu do mikiny a pokračovala v pláči.

Moc dobře chápal, co tím myslí. Znaveně svěsil ramena a na čele mu vyskočily starostlivé vrásky. Ona s tím nepřestala.

***

Suverénně nakráčela do dívčí šatny a usedla na jednu z lavic. Ostatní přítomné na ní sice vrhaly zvláštní pohledy, neodvážily se ale říct ani slovo.

Doslova jsem jim smazala úsměv z tváře, pomyslela si.

Už téměř dva měsíce žila v představě, že jí dívky závidí. Že se konečně dostaly do postavení, ve kterém byla dlouhou dobu ona. Že se strany převrátily…

Narodila se totiž už mírně plnoštíhlá s „lepšími“ sklony k tloustnutí, než měly ostatní dívky jejího věku.

Postupem času se její tělo začalo zaoblovat a to nejen kvůli tomu, že to měla vrozené. Ne, především jedla nezdravě. I za to ale mohlo její okolí.

Než se do tohohle městečka s rodinou přistěhovala, jedla celkem zdravě, měla normální, možná trochu kulatější postavu. Jenže přišla do nového kolektivu (čtvrté třídy), který jí nepřijal. Byl už natolik sevřený, že k sobě nechtěl pustit divnou novou holku, ještě ke všemu takovou baculatější.

Většina dívek z její třídy, které měly normální, vyšší postavy i navzdory tomu, že jedly nezdravě ve „fast foodu“ jí začaly nepříjemně nadávat. Nebyly to urážky až tak osobní, ale i pouhá „salátnice“ stačila k tomu, aby se začala cítit odstrčená, což skutečně byla. Moc jí k tomu nepomáhalo ani jméno Marie. Z toho totiž vznikla kousavá přezdívka, která se všeobecně ujala a nikdo už jí neříkal normálně. Všichni na ní řvali Mařena Salátnice, popřípadě Trávožroutka. Navíc ji po jedné exkurzi jejího pokoje začali nadávat i za to, že spí s plyšáky, že je jako dítě a barva v jejím pokoji je hnusná slátanina růžové a zelené.

Všichni ji ale neodstrkávali. Našla si ve starším ročníku kamaráda, který ji měl rád pro její charakter a prakticky s ním začala chodit. Často se mu svěřovala s tím, jak jí posměšky vadí, bolí a on jí vždycky říkal, že nejsou pravdivé. Říkal, že se mu líbí taková, jaká je.

Jí se ale její tělo nelíbilo a to nespravilo ani přesvědčování ze strany přítele. Toužila po tom, být jako dívky ve třídě, toužila se zapojit do kolektivu. Proto i přes značnou nevoli rodičů začala chodit do stejných stánků a restaurací s fast foodem. Důsledkem toho začala tloustnout a ani na domluvy rodičů, ani na domluvy přítele nedbala. Ten se s ní nakonec rozešel a našel si jinou dívku v její třídě. Ta byla shodou okolností hubená.

Marie měla pocit, že jí někdo nebo něco zradilo. Nepřestala však jíst – spíš zajídala vlastní smutek a stávala se čím dál tím tlustší. Když v 11 letech při svých 158 cm vážila 75kg, dotlačila ji konečně matka k lékaři. Ten jí tvrdil, že musí zhubnout a doporučil pomalu snižovat dávky jídla, nasadit zdravou stravu a pohyb. To se jí však nelíbilo a tak hledala všemožné způsoby, jak se toho zbavit. A našla něco, co jí připadalo jako boží dar – projímadla.

Začala bleskově hubnout, protože všechno, co snědla, okamžitě zase dostala z těla ven. Do tří měsíců zhubla na 55kg, do relativního normálu. Pokoj si obarvila na neutěšenou šedou. Aby nevypadala dětsky, nosila vždy černé nebo tmavé věci, ve kterých si připadala patřičně „drsně.“ Holky jí přestaly pomlouvat a braly ji k sobě. Usoudila tedy, že takhle je to nejlepší, s braním projímadel ale nepřestávala. Chtěla se stát něčím extra, aby jim mohla oplatit to, co dřív zažívala ona. Aby jim oplatila sílu slov, které proti ní kdysi použily.

A tak se rázem z tlusté dívky stala normální, z normální anorektička, která měla po dalších třech měsících pouhých 27 kg a stále se snažila hubnout. Její matka se na to nemohla dívat, snažila se jí v tom zabránit, stejně jako otec, nic však nepomáhalo. Nakonec ji odvezli k lékaři, který si ji jako vážný případ nechal u sebe na léčbu. Propustil ji až za několik měsíců, s 36 kg, podle jejího názoru nechutně tlustou, s tím, že už ta projímadla nesmí brát…

Marie si svlékla tričko a zhodnotila svou postavu. Přejížděla očima od vystouplých žeber až k propadlému břichu, které se ještě snažila zatáhnout. Když se jí to povedlo, postavila se tak, aby ji ostatní dívky viděly. Byla vážně ráda za to, že neuposlechla lékařovu radu a nepřestala brát projímadla. „Julie!“ zavolala na svou bývalou kamarádku.

„Zase jsem zhubla, mám dvacet-tři kilo. Snad to tenhle víkend dotáhnu na dvacet a příští na osmnáct. Mimochodem, nezdá se ti, že mám moc tlustá stehna?“

Julie zvedla hlavu od zavazování tkaničky a znatelně při pohledu na ex-kamarádku zbledla. Jak tam tak Marie stála, oblečená jen ve spodním prádle, vypadala jako smrtka. Ne, hůř než smrtka. Vypadala jako by někde někdo vylovil kostru, nezkušeně ji potáhl kůží a zapomněl přidat maso. Vypadalo to, že každou chvíli spadne, nebo se rozsype na prach.

Marie sice viděla, jak Julka zbledla, vyložila si to ale jako zblednutí ze závisti, ne ze zděšení. Okamžitě ji zaplavil pocit uspokojení nad tím, jak konečně všem vytírá zrak. Hodila na sebe tričko, které z ní naprosto viselo, a uzoučké kalhoty. Pak se spokojeně vypotácela z šatny, přičemž při každém kroku hrozilo, že se jí podlomí nohy a skácí se na zem. To však ona nevnímala.

O pár chvil později stály všechny dívky na závodní dráze. Dnes měly v tělocviku běhat vytrvalost, což se sice na začátku nesetkalo s moc dobrým ohlasem ze řad studentek, později si ale většina dívek zvykla. Běhaly tenhle měsíc pořád, ale Marie běžela poprvé. Vždycky předtím ji dávala matka omluvenku, nebo si něco vymyslela sama. Tentokrát ale byla rozhodnutá běžet a vyhrát, aby všem dívkám ukázala, že je dokáže předběhnout. A tak teď stála na startu na slabých nohách, připravená všechny je dohnat.

„Maruš, ty chceš fakt běžet? Prosimtě, uznej si, že nás na těch špejlích nepředhoníš.“ ozval se odkudsi zprava posměšný dívčí hlas. Marie se ani neobtěžovala ohlédnout za tím, kdo to vyslovil. Pouze se ještě víc přikrčila a čekala na povel k vyběhnutí. Však ona jim ukáže…

Najednou se ozvalo tlesknutí paní učitelky a dívky se daly do běhu. Marie vyrazila a hned na startu spadla, čímž si vysloužila několik posměšných poznámek ze strany dívek, které před ní teď měly náskok.

Rychle se zvedla a snažila se je doběhnout. Nešlo to. Snažila se ještě víc přidat, udělat cokoliv. Ucítila, jak jí tepá v uších a zalívá jí chladný pot. Náhle jí nohy vypověděly službu a ona se rozplácla na zemi. Nepřítomně ještě slyšela, jak se kolem ní začínají sbíhat lidé. Pak se jí před očima zatmělo.

***

Pomalu, namáhavě otevřela oči. Ihned je byla nucena přivřít na malé škvírečky, jelikož jí oslepilo prudké světlo. Po chvíli, když se rozkoukala, zjistila, že leží v jakémsi bílém sále na něčem pohodlně měkkém. Její tělo-cvikový úbor byl vyměněn za jednoduché tričko s kytičkou, na kalhoty neviděla, byla totiž přikrytá nějakou dekou.

Teprve teď si všimla, že ji někdo drží za ruku. Udiveně pohlédla do tváře svojí matky, která se snažila zoufalství maskovat úsměvem. Když si všimla, že se probrala, znatelně se jí ulevilo. Tiše se k Marii sehnula a políbila ji na tvář. Pak tiše zašeptala: „To bude v pořádku zlatíčko. Doktor říká, že se uzdravíš. Dokážeme to všichni společně, budeme tu stále s tebou, já i tatínek. Budeme proti tomu bojovat. Jenom se musíš opět naučit věřit té dobré síle slov.“

Kateřina Macasová, Hluboká nad Vltavou.

V době uzávěrky 12 let.

Kategorie – mladší